6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 09.část

14. března 2010 v 16:58 | maverick |  Knihy a časopisy
Podzimní putování (1943)

Odchod. Nezvučně jsme pochodovali do tmy, jen vozy skřípaly v písku cesty a řehtání koní znělo ve fidlání cvrčků. Mlha putovala přes pole a pastviny, hvězdy blikaly v řídkých mracích a měsíc v úplňku smáčel domy, keře a stromy v mléčném lesku. Zář z požáru vzdálených vesnic žhnula na obzoru a zrcadlila se v mracích. Začal ústup37.
Pochodovali jsme. Daleko za námi duněly výbuchy do vzduchu vyhazovaných mostů. Milejevo vzplanulo. Za námi zůstávala jen
pustina a země nikoho. Došli jsme ke zpevněné cestě, shromáždili jsme se a organizovali jsme se k zadržovací obraně. S našimi dobře pohyblivými děly jsme byli přiděleni k zadnímu voji. Přes čerstvě orosené louky jsme spěchali směrem na západ, vedeni požáry, mrznoucí v nočním větru a unavení. Rychlým pochodem se nám brzy zpotila čela.
Prošli jsme troskami vesnice. Kvastoviči38. Ulice jako po vymření, zuhelnatělé trámy ležely v písku. Nějaký pes vyl na měsíc. Z popela trčely pece a jako strašidla zaháněly koně bez jezdců do temnoty.
Uprostřed kouře a doutnajících požárů jsme dostali jídlo. Temný žár pomaloval rozbité pece, zřícené zdi, sežehnuté křoví. Zápach ohně obtěžkával vzduch a padal déšť jemného popela.
Znovu jsme vyrazili. Zavíraly se nám oči, drželi jsme se vozů a opírali se o děla. Šlo se do kopce.
Zastavili jsme se na okraji ovocné zahrady. Děla jsme postavili pod prastarý buk. Spát jsme nesměli. Na východě planul požár Milejeva, na severu se rozkládaly neznámé, temné lesy. Před námi se z temnoty zvedaly stínové obrysy zpustošené vesnice, pilíře, komíny, ploty mezi doutnajícím dřevem. Zkáza a smrt vyznačovaly naši cestu, náš útěk.
Společně jsme stáli, mrzli jsme v kabátech, bojovali s vyčerpáním a se spánkem, a pak jsme zase vášnivě mluvili o bezvýznamných věcech ve stavu přehnané bdělosti, který se dostaví jen při krajní únavě. Zpívali jsme divoké, nesmyslné písničky té doby o chlastu, dobrodružstvích a děvkách, a nakonec jsme v ruské noci tancovali, těžkopádně jako medvědi, groteskní postavy jako ze sna. Existovali jsme už jen jako strašidla, uprchlíci, rozprášení v obrovské zemi a při tanci v Kvastoviči se nám nad čely třepetalo šílenství, tanec na troskách vesnice jako na troskách našeho života, oslepeni plameny, jako oběšenci, kývající se ve větru.
Na východě prosakovalo váhavé ranní světlo. Přinesli jsme si snopy, roztáhli deky a spali jsme až do východu slunce, které brzy viselo, žhnouce, nad pustinou.
S horečnatými obličeji jsme se potáceli dál, s bolavými končetinami a zanícenýma nohama a bylo nám přikázáno nové stanoviště
v obilném poli u východu z vesnice. Tam jsme se uložili do skromného stínu snopu, trápeni vedrem a vyčerpáním, poštípáni brouky, v nitrech nekonečně prázdní a hráli jsme karty jako lenivé, neživé stroje. Byli jsme zpustlí, zavšivení, špinaví, labilní a apatičtí. Svět a život se nás už delší dobu netýkal.
Rusové prošli Milejevem a pronásledovali nás po cestě v dlouhých kolonách. Stáhli jsme se přes hluboký písek do záchytné pozice. Obešli jsme minová pole a zábrany. Kolem stály poslední ztracené domy ve zpustlých zahradách, v rumištích.
Na kraji toho lesa, který nám na pochodu do Milejeva, vstříc katastrofě, poskytl trochu odpočinku a stínu, jsme našli čekající vojáky, kteří spali vedle svých zbraní, jako by byli padlí. Sli jsme po státní silnici dále do lesa. Listí a plíseň kvasily v poledním vedru. Navzdory rozkazu jsme si odpočinuli. Žízeň jsme hasili přezrálými borůvkami.
Zaujali jsme pozici na severním křídle zajišťujíce neznámé území. Spojení bylo přerušeno a náš oddíl byl odkázán sám na sebe. V raném večeru jsme leželi u východu z lesa. V širokém kruhu jej obklopoval řetěz kopců se závojem smrkového porostu a křoví. Nevěděli jsme, na jakou stranu máme namířit děla.
