6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 08.část

14. března 2010 v 16:55 | maverick |  Knihy a časopisy
RUSKÉ PUTOVÁNÍ

Cesta za létem

Život šel dál. Z mého návratu se stal útěk k zážitkům. Jako dobrodruh jsem mohl objevovat smysl svého života už jen v oslavách, milostných poměrech, cestování a zážitcích a válku překonávat v nitru nebo alespoň skrývat pod tenkým nánosem.
A tak jsem se dobrovolně přihlásil na frontu.
Chtěl jsem porazit oheň ohněm, válku válkou. Dychtil jsem po putování, utrpení, svízelích a po světě, abych konečně skoncoval se svým hloubáním a přemohl svůj život, ve kterém jsem žil. Vyzval jsem svůj osud k zoufalému boji. Nepřinesl jsem s sebou žádné přitakávání, žádnou ochotu a také žádnou naději. Vrhal jsem se dál, protože jsem ztratil víru v ducha a v duši a ani láska nepřinášela žádnou proměnu a naplnění.
V Rusku jsem musel znovu posbírat to roztroušené, tam se musela uskutečnit moje dráha, v bytí nebo v zániku. Tak jsem si také zachránil poslední svobodu, která vojákům zůstala jako jiskřička v popelu - raději na sebe dobrovolně vzít osud, kterému bych později stejně neušel.
Nevedl mne k tomu žádný hrdinský nihilismus, žádná víra v nezbytnost a důvěra v Boha. Tentokrát se projevil jen vandrovník a dobrodruh.
S iluzemi jsem očekával odjezd. V nich jsem za svým životem udělal tlustou čáru, napsal slova díků mým milovaným, ještě jednou jsem vše oslavil ve společnosti, strávil jsem ještě jednu noc doma a plul jsem jakoby po proudu, jako bych už cítil závan velkého dobrodružství.
Na krajinu zalehla bouře. Cesta začala. Zničená města mé vlasti, trosky mého mládí, zůstaly za mnou a já jsem byl k dispozici k příkazu okamžiku. Odjezd jsme slavili vínem a šampaňským a o půlnoci jsem opilý projížděl temnou masou mého rodného města, mezi domy
vydanými napospas stínové existenci a obětovanými válce, ruinami šťastnější minulosti.
Chtěl jsem svůj úděl a svůj osud a už jsem tajně také doufal ve svůj nový návrat, chtěl jsem přece žít tak, jak to vyžadoval duch doby a touha, a chtěl jsem zemřít, pokud tak rozhodnou hvězdy.
Vlak jel pomalu na východ. Lodž, Varšava, Orša, Smolensk. Pil jsem ve dne v noci. Koňak, vodku, pálenku a zřídka jsem byl střízlivý déle než hodinu. Pak na mne přišla bída, přemohla mne hrůza z toho, co mělo přijít a znovu si mne přivlastnila válka. Moje myšlenky se pohybovaly v širokém prostoru a odpor se ještě zvětšoval. Už jsem neměl žádný názor na svět.
Válka se stala Božím očistcem. Jediné, co ještě mělo smysl, bylo hledání Boha. Ovšem všude jsem již cítil rozkladný zápach ironie, a kde se rozplynuly hranice, teprve začínala tajemství. Ale nerozuměl jsem sám sobě. Válka byla šíleným prostředkem k vnitřnímu návratu. Také já jsem na tom měl vinu, i když jsem si těžkosti a strach ze smrti nepřál. Sel jsem ale s kajícníky a můj život se mi stal legendou. Ale v srdci se svět již neusmiřoval a duchové se dali snášet již jen pod vlivem alkoholu.
Na svůj odjezd jsem pohlížel jako na komedii, chaos protikladných názorů, omyly, maskování se slovy a obrazy a najednou mě zase přepadnul záchvěv dobrodružství, božská lehkomyslnost, která ze sebe setřásá veškerou zodpovědnost a říkal jsem si, že budu plakat, až bude dost času.
Za okny se zase rozkládala obrovská ruská rovina. Šedivá obloha, louky, rozházené stromy, zřídka nějaký dům. Pršelo. Seno a obilí hnilo. Já jsem pil a spal.