Lhostejně jsme sebou praštili do trávy a spali jsme, dokud nás nevzbudily chlad a vlhkost. Země rychle odevzdávala žár načerpaný za dne. Schovali jsme se, přikryli se senem a větvemi a spali jsme dál. Když jsme se probudili, dřepli jsme si do hloučku, kouřili jsme a hleděli na kulatý měsíc.
Konečně jsme zaslechli tlumené hlasy, řinčení zbraní a rachocení vozidel a zase jsme se spojili se zadním vojem. V husté mlze se náš průvod strašidel plazil přes nekonečné louky, a pak zrychleným krokem pospíchal po zpevněné cestě. Ráno zahnalo mlhu. Došli jsme ke zbytkům nějaké vesnice, postavili jsme děla k silničnímu příkopu a spali jsme, dokud nás nevzbudil hlad. Bylo k večeru. Sirá země byla mrtvolně tichá a nad kopci zářila večernice. Do vyjasněného vzduchu se strmě vznesla červená světlice, rozprskla se do svazku hvězd a zhasla. Rusové útočili na Bujanoviči.
Viděli jsme blížit se nad kopcem v nekonečném řetězu jejich černé siluety, které pomalu na obzoru narůstaly. Nad námi s kvílením přelétávaly granáty, za námi duněly výstřely. Viděli jsme výbuchy dopadajících granátů, černošedá, bělavá, žlutohnědá oblaka střelného prachu, země a prachu, slyšeli jsme praskání pronikající klapáním kulometů. Nestříleli jsme. Dělostřelectvo a pěchotní děla rozbila vlny útočníků, rozstřílela jejich zbytky a ruský radiogram zavelel k ústupu. Tento boj jsme zažili jako fantastické divadlo a nechápali jsme ho. Přišel rozkaz k co nejrychlejšímu odchodu. Oddíly se odpoutaly od nepřítele. Zůstali jsme ve vesnici jako zadní voj. Vztekle a zoufale jsme nechali děla zavěšená na kolesnách a spali jsme v příkopu u silnice. Teprve ráno jsme pochodovali dál velmi rychlým tempem, které se podobalo překotnému útěku. Rusové nás ale nedohonili. Prchali jsme s našimi koňmi, ale ostatní děla padla do nepřátelských rukou a jejich obsluha byla zabita.
Pochodovali jsme na západ. Neznali jsme náš cíl, ani jsme se o to nestarali. Ale pochod byl pro nás těžký. Působily na nás probdělé noci, tížily nás jako olovo v končetinách, čela nám horečnatě hořela, myšlenky těkaly z přílišného zbystření smyslů a zároveň vyčerpání. K tomu ještě přibyl neustávající déšť. Cesty se změnily na marast, stanové celty a kabáty už nechránily proti silnému vlhku. Klouzali jsme, klopýtali, padali, zase se sbírali ze země a spěchali jsme dál. Rusové nás rychle pronásledovali a my jsme putovali pořád dál do země nikoho. Teprve kolem poledne jsme dorazili do vesnice. Dubrovo.
Očekávala nás kuchyně s teplým jídlem, ale bylo kyselé a nechutné. Slunce prorazilo letící mračna. Cesty a louky rychle vyschly, postavili jsme naše dělo na strniště mezi snopy a očekávali jsme noc.
Do dálky rozprostřené kopce před námi se v hnědošedém světle zatmívaly. Na zem dopadaly jen jednotlivé granáty. Vojáci z přední bojové linie se stahovali zpět, malí jako trpaslíci v nelítostné zemi. Rusové se ale netlačili dál.
Stmívání zahalovalo kopce, údolí a ostrůvky olší do kalného závoje. Ochlazovalo se. Za námi vzplanulo Dubrovo do rychle rostoucího
požáru jako zlato pod nočním nebem. Pochodovali jsme za vozy do bezhvězdné noci.
Trápila nás žízeň. Již několik dní jsme skoro nic nepili. Když jsme teď s napětím pohlédli do studny, v ruce už připravené vědro, spatřili jsme proud bahna, ve kterém plavalo shnilé dřevo a větve durmanu. Ostatní studny byly vyhozené do vzduchu, ty poslední pak zami-nované. Do očí nám vstoupily slzy zoufalství a vzteku. To, co mělo Rusům ztížit pochod vpřed, se pro nás stalo zbytečným utrpením.
Procházeli jsme ohněm a kouřem. Z hořících domů padaly trámy, do výše vířily jiskry, na silnici žhnulo dřevo. Shora se na nás sypal déšť popela a žhavého prachu, pokrýval nám obličeje šedou vrstvou, pálil nás v očích. Vanul na nás žhavý dech požárů a dráždil nám plíce. Stahovala se nám hrdla. Oslepovalo nás prudké světlo plamenů. Potáceli jsme se vpřed, spíše po hmatu než s pomocí zraku. Najednou nad námi zahučela letadla a shazovala bomby na pomalé kolony. Křik zraněných se rozléhal v praskání a hučení plamenů. Koně se vytrhli a zmizeli v požárech. Pomalu jsme se zase posbírali. Vzal jsem si polní láhve a nádobí a spěchal jsem dopředu hledat vodu. Připojil se ke mně nějaký cizí voják. Na konci vesnice jsme objevili nepoškozenou studnu. Šli jsme k ní přes zbytky zdí, popel a zuhelnatělé trámy. Spadnul jsem do sklepa a zřítil se na studnu. Zazněla detonace, která mě ohlušila. Tlak vzduchu mě odhodil do horkého popela. Napadala na mě hlína a zbytky dřeva. Vyskočil jsem. Studna zmizela. Už nikdy jsem toho vojáka neviděl.
Jednu skupinu zadního voje postihl stejný osud a vyváznul z toho jen jeden voják.
Pojala mne temnota nad mlhavými lukami. Byl jsem sám. Pod mostem jsem našel bahnitou díru. Voda! Byla nedobrá, chutnala po řasách, oleji a zvadlých rostlinách. Pil jsem ji žíznivými doušky, naplnil jsem nádoby a čekal jsem na mé kamarády.
Cesty se zhoršovaly. Před námi se tyčil les jako černá zeď. Hluboké bahno nám ztěžovalo chůzi. Vyčerpaní, nenapojení a nenakrmení koně se potáceli před vozy. Tápali jsme nocí. Později vystoupil nad koruny stromů bledý měsíc. Střídaly se cesty zpevněné kládami, pískové
cesty a rozbahněné úseky. Vysoký les, břízy, olše a smrky navazovaly na malé paseky, vřesoviště a bažiny. Ztratili jsme se.
Vyvezli jsme děla a vozy na okraj paseky, roztáhli jsme stanové celty a deky na mokrou trávu a spali jsme. Ráno jsme putovali dál a pochod byl v proudícím světle trochu snadnější. Pak zase začalo nad listy a větvemi žhnout slunce, vysušilo nám pot z čela, odpařilo rosu a naplnilo vzduch vlhkým parnem. Sbírali jsme brusinky a chladili si dlaně v mechu, vodou z bažin jsme si ovlažovali tepající skráně, napájeli jsme koně a konečně jsme opustili cestu. Tábořili jsme v bažinatém lese u Brjanska a prospali jsme celý den.
Večer. Déšť bubnoval na listí a rozprostírala se neproniknutelná tma. Jeli jsme do postavení po úzkých lesních cestách, kolem zchátralých stodol a změť stromů konečně prořídla. Před námi ležela rovina s vysokou stepní travou, planými rostlinami a křovisky. Na druhé straně, kolem okraje lesa, se vinuly mělké zákopy. Neviděli jsme je. V dešti jsme zkřehlýma rukama postavili stan a na otevřeném ohni jsme si ohřáli konzervy. Nepostavili jsme žádné stráže, ačkoliv nikdo nevěděl, odkud se blíží Rusové, jestli nám hrozí nebezpečí nebo nás obklopuje jen země nikoho.
Již příští poledne jsme se vrátili na místo, kde jsme odpočívali včera. Ještě jsme se nedostali do bojového nasazení. Ale pomalu jsme začali chápat rozsah katastrofy u Orla a nadávali jsme, že jsme měli být obětováni kvůli kousku lesa a bažiny.
Obsadili jsme srub z dřevěných trámů. Hrubé trámové stěny nesly střechu ze smrkových větví, ostřice a širokých trav. Ucpali jsme škvíry mechem, jako materiál pro ležení jsme dovnitř nanosili trávu a kapra-dí, zapálili jsme svíčku a konečně jsme mohli psát.
Poplach. Slyšeli jsme výstřely a jejich několikanásobnou ozvěnu v lese. Do kmenů nad námi zabubnovala dávka z kulometu. Padli jsme k zemi a naslouchali jsme. Nastalo úzkostné ticho.
Vyslali jsme do zvláštního nebezpečného lesa průzkumnou jednotku. Cestu ozařovalo měsíční světlo, strašidelně zažhnulo trouchnivějící dřevo, stín tancoval ve větru výhružný rej. Rozléhal se rozespalý křik
ptáků, do prázdna volal sýček, netopýři poletovali větvovím. Praskaly větve. Prchající zvěř pronikala roštím. Noc byla plná neznámých šelestů a nebezpečí.
Zastavili jsme se na pasece, zbraně připraveny, dlouho jsme naslouchali a zírali do slabě osvětlené trávy. Jen noční vítr zpíval svou monotónní melodii. Zašustělo listí. Pak jsme sebou trhli, v tělech se nám rozšířil děs - od nás se vzdalovaly prchající kroky, dřevina chrastila, větve se lámaly, hovořily šeptavé hlasy. Zachytili jsme nějaké ruské slovo. Vystřelili jsme do křoví, opřeli se o sebe zády a pozorovali jsme okolí. Bolely nás oči od napjatého dívání, ale teď už se nic ani nehnulo. Nepřítel byl nikde a všude. Vrátili jsme se zpátky. Bušení srdce se mi uklidnilo a brzy jsem ve srubu usnul, v klidné víře v mého anděla strážného a v můj osud. Dobrodruh byl pod ochranou.