V ranních červánkách nad Smolenskem jsem zaslechl zpívat ženy. Zpívaly mezi vlaky, které se zde křižovaly na východ a na západ, zá-dumčivě, ztracené ve své hrozné, tak úrodné, tak kruté zemi, která neocenila žádnou oběť.
V měsíční noci zněly rohy. Volaly ze zamlžené dálky, přibližovaly se a doznívaly v jiné vzdálenosti, žalostivě, zvuk plný touhy, únavy a stesku a přitom romantický pozdrav, poselství života v nepřátelské zemi.
Večer jsme byli vyloženi u Jarceva. Přenocovali jsme v jedné kůlně a další den jsme odpočívali ve Filipovu. Tam jsem po dlouhém putování zase viděl tanec dívek ve večerním světle. Kráčely při monotónní hudbě balalajky a otáčely se v kruhu mladých mužů, zpěv často připomínal tiché bědování, a pak se zase vinuly v němém reji, táhlými pohyby si podávaly ruce, zase se rozdělovaly a s lehkou úklonou vystupovaly z kruhu. Bílé šátky žhnuly v západu slunce, probleskávaly ještě ve vycházejícím měsíci; dálky se zrcadlily v jejich nehybných obličejích. Cvrčci vrzali v melancholickém zvuku balalajky, a my, vojáci, jsme zpívali a smáli se s cizími lidmi, jakoby z dálky nedoléhal do prastarého vlnění hluk fronty.
Byl jsem šťastný. Uprostřed Ruska jsem se konečně cítil zpátky doma. Tady jsem byl doma, v tomto světě, v jeho hrůzách a řídkých radostech, jen tady mi bylo dobře. Jen tady byla duše ve svém vlastním, podivném živlu.
Za bouřky šuměl déšť a z mraků proniklo světle žluté světlo. Duha postavila svůj most nad olšovím, pastvinami a světlými flíčky lesa. Sel jsem do postavení u Vorotinova, vesnice, kde z vysoké trávy a zmateného množství květin trčely jen trosky. Tam bylo největší nebezpečí pro naše postavení na Wopezu. Rusové byli blízko od našich zákopů a ve dne v noci se střídala střelba a výbuchy granátů.
Zákopy zarostly nepravidelnou zelení a květinami, a bunkr zmizel pod klasy a bylinami. Prostorný bunkr přesto trčel nad kopcem jako výškový dům a hodně střel přesvištělo nad námi a tvrdě udeřilo do stěn.
Nepotřeboval jsem se zde nijak zabydlovat. Měl jsem tady svůj dům a nebyl jsem jen host34.
O nocích jsme pracovali na opevnění v dýmem zahalené krajině, za svitu měsíce a hvězd, až do modrošedého svítání. Stopovky uháněly kolem nás, dopadaly explodující střely, palebné přepady minome-tů nás nutily se ukrývat, ale nebezpečí ve mně nevyvolávalo strach. Uklidňovalo mě, že jsem vzdálen všemu duchovnímu a veškerému růstu a změnám duše a proti velké osamělosti mně pomáhaly dopisy.
Potlačená krása krajiny u Wopezu znamenala nyní můj život. Ne válka. Východ slunce, ranní červánky a let mraků, večerní smrákání
a hvězdné noci vytvářely můj svět, ve kterém jsem byl radostně zabydlený. Jen jako poutník, dobrodruh a potulný hráč se životem jsem se zase díval válce do bezejmenné tváře. Všechny mocnosti totiž usilovaly o zničení, ovšem proti sobě už nestáli v zákopech lidé, ale spíše bezduché nástroje ničení, fanatici zániku a už skoro neexistovala přestávka mezi boji, kde se jednotlivci rozpomínali na svoje nevinné dětství, a protivníci cítili svůj společný osud, zajetí ovšem bylo strašidlem a zraněný v zemi nikoho byl zasvěcencem smrti - ale tady, kde vládlo elementární násilí, smrt a zabíjení bylo jediným cílem tohoto zápasu a žádný spor o světový názor už nemohl být vyřešen zbraněmi, kde každý bojoval jen o svůj život a ne za ideály a nějaký pochybný smysl, kde se všechno na konci stávalo neplodným mrháním materiálem a lidmi - tam jsem byl s to žít a existovat v mé magické hrůze, poutník mezi prachem a hvězdami v šílené době.