Zařídili jsme se pohodlněji. Schovaní v bezpečí jsme naslouchali zpěvu větru a bubnování deště na střechu, přes den jsme sbírali bobuloviny a v noci jsme stáli na stráži, skryti křovím, opřeni o kmeny stromů, bez hnutí, jako bychom byli s nimi srostlí, poslouchali jsme a zírali do černoty nebo do měsícem osvětlené hloubi lesa a neklidně jsme spali, pronásledováni sny. Četl jsem Rilkeho a Claudiuse a konečně jsem zase cítil bolestně sladkou touhu po mém vlastním životě - knihy, hudba a mír.
Sbíral jsem mechy a lišejníky, rostliny z bažiny a suché listy. Poletovaly vosy a mouchy, sršni bzučeli nad cestami jako piráti, večer tančili podle nějakých tajuplných pravidel komáři svůj rej. Pod vzpřímenými borovicemi a buky, smrky a břízami roztahovaly své koruny ojedinělé duby a drsně si vytvářely svůj životní prostor. Olše, jeřáby a javory bojovaly o světlo, lískoví, vrby, krušinky a šípkové keře lemovaly paseky a cesty. Pod nimi bujelo kapradí, maliní a rákosí. Zemi pokrýval mech, vřes a lišejníky. Trávou se míhaly vydry, mravenci putovali po neviditelných pěšinkách uschlým jehličím, hnijícím listím z loňska a humusovitou půdou. Vůně hniloby, plísně, pryskyřice a teplé půdy, listí, bobulovin a zpráchnivělého dřeva se vznášela v mírném větru. Ve stínu podřimovali smrži, pýchavka roztrušovala svůj černý prach spor, a na uschlých kmenech se zabydlela cizopasná houba. Často
jsem ve křoví našel mrtvolu obsypanou mouchami, zatímco pod ní dělali svou práci hrobaříci. Přepadla mne nevolnost.
Lehával jsem tam mnoho hodin a snil jsem, pozoroval osamělého motýla, viděl jsem blýskání slunečního světla ve větvích, naslouchal jsem hlasům lesa a myslel jsem na léta v dětství a na kouzelný les v Daríšu. Tady to nebyla žádná radost ze života, žádná nezkalená krása, žádné opojné putování. Všechno bylo nepřátelské a cizí, květiny a stromy, půda a voda, stejně jako celá ta hrozná země. Vyvolávala tíseň, zasmušilost, zádumčivost, smutek a oněmění. Vypíjela duši a vracela ji prázdnou zpět. Zde jsem nebyl doma, jen host, nezvaný a unavený, duch místa se mi vyhýbal, nic mne neoslovovalo. A přesto jsem si myslel, že jsem tady více doma než v mém domově. Vedl jsem zvláštní život.
Vzdali jsme také naše postavení u Batogova. Zůstal tam nedokončený bunkr. V bezměsíčné noci jsme se odsunuli. V lese panovala temnota, jen nad širokou cestou se táhnul světlejší proužek, kde se občas objevovaly hvězdy. Cestu pokrylo rozryté bahno, jen zřídka ulehčovaly koním jejich náklad na zemi rozložené klacky. Hodinu za hodinou jsme se namáhavě ploužili tím marastem, padali jsme do trychtýřů po granátech, prodírali jsme se přes stromy a větve, které nás šlehaly do slepých očí jako biče, a pak jsme museli i pomáhat táhnout vozy. Už jsme nemohli.
Ráno začalo létajícími světlicemi. Rozzářila se jedna velká světlice; rovina, v dálce kopce, na obzoru nekonečný les. Stříbrné světlo viselo nad tichou krajinou. Ve svém chladu ještě neslo dech noci. V jemném oparu stály u cesty břízy a smrky, obraz kouzelné krásy, filigránská práce vybrané vroucnosti a něžnosti.
Moje únava zmizela. Díval jsem se na potlačenou hru barev před probuzením dne, mírnou krásu tvarů, a najednou jsem zase miloval život, a vděčnýma očima jsem pil velikost a bohatost světa. Kam mne až osud zavál, jak těžká také mohla být doba, jak bezútěšně se často jevilo bytí; pokud jsem mohl jen hledět na množství zázraků a naslouchat tisícům hlasů pramáti, nebyl pro mne žádný den ztracený Každá hodina měla svůj tajemný smysl a svou hodnotu. Napadaly
mne nezapomenutelné obrazy a tišily hlad duše. To, čemu nouze bránila v završení, doplňovaly sny. Těžko pochopitelné nadání se stalo setbou a velké události vedly ke zrání také dřímajícího ducha. Potřeboval jsem jen putovat a život byl můj, ten velký, nepochopitelný život, který rostl jako dobrodružství z krásy a hrůzy, a svého nejvyššího půvabu a své nejčistší vzácnosti dosáhnul díky nebezpečí války; život, který okouzlila blízkost smrti a naplnil mne k prasknutí, a přesto nepřesytil, a uzavíral se s rostlinami a zvířenou do kruhu všech bytostí a všech proměn.
Tato hodina před rozedněním mě opět naučila vyslovení mého Ano a Amen k mému osudu a celému světu. Tehdy jsem se modlil, abych je už nikdy neztratil. Celá krajina byla plná světla, každý lísteček jako pozlacený, každé stéblo trávy vyzařovalo teplo. Byl jsem hrdý na svůj nebezpečný život, na všechno, co jsem vydržel a přestál, shromáždil, a o čem jsem uvažoval. Život prožívat naplno, se všemi duševními silami a bdělými smysly, zcela nezpochybnitelně - jen na tom záleželo. A moje hrdost při prožívání těžkých dnů ještě dlouho rostla.
Odpočívali jsme. Pak jsme pochodovali přes vesnice a pole idylickou krajinou směrem na západ. Pořád sním o světlezeleném listí rán a šedostříbrných břízách v pološeru. Prošli jsme kolem Verchi a rozbili jsme náš stanový tábor u jezera s mlýnem. My, bezdomovci, jsme přece byli všude brzo jako doma. Četli jsme si dopisy, zabalili se do vlhkých dek a stáli jsme na stráži v průtrži mračen a v noci.
Dalšího dne nás k sobě zase přijal les prosvětlený v mírném zářijovém slunci. Po věčně rozblácených cestách jsme pochodovali přes lesní průsek, když nás zastihl večer. Dva oběšenci se houpali na trčící větvi. Nehybné postavy obklopoval odporný zápach hniloby. Jejich obličeje byly do modra oteklé, znetvořené do šklebu, od nehtů spoutaných rukou odpadávalo maso, tmavě žlutá tekutina prosakovala z jejich očí a zasychala do krusty na tvářích, zatímco vousy jim rostly ještě ve smrti. Jeden voják je fotografoval, jiný jimi houpal pomocí klacku. Partyzáni. Smáli jsme se a táhli jsme dál, po klacky zpevněné cestě do listnatého lesa. Při příchodu noci jsme se usadili blízko kraje lesa; neznali jsme naši polohu a vyslali jsme dva vojáky jako průzkumníky.
Byli pryč čtyři hodiny. Ztracení. Nikdy se už nevrátili a nenašli jsme po nich žádné stopy.
Hvězdy blikaly korunami buků. Proudil k nám noční chlad. Mrzli jsme zimou, hladoví a unavení, ale přesto se nikdo neodvážil spát.
Seděl jsem, opřen o kmen stromu, a naslouchal jsem lenivým rozhovorům. Hlasy byly tiché, slova se ztrácela a vytvářely se tak podivné obrazce, fantazie spřádala svůj bludičkovitý šat kolem částečně zaslechnutého. Melodie jako ze sna a útržky hovoru zaznívaly kolem mne, a pak bylo ticho.
Probudil jsem se. Sám, bezstarostně usnuvší v partyzánské oblasti. Teď jsem se vyděsil. Rychlými kroky jsem šel po cestě a hledal stopy našich vozidel, ale zapomněl jsem si tam pušku. Světla vůbec nepřibylo. Přišel rozkaz a nikdo na mne nepomyslel. Dohonil jsem je na kraji lesa.
Na východě váhavě svítalo. Krajina před námi mírně stoupala, lučiny mezi dunami, olemovanými rozptýlenými borovicemi, klesaly do údolí a na druhé straně stoupaly strmě vzhůru, poseté hnědými vřesovišti, k nízkému jehličnatému porostu. Tam byli Rusové.
Kryti svítáním a mlhou, našli jsme si křoví, které nás chránilo, a rozestavěný bunkr. Dělo a vozy jsme zastrkali do houštiny, roztáhli jsme si deky a spali, lhostejní únavou, bez stráží, těsně za zákopy, jako cikáni na cestách. Teprve další ráno jsme našli připravené pozice. Nacházely se na duně, blízko hlavní bojové linie. Ve výhledu nám bránil mladý borovicový porost, ale našli jsme bunkr. Tak jsme měli zase rychle náš nenáročný příbytek, abychom tam bydleli, spali a jednou i zemřeli. Rozdělili jsme si poslední tabák a s radostí jsme kouřili. Našli jsme ochranu proti povětří, měli jsme pryčny, stůl k psaní, mohli jsme si postavit naše kamna a už jsme nemuseli mrznout. A když ještě večer bylo nějaké víno a sekt, slavili jsme vesele malý svátek.