Zůstali jsme tam ještě několik dnů, opálení od červencového slunce. Pak přišel rozkaz ke stažení a v noci jsme vyrazili. Tak začalo mé ruské putování. Začaly nejisté cesty v tomto roce.

Boj

O půlnoci jsme vyrazili. Nad zemí nikoho zářily hvězdy, z orosených luk vál chlad, mlha zahalila les. Klidně jsme kráčeli do nastávajícího dne, vstříc dobrodružství, vedeni zvláštní připraveností a nově probuzenou vůlí k životu. Bledé ranní světlo vyvolávalo obrysy z jejich skrytu, nazelenalá a načervenalá světla se mihotala na okrajích mraků a nad cestami a vojáky, kteří pochodovali ve volných řadách, panoval hluboký klid.
Slunce pálilo. Spali jsme na nějaké vyschlé louce. Dohněda spálená země se ve stoupající mlze natahovala k našim nohám, řídké křoví a zažloutlá tráva, a na obzoru dřímaly v oparu kopce a lesy. Tušil jsem začátek kruté, stravující doby. Ale moje naděje se rychle přehnala přes budoucnost. Nikdy nebyla smrt tak blízko a tak jednoduchá jako tehdy.
Pochodovali jsme do temné noci. Polední sluneční žár nám na čela vehnal pot, nyní jsme mrzli v drobném dešti, vyčerpáni a s bolavýma nohama. Nad cestou se srážely bouře. Pochodně blesků osvětlovaly zemi stínů a světlice vyznačovaly frontu po našem boku. Ve Vyšegoru jsme odpočívali. Přestalo pršet a my jsme putovali dál. Několik hodin bledě šedého rána jsme prospali ve finském stanu, a po písečných cestách a červených dlážděných silnicích jsme pochodovali dál k Jarce-vu, často se potácejíce únavou. Dešťové spršky se střídaly s bodavým sluncem a promáčely nás, stejně jako pot. Nikdo nepřemýšlel nad pochodovým uspořádáním. Každý si šel svou cestou a nesl si zbraň podle svého. Roztrhané boty a zašpiněné uniformy jsme doplnili holemi, které jsme si nalámali v houští, vyhrnuli jsme si rukávy a lodičky jsme zastrčili za opasky. Slunce opalovalo naše potem a úsilím tvrdě a ostře řezané tváře a vybělilo mi vlasy.
V Jarcevu jsme byli naloženi. Vozidla a děla jsme trochu upevnili na plošinových vagónech, nás třináct vojáků se šesti koňmi poslali společně do jednoho nákladního vagónu.
Červencové slunce propalovalo střechu. Vedro, výpary z koní a jejich moč a trus vytvořily nesnesitelnou atmosféru. Otevřeli jsme oboje dveře, ale dusno trvalo a pálivý zápach čpavku nám sevřel plíce jako olověná obruč. Všichni jsme měli bušení srdce a bolesti hlavy, některé z nás přemohla nevolnost.
V noci jsme mrzli ve větru způsobeném jízdou vlaku, který pronikal podlahou. Celý den jsem seděl ve dveřích, vdechoval šumící vzduch, který, ačkoliv dusný prachem, parnem a suchým slunečním žárem, byl dobrodiním ve srovnání s morovým aromátem ve vnitřku vagónu. Vesnice a kopce, nekonečná obilní pole a bažinaté lesy u Brjanska proletěly kolem mne. Klasy zrály, snopy stály ve vyrovnaných řadách. Vlhkost, plesnivina a pryskyřice vanuly z lesů. Na vzdálených silnicích tancovala oblaka prachu a mnoho potoků bylo vyschlých.
Cítil jsem se zvláštně blízko zemi. Jako její stromy a květiny vykvetl můj život v opojení tohoto léta, jako tráva a obilí brzy klesnul při sklizni a úpadku. Plesnivina a hniloba prostupovaly stoupání mízy, pozůstatky zetlelých větví vyživovaly mladé výrůstky, jako jednou
moje mrtvola bude vyživovat setbu. Zmocňoval se mne pocit bezpečí. Život byl bez nebezpečí, byl to velký život. Na nějakém keři, na nějakém stéblu to nezáviselo. Rostliny trpělivě kvetly a trpěly v kruhu ročních období a po spánku a umírání následovalo jaro jako zrození. Nemusel jsem se obávat, umírání bylo lehké - byl jsem vojákem, poutníkem a dobrodruhem v zemi nikoho, v nitru svobodný a svobodný před smrtí, přesto tak neztracený pro život, jako květy, plody a semena jeřábu.