V ranní mlze zaútočili Rusové a rychle nás vystřízlivěli. Krátká bubnová palba rozmetala zákopy v písčité půdě a útočníci se tlačili do Pavlovky, opuštěné vesnice, která ležela vedle nás na kopci. Naši pěšáci je odrazili a už v poledne zase nastal klid.
Ubíhaly klidné dny. Psal jsem dopisy a četl jsem ležíce na slunci, dělal jsem svou práci, přípravu dřeva na topení a přinášení vody ze
země nikoho, neboť tam byla studna blíže než jiná, daleko za zákopy. Několikrát jsme potkali ruské vojáky s kbelíky. Takže jsme vystřelili, pár kulek prosvištělo kolem nás, a my jsme se stáhli. Po hodině jsme se zbytečného dobrodružství odvážili ještě jednou a vzali jsme si s sebou ruční granáty, ale nepotřebovali jsme je. Rusové nás mohli snadno obejít a zajmout, mohla nás trefit zbloudilá kulka. Nepřemýšleli jsme o tom. Vyzývali jsme osud, jako bychom si chtěli vynutit rozhodnutí pro nebo proti nám a našemu životu, návrat nebo smrt. Vyvolávali jsme tím ale jen zbytečné vzrušení a ani nejtajnější naděje jsme nebrali vážně. Nevěděli jsme, jestli jsme ještě schopni žít bez války a bez Ruska. Když také u mne jeden větrný slunečný den vyvolal touhu po Darftu, myslel jsem na milostné známosti a hry na pláži, tak jsem si při těchto představách připadal jako herec ve špatné roli.
Tehdy jsme pěstovali bestiální humor. Naše posměšky se točily kolem smrti a nebezpečí, pitvořily věci a zaháněly všechny myšlenky do grotesky. Jako klukovský žert jsme podnikali výzvědné výpravy ke studni a chtěli jsme naštvat Rusy tím, že jsme nesli přilbu nad vrcholem zákopu jako při procházce. Navlékali jsme se do komiky a ironie, pohrávali jsme si se směšnými způsoby řeči a zvykali si na dětinský smích.
Pod touto maskou se ale odehrávala tragédie, vnitřní neštěstí se dávalo do neúprosného běhu. Moje duše se dostala do chodu naprázdno. I ty poslední hodnoty se rozpadly, to dobré, vzácné a pěkné zemřelo, duchovní síly mne opustily. Pancíř bezcitnosti, kterým jsem se obrnil proti hrůze, děsu, strachu a šílenství, který mně už nedovoloval trpět a vykřiknout, potlačoval kouzelná pohnutí v nitru, lámal klíčky naděje, víry a lásky k lidem a měnil srdce v kámen. Nacházel jsem se v zániku a vysmíval se sám sobě.
Často mě přepadal bezmezný smutek. Prohrabával jsem suť svého mládí a zoufal jsem si, že popel mé současné existence nemohu roz-dmýchat do nových plamenů. Putoval jsem po samé hranici, vymazal jsem z paměti vzpomínky na moře, hudbu a psaní básní, téměř jsem zapomněl své jméno a odevzdal jsem se stínům, duchům mé masky - masky smějícího se vojáka. Studny nadlouho vyschly, sucho se za-
bydlelo, odpadlictví spolykalo mé hvězdy a já jsem odvrhnul mého Boha. Jako ztroskotance mého osudu mne to vrhalo na prázdnou pláž, přede mnou nekonečnost, za mnou mosty minulosti vyhozené do vzduchu a z tisíce cest mne žádná nevedla domů.
Ojíněné louky, les a kopce zmlkly. Už jsem jejich řeči nerozuměl. Jen někdy ve mně vzplanula divoká touha, a já jsem se bál, že se tyto rány nemohou nikdy zahojit. Ale nejen ráj, také peklo se nám ztratilo. A ještě nikdy jsem se necítil tak silně jako dobrodruh v zemi nikoho. -
Nic nového se nedělo. Všechno se opakovalo - nebezpečí a umírání, útěk a putování, strach, nouze, naděje a osamění; a roviny a lesy, sluneční žár a mlhu jsem už zažil tak často. Můj život se jako spirála vracel zpět, stále do stejného bodu. Prázdnota a naplnění se střídaly, jako příliv a odliv kdysi u moře. Na začátku a na konci bylo Nic.
Nic mělo smysl, ale neměla jej válka, ani mír. Svoboda nepřicházela a návrat byl jen snem. Lidstvo dál tančilo kvůli práci a chlebu a nadto strašidelný rej padlých vířil kvůli zlatému teleti. My jsme ale pohrdali lidmi, kteří zůstali doma, a nezažili smrt, boj a nebezpečí, jako my; těmi, kterým zůstalo upřeno to nejtěžší, co dělalo náš život tak vzácným a často tak strašlivým. Byla to zoufalá hrdost.
Přitom jsem si uvědomoval, že jsem bojoval proti lidem, proti kterým jsem nikdy necítil nenávist, v nichž jsem nikdy neviděl nepřátele, kteří mi stáli ve svém osudu blízko, jako bratři, a že jsem se jen pokoušel věrně naplnit uložený osud, stejně jako nějaký mnich, který sloužil cizím modlám, ale přesto do této služby a do tohoto řádu vložil veškerou vroucnost a plnou vášeň. Přesto nás velkými nedělalo naše konání a jednání, jen snášení našeho utrpení. Tu hru hrál Bůh a my jsme se museli spokojit s tím, že jsme figurkami.
Svět byl ale velký. Nic se v něm neztrácelo. Ovšem ten velký život, který vytvářela válka, zůstával tehdy jen pozlátkem smrti.
Tak jsem kolísal mezi interpretací, dodáváním významu a vyslovováním protikladného názoru, stále postaven do nejistoty a do noci.
Naše postavení v pralese jsme vyklidili bez boje. V časném svitu měsíce jsme se stáhli a pochodovali jsme jakoby směrem do beznaděje. Bylo chladno. Nad lukami strašila mlha, z lesa to vanulo jako vůně
z temných jeskyň. Zdáli oslňovaly světlice zadního voje. V mlhou pokryté krajině jsme zabloudili. Přes potoky, pole a skrze hustá křoviska jsme mířili k jakési vyvýšenině a po dlouhém hledání jsme našli lesní cestu, která nás přivedla k silnici. V naší blízkosti shodili ruští piloti fosfor. Krajina byla osvětlená jako za dne a kam až jsme mohli dohlédnout, viděli jsme pochodující oddíly. Naši koně byli unaveni. Zůstali jsme pozadu. Jen noc nás ještě dělila od nepřítele. Obklopovalo nás ticho. Zůstali jsme na místě a naslouchali. Jako přelud jsem tam slyšel tóny zvonů a hudbu sfér a ponořil jsme se do bezmezného poslouchání. Noc se mi otevírala jako ulita, a tajuplné zvonění mne naplňovalo až po okraj a zase proudilo do mlčícího světa. Vyděsil jsem se. Ostatní nic neslyšeli. Bylo to jen zvonění z nitra.
Přišli jsme k nějakému mostu. Byl vyhozený do vzduchu. Údery a křikem jsme přehnali koně přes potok a sami jsme přetáhli děla a vozy. Mina, položená našimi ženisty, roztrhala kočího, koně a první dělo. Vůbec jsme se o to nestarali. Jen jsme věděli, že s naším uniknutím už nikdo nepočítal. Odevzdaní, odkázaní sami na sebe, spěchali jsme přes zemi nikoho. Pořád jsme zrychlovali krok, i když nám už selhávaly nohy.
Střelba z minometů nám přehradila cestu. Cekali jsme, ale Rusové nezaútočili. Pak jsme sebrali poslední síly a běželi jsme za našimi splašenými koňmi do spršky z železa, hlíny a větví. Dostali jsme se k poslednímu mostu.
Zděšení vojáci se obraceli a mávali na nás. Již hořela zápalná šňůra a nikdo se neodvážil ji uhasit. Přehnali jsme se přes něj, vzpřímení na kolesnách a vozech, bičujíce koně a křičíce, padali jsme na druhé straně k zemi. Výbuch nás zasypal úlomky a hroudami hlíny, urval nám vzduch od plic a rozehnal koně. Nikdo nebyl zraněn.
Rychle jsme zase sehnali dohromady vyčerpaná zvířata a za prvního světla jsme dosáhli záchytné linie, odstavili jsme děla do ojíněné luční krajiny, našli jsme si slámu a spali.
Již před večerem jsme se zase vydali dál. Polní cesty, silnice, pořád rovně. Jako zadní voj jsme odpočívali v nějaké vesnici spálené na popel. Někdo před námi založil opěrný bod, nic jiného jsme nevěděli.
Nanosili jsme trámy a prkna k žhoucím zbytkům jednoho domu, rozdmýchali jsme velký oheň, lehli jsme si okolo do horkého popela a spali. Nechránila nás žádná stráž. Často nás vzbudil chlad, a tak jsme hodili do ohně další dřevo, zírali jsme do tance plamenů, setřeli jsme si prášek popele z vyčerpaných obličejů a znovu jsme usnuli. Probuzeni řehtáním koní, viděli jsme kolem nás proklouzávat poslední zadní voj a připojili jsme se k němu. Cítil jsem se nemocný; lehnul jsem si na podvozek, usnul na dělu a probudil jsem se teprve, když jsme přejeli přes pole a zastavili v olšoví. Našli jsme pramen, pili jsme ledovou vodu a odpočívali.