V Berezovce nás vyložili.
Žhnoucí vedro vysušovalo zemi. Na pochodu nás trápila žízeň. Voda v potocích a rybnících byla vlažná, vůbec neochladila náš tep. Bezmyšlenkovitě jsme pili, ale nikdo z nás neonemocněl.
Kráčeli jsme zlatě osvícenou krajinou. Ve vesnicích jsme viděli dívky a ženy v pestrých krojích, šátky a sukně ohnivě červené, červeně vyšívané bílé živůtky, zakrývající těžké prsy, široké boky v zadumané chůzi. Z jejich hranatých, šikmookých obličejů vystupovaly lícní kosti. Černé vlasy jim v pramíncích padaly do nízkých čel. Potkali jsme málo mužů, většinou starce v malebných hadrech. Rysy jejich počasím ošlehaných obličejů rámovaly bílé vousy a vlasy.
Vyměňovali jsme sůl, chleba a mléko, pili jsme žíznivě jako v horečce, udělali jsme si krátký, vyčerpaný oddech a umyli jsme si pot z čela v pramenité vodě.
V další vesnici jsme našli granáty rozbořené domy, trychtýři rozryté ulice, viděli jsme vzdálená oblaka kouře a slyšeli jsme vzdálené, zmatené dunění boje. Tam ležel Orel.
Vyděšené stařeny a děti se vykláněly z oken a rozkřičely se, když viděly naše pušky. Bály se, že do jejich chalup zase přinášíme válku. Hrstí soli jsme si koupili jejich přátelství a důvěru. Vyprávěly o nenadálém vpádu Rudé armády, německém protiútoku a dívaly se na nás s úzkostí v očích. Táhli jsme dál.
Zdupaná pole a zpustošené zahrady se rozkládaly kolem naší cesty. Přijal nás jakýsi les a s vděčností jsme si užívali skrovný stín, vlhké ochlazení pod duby a buky a rozptýlené světlo na borovicové mýtině. Odpočívali jsme; hledal jsem v křoví jahody a našel jsem nějaký lišej-
nik, který jsem u moře nikdy neviděl, zastrčil jsem si květiny za čepici a do hlavně pušky.
Před námi, v modří zahaleném lese, byli Rusové.
Přes louky a bažinaté pahorky jsme pochodovali podél státní silnice, kde vybuchovaly jednotlivé granáty. V jedné vesničce mezi živými ploty a zbytky lesa si obyvatelé postavili bunkr vedle svých rozstřílených domů. Zastavil jsem se u jednoho pěkného děvčete. Lámanou němčinou mi vyprávěla o smrti své sestry při bojích předchozího dne. Políbil jsem ji a spěchal za ostatními.
Slunce klesalo a v pološeru jsme dorazili do velké vesnice, která se rozkládala kolem zchátralého kostela z červených cihel. Dlouhé řady domů se táhly z kopce do bažinatých údolí. Loukami protékaly potoky. To bylo Milejevo, náš cíl. Teprve zde byl zastaven ruský průlom. Měli jsme útokem obsadit další vesnice, vytvořit spojení na jih a na sever a udržet nová postavení.
Usnuli jsme strašně unavení a hlídáni jen několika strážemi a nevěděli jsme, že se Rusové stáhli z druhého konce vesnice teprve o této noci.
Ráno začal boj.
Naše oddíly pronikaly směrem na Pankov, malou vesnici východně od Milejeva. Brzy ráno začala bez jakékoliv přípravy bitva těžkými zbraněmi35. Seskupili jsme se, abychom si zajistili boky, a pak jsme následovali s našimi protitankovými děly.
Nepravidelná palba ruského dělostřelectva zasypávala vesnici a předpolí. V proudícím dešti jsme čekali za domy. Hrál jsem si s kotětem a naslouchal jsem vzdálené střelbě z pušek a dávkám z kulometů, než přišel rozkaz k postupu.
Abychom nevystavovali koně nebezpečí, vlekly děla, ověšená čtyřmi bednami tříštivých granátů, skupiny mužstva. Nespatřeni, dosáhli jsme prohlubně v terénu a překročili jsme potok. Voda nám natekla do proděravělých bot. Vzhůru do kopce. Paže a ruce nám umdlévaly na stojnách.
V polovině kopce začala silná palba z minometů, která nás vyhnala z cesty. Hledali jsme úkryt v brázdách obilného pole. Tam jsme leželi za děly, kouřili jsme a naslouchali jsme blízkému dopadáni a vybuchování granátů. Prohlížel jsem si filigránskou práci přírody na osi-nách a zrnech jednoho klasu a mžoural jsem do slunce.
Konečně jsme odtáhli děla dál od cesty, abychom se vyhnuli spršce granátů a na lučním pahorku jsme našli prostor pro další postup. Nerušené jsme nyní dosáhli předběžného cíle. Z lesa stoupaly bílé světlice. Naše oddíly tam asi rychle postupovaly.
Z lesa nyní proudily husté zástupy vojáků. Náš úkol se zdál být splněný. Znenadání nás uviděli a zahájili na nás prudkou, nepravidelnou palbu, zatímco my jsme teprve teď objevili prchající zbytky těch, kteří na nás útočili.
Ustup. V běhu jsme stáhli děla z pahorku a zapadli jsme do bažiny. Společně jsme jí provlekli jeden kanón za druhým a pak nahoru do protější prudké stráně. Kola zapadala až po osy a my až po kolena do marastu a vody.
Dopřáli jsme si jen krátkou přestávku na vydechnutí a pak jsme vlekli děla dál do kopce, podporováni vojáky, kteří se rozptýlili od svých jednotek. Dostali jsme se zase do zorného pole a palebného prostoru Rusů, kteří už byli jen čtyři sta metrů za námi a neustále se k nám přibližovali.
Ústup se změnil v úprk. S naší zátěží jsme zůstávali pořád pozadu. Zoufale jsme stříleli tříštivé granáty do spěchajících rojnic. Pár výstřelů. Zbývající munici jsme nechali ležet a supěli jsme dál, směrem na Milejevo.
Ruce jsme měli ochablé, nohy se nám podlamovaly v kolenou, ale teď už nebyl žádný odpočinek, žádná přestávka na nadechnutí. Dávky z kulometu šlehaly kolem nás, pleskaly na ostřelovanou plochu a vytrhávaly hlínu, padající nám na nohy. První z nás odpadnul po průstřelu paty. Plazil se dál, obličej zkřivený bolestí a děsem. Druhého zasáhla střela do hlavy, jen krok přede mnou. Stoupali jsme přes mrtvoly dál a už jsme se neohlíželi. Další se zhroutil, křičel, držel se za bok, zaklopýtal, ještě se kousek plazil a zůstal ležet. Čtvrtého
trefila kulka do prsou. Ještě chvíli chroptěl a pak se přestal hýbat. Události kolem mne probíhaly jako obrázky ve snu, bezmyšlenkovitě registrované. Byly pro mne tak málo důležité, jako déšť střel, kulek, které mi proděravěly blůzu a jednu botu, jako blížící se Rusové a jako život vůbec. Z posledních sil jsme drželi oj děla, a krev nám přitom bušila ve spáncích a srdce bláznivě tlouklo. Nepoznávali jsme žádný strach. Jen jsme táhli děla.
Pak se přihnali naše koně s kolesnami*, zavěsili jsme za ně děla, naskákali na oj a na hlaveň a divokým tryskem jsme uháněli do vesnice.
Tam jsme my dva, kteří jsme zůstali, zavedli dělo do postavení a k smrti vyčerpaní jsme padli do trávy. Plíce se nám dmuly, pot na našich ztrhaných obličejích zasychal do solné krusty, z paží a nohou unikaly poslední zbytky sil. V obličejích nám teď plápolala hrůza, ale obrázky posledních hodin tancovaly v našich vzpomínkách jen jako záblesky, zasvitnutí a zhasnutí. Vyslovovali jsme jména mrtvých. Kolísal jsem ještě mezi snem a bděním, všechno jsem viděl zastřené a přesto velice ostré a jasné, jako bezvědomý a současně naprosto bdělý.
Ted mne už nepohánělo žádné nadšení, žádný pádící životní pocit, teď bylo vše vyhaslé, vůle a strach, duch a duše, a zůstala jen mechanicky se pohybující bytost, která zaznamenávala události jako kamera - a byla u konce se silami.
Noc začala průtrží mračen. Dřepěli jsme pod stanovými dílci, ale voda přesto pronikala a zmáčela nám blůzy, a v prádle nám ještě usychal pot. V červencové noci jsme mrzli, třásli se, ztuhlými prsty jsme kouřili z únavy a nouze. Chtěli jsme společně držet hlídku, ale kolem půlnoci jsme oba usnuli vsedě na oji, dokud nás nevzbudilo ranní svítání. Ani tehdy jsme nepomysleli na nebezpečí. Nebyla to žádná lehkomyslnost. Snad to byla důvěra dobrodruhů v jejich hvězdy. Důvěra v Boha nebo fatalismus, odevzdanost nebo vzdor, apatie byla při naší únavě bezmezná.
Ve větrném šedivém ranním chladu spustila na naše úkryty a sotva vybudovaná postavení silná palba dělostřelectva, minometů a proti-tankových děl. Začal ruský útok.
*koňmi tažená dvoukolové konstrukce, na kterou se upevňují děla
Rusové opouštěli v širokých vlnách a volných skupinách svá výchozí postavení na kraji lesa, tisíc metrů před námi a šli přímo vpřed do široké stráně. Na obou stranách silnice rostlo vysoké, přezrálé obilí, teprve v klesání terénu začínaly louky.
Odvetná palba pěchotních děl vyrvala v řadách první mezery, ale naše dělostřelectvo už nemělo střelivo. Stříleli jsme. Naše tříštivé granáty létaly mezi nepřátele, kulomety zahušťovaly přehradnou palbu, ale Rusové postupovali dál bez ohledu na ztráty.
Vraceli se naši první zranění. Mrtví leželi už před námi a my jsem u děla zůstávali jen ve dvou. Před námi krváceli útočící, ale vedle nás umíraly zbytky pěchoty, předchozího dne téměř zdecimované. Tam vnikli Rusové hluboko do Milejeva.
Kolem poledne se poslední protivníci před námi stáhli zpět z obilného pole. Ještě jsme za nimi poslali několik granátů. Vedle nás ještě zuřil boj. Spojení bylo přerušeno a my jsme byli odkázáni sami na sebe.
Stírali jsme si pot z obličejů, začerněných kouřem ze střelného prachu, jako bychom sahali do jílu a prachu a nadechovali jsme se, naslouchali jsme hluku boje, který se pomalu vzdaloval směrem na východ. Přišla spojka. Také tam naše zálohy vrhly Rusy zpět a obnovily frontu.
Zírali jsme na sebe. Uniformy nás obou byly zase prostřílené, ale zůstali jsme nezranění.
Začal jsem neovladatelně vzlykat. Ještě dlouho mi stékaly slzy po tvářích a vymývaly bílé stružky ve vrstvě černoty a prachu. Marně jsem se to snažil zastavit cigaretou a uklidnil jsem se teprve po hodině.
Ani blízkost smrti, ani obrovské napětí z nebezpečí, ani děsivost boje; až vysvobození způsobilo mé zhroucení, prchavá úvaha, které mě vedla k uvědomění si hrůzy toho, co jsem prožil, a která uvolnila duši z mechanismu jednání tak, že zase začala svoji vlastní, nejistou existenci36.
Četná protitanková děla těžkých kalibrů nyní pokrývala naše postavení trvalým palebným přepadem. Ležel jsem ve svém narychlo
vyhrabaném úkrytu a spal jsem, bez ohledu na granáty vybuchující v nepatrné vzdálenosti ode mne. Probudilo mne zesílení palby a déšť střepin. Viděl jsem Rusy, kteří se objevili na kraji lesa a hnal jsem se k dělu. Cestou mne zasypala hlína z mého okopu, který dostal přímý zásah. Vteřina mezi životem a smrtí.
Leželi jsme za dělem a neodvažovali se zamířit a střílet, protože nepřátelská palba ještě zhoustla a také kulomety nás tlačily k zemi. Tak se nám naše lehkomyslnost, zůstat na snadno rozeznatelném místě, stala osudnou.
Rusové se rychle blížili. Teď už bylo úplně jedno, jestli zůstaneme ležet a budeme převálcováni a zabiti nebo jestli podlehneme v zoufalém boji. Zahájili jsme palbu.
Mnoho jich tam už nevstávalo, když se rozptýlil bílý, trochu namodralý kouř ze střelného prachu v místě dopadu. Třesknutí výstřelu pronikavě zaznělo v okolním práskání, pořád to ještě hučelo směrem k nám. Jedna střepina mně roztrhla ruku. Nechal jsem ji krvácet a dál jsem nabíjel. Těch několik málo pěšáků před námi bylo zraněných nebo mrtvých. Zmlknul také poslední kulomet a dvacet kroků vedle nás se z obilí, vysokého jako člověk, vynořili útočníci. Tam stálo jedno naše dělo. Snad už tam nikdo nebyl naživu.
Vzal jsem svoji pušku. Můj kamarád vytrhl bez ohlížení z pouzdra bodák. Nasadil ho, vystřelili jsme poslední náboje a utíkali jsme.
Uder do zad mne srazil na zem. Prudce jsem se zvednul, cítil jsem, jak mi krev zalila boky, odhodil jsem pušku a opasek a hnal jsem se dál.
Zastavil jsem se mezi několika přeživšími. Byli jsme už poslední, už odevzdaní osudu. Zvedl jsem si blůzu a vytáhl střepinu z kůže. Náplast musela jako obvaz stačit. Vzal jsem si pušku nějakého mrtvého a náboje jsem si nastrkal do kapes.
Vyrazili jsme do protiútoku, třicet vojáků proti neznámé přesile. Přijela samohybná děla a zahnula ke straně, kde byl průlom ještě hlubší.
Vzpřímeni jsme šli zahradami, kolem mrtvých a raněných, Němců a Rusů. Na obilí zasychala krev.
Slunce kleslo k západu. Většina našich bojových skupin padla. Došli jsme zpátky k našemu dělu. Už po několika vteřinách jsme začali střílet. Poslední Rusové prchali kolem nás.
Boj byl u konce. -
Drželi jsme stráž mezi mrtvolami. Hodinu za hodinou. Bolela mne rána, ale byl jsem naživu. Rusové nevěděli, jak málo nás bylo, když jsme se odvážili zoufalého běhu do útoku, jak málo nás teď leželo v okopech, k smrti vyčerpaných a zírajících do tmy. V našem postavení jsme zůstali my dva samotní.
Dorazily rezervy. Mohli jsme naše dělo odtáhnout do úkrytu. Šli jsme kolem mrtvých, které tam shromáždili, fantasticky osvícených plameny hořícího domu a pochodněmi světlic.
Krev na uniformách zaschla do rezavě hnědých krust. Cernočer-veně se lepila krev na rozbitých obličejích, visela na rozcuchaných vlasech, na rozstřílených přilbách. Křečovitě ztuhlé pěsti se nesmyslně vzpínaly vzhůru a vrhaly hrozivé stíny. Holé končetiny ležely, chatrně spojeny s bezkrevnými těly. Jedna hlava se šklebila samotná vedle křoví, dvě, jejichž zranění zakryla temnota, ležely proti sobě jako v přízračném rozhovoru. Ve světle plamenů ožily oči tajuplným, divokým životem. Hra ze světla a stínů škubala ve smíchu němými ústy, ztuhlými ve smrtelném křiku, či nechávala přes zatvrzelý vzdor sevřených rtů přelétnout potutelný škleb. Ostatní hlavy byly jen masou kostí, krve a mozku. Z roztržených břich vylézala střeva.
Mlčící vojáci obklopili nehybné shromáždění. Sepjali jsme ruce.
Příštího dne byli zahrabáni, a když se na kopeček postavily kříže z březových větví, už nikdo nevěděl, jestli té mršině dole patřilo nějaké jméno, na ní teď pracovali červi a horko, brzy z ní vyroste mech a tráva. Ruská země snadno přijímala všechny mrtvoly - jak svých synů, tak cizích vojáků.
Ale já jsem žil a nebál jsem se ani holé smrti. Kdybych ráno padnul - život by šel dál, také beze mne a bez mého štěstí nebo utrpení. Ještě tisíce byly připraveny činit se a pokračovat v boji s osudem a vítězit nebo zanikat tak jako já. Na mně nezáleželo, a jestli jsem nalezl nějaký hrob nebo ne - po smrti bych o tom už stejně nevěděl.
Kolem půlnoci jsme se stáhli ještě dál od hlavní bojové linie, do údolí nějakého potoka. Zamaskovali jsme dělo a konečně jsme spali několik hodin.
Probudili jsme se mezi mrtvými Rusy. Padlí leželi všude v trávě, na cestě a v potoku, mladí, silní muži, jejich zbraně vedle nich. Byly to oběti z předchozího dne, už žádní nepřátelé, ale přesto jsme jim vyčítali, že nám zkazili naši pitnou vodu. Bouřkové počasí podporovalo jejich rozklad. Přesto jsme se ale umyli a konečně jsme se po dvou dnech najedli, ačkoli jsme dosud necítili hlad. Podíval jsem se do zrcadla a zděsil jsem se. Na čele jsem měl tři hluboké, strmé vrásky, ostré linie se táhly od nosních křídel vzhůru a ústa jsem měl bílá, bezkrevně sevřená. Viděl jsem a zažil jsem smrt. Asi jsem teď byl poznamenán do konce života.
Nad údolím ležel morový zápach a vedro. Po setmění jsem vyrazil jako průzkumník, abych zjistil postavení fronty a obsazení území před námi. Kráčel jsem po liduprázdné vesnické silnici. Za mnou běžel pes, v jednom domě mňoukaly kočky. Jinak bylo všude jako po vymření, obyvatelé utekli. V několika stájích jsem našel vyhladovělý dobytek. Zahrady zarůstal plevel, dozrálá zelenina hnila.
Přelezl jsem ploty a zbytky rozstřílených chalup. Sel jsem dál přes žito a bramborovou nať, pušku připravenou ke střelbě. Noční rosa mi zmáčela boty a ochlazovala mi ruce. Neměl jsem helmu a v polní čepici jsem měl zastrkány klasy a chrpy, ozdobu i maskování současně.
Putoval jsem stále dál do hluboké temnoty a nade mnou zářily hvězdy. Nevylétla žádná světlice, aby mi ukázala, kde jsem. Teprve hluboko v zemi nikoho se objevil signál a já jsem se vyděsil. Polila mě ledová vlna. Několik kroků přede mnou leželi tři Rusové. Zvedl jsem pušku k rameni. Nehýbali se. Najednou se zvedl vítr a zavál ke mně mrtvolný zápach.
Jako hnán strašidly jsem se vracel zpátky, ale nenašel jsem žádné naše vojáky a nadechl jsem se teprve tehdy, když jsem před sebou uviděl siluety vesnické uličky. V jednom domě jsem vykouřil cigaretu. Zaslechl jsem volání kamarádů, a tak jsem našel cestu zpátky.
Vytáhli jsme dělo na plochou luční stráň a postavili jsme ho před zahradou. V noci jsem stál na stráži a slyšel jsem dunění dělostřelby na severu a na jihu. Před námi byl klid. Hvězdy putovaly po černém nebi, blikala mléčná dráha a po půlnoci vystoupil ubývající měsíc červeně z oblačného závoje a temnoty. Stromy a keře stály jako strašidla v jeho slabém třpytu. V chladu vanula vůně trávy. Už v něm nebyl cítit žádný pach mrtvol. Nebyly slyšet žádné kroky, žádný hlas. Nehybně jsem držel stráž a nic se nedělo.
Přišlo vystřídání. Pak jsem usnul i já, stejně jako klasy, křoví a mrtví.
Již brzo jsme zaujali postavení u červeného kostela v Milejevu. Před námi zuřila bitva. Ruské dělostřelectvo rozstřílelo kostel na hromadu suti z cihel, malty a prachu. Kolem svištěly střepiny, tlak vzduchu se nám tlačil do plic, ale zůstali jsme nezraněni. Bitva trvala ještě čtyři dny, tanky podporované útoky ztroskotávaly a střemhlavé bombardéry bombardovaly výchozí pozice Rusů. Pak nastal klid. Fronta se upevnila a naše postavení byla nově obsazena zbývajícími děly.
Přišli jsme k jižnímu konci Milejeva. Blízko potoka jsme našli pěkný, čistý dům v dobře obdělané zahradě a zařídili jsme se v něm. Před námi se rozkládala až k lesu louka s