Večer na Bolwě jsme našli jen zákopy a jedno ohniště, ale žádné bunkry. V křoví na okraji jedné prohlubně jsme vykopali do země díru, napnuli jsme nad ní stanové dílce a čekali jsme na vozy, které nám měly přivézt dřevo a stavební skoby.
Mezerou v křoví jsme viděli zákopy a v mlze širokou, hnědou, bažinatou krajinu, a v dálce les u Brjanska. V noci svištěly na obě strany střely se stopovkou, slyšeli jsme pojíždění tanků už na této straně Bolwy a neklidně jsme očekávali den.
Teprve kolem poledne znenadání vypukla bubnová palba z tanků, minometů a děl. Koncentrovala se na zákopy a zasáhla nás v týlu. Dřepěli jsme v naší díře v zemi, téměř nechránění. Z nebe se sypaly střepiny, mraky kouře a prachu zakrývaly výhled. Jedna střepina mne trefila do spánku. Viděl jsem kapat krev na písek, ale rozčilením jsem necítil žádnou bolest. Nechal jsem se obvázat a zůstal jsem u mých mlčenlivých kamarádů39.
Nikdo už se neodvážil pozorovat situaci. Rusové útočili, my jsme leželi v ohnisku výbuchů granátů, slyšeli jsme urrrd! a už jsme nemohli k dělu, protože cesta k němu byla nekrytá a všude byl chaos v kouři a prachu.
Kolem nás projel tank a my jsme se stáhli na konec prolákliny. Pokračovala palba těžkých zbraní, do toho bušily kulomety a už blízko praskaly krátké dávky ze samopalů.
Krajina vřela svitem slunce, otřásající se zemí a kouřem ze střelného prachu. Dva výstřely z pušky vedle mě mne probraly. Ně-
kolik kroků za mnou se jeden Rus složil na zem a další se plazili křovím.
Vyskočili jsme a běželi jsme skrze jejich divokou střelbu a jednotlivé výbuchy na kopec, jeden bez bot, já s bělostí svítícím obvazem. V jedné rokli jsme několik vteřin nabírali dech. Kulhal jsem, myslel jsem že se mi rozskočí hlava, srdce mi bušilo, ale Rusové nás pořád pronásledovali.
Pomalu, vysílením lhostejní vůči nebezpečí jsme překročili výšinu. Několik set metrů vedle nás postupovali Rusové v dlouhých řadách směrem k vesnici a v dálce jsme spatřili naše granátníky na překotném útěku. Domluvili jsme se a nechali jsme na nás Rusy střílet, už nám na tom nezáleželo. Sli jsme klidně dál a stoupali jsme vzhůru z rokle, poslouchali jsme, větřili jsme, kde je nepřítel a u potoka jsme si sedli na mokrou zem, chladili jsme si tepající spánky a zalykali jsme se dychtivostí. Kolem křoví a trní jsme vystoupali na výšinu a viděli jsme Rusy, jak opouštějí téměř dobytou vesnici. Stahovali se zpátky. Tanky hořely se strmě stoupajícími sloupy kouře. Zákop před námi byl zase obsazen, jen u našeho děla byla široká mezera. Stálo tam nedotčené ve večerním světle.
Stmívalo se a nás pět vojáků vyrazilo do protiútoku. Znovu jsme prošli roklí a útočili jsme na výšinu. Kulomety nás přitlačovaly k zemi. Po jednom jsme vyskakovali, znovu zalehávali a vedle nás šlehaly kulky do trávy. Cítil jsme tlak vzduchu. Cekali jsme na tmu.
S pronikavým křikem jsme vyběhli k dělu. O něco později vyběhly zálohy ze zákopů a vyčistily území. Jel jsem k lékaři, nechal jsem si ránu vyčistit a zajódovat a vrátil jsem se k mým souputníkům. Noc byla mrtvolně tichá.
Ráno jsme pohřbili mrtvého mladého Tatara, který ve ztuhlých rukách ještě držel samopal. Vykopali jsme díru vedle mrtvoly, zatáhli ji do ní a končetiny zohýbali podle rozměrů hrobu. Na krku a na hrudi jsme viděli zaschlou krev z ran. Když jsme ho posouvali, ohnul se mu krk. Z jeho úst vytekl s chroptěním krvavý sliz a čirá voda. Kolem se rozšířil zápach, mouchy zakroužily kolem mršiny a otřesení hnusem jsme hrob rychle zaházeli. Nemohli jsme mu už poskytnout kříž, a tak jen kopeček hlíny ukazoval, že tam leží nějaký mrtvý válečník, padlý, zatímco my jsme žili. Ale ještě dlouho mne pronásledoval.
Rozkaz k odchodu. Útěk. V zuřivém spěchu jsme na vozy naložili munici a zavazadla, zapřáhli jsme koně k dělům a pochodovali jsme, stále jsme pochodovali.
Tak pochodovaly poražené oddíly, aby unikly obklíčení. Nevěděli jsme kam.
Pochodovali jsme a pochodoval
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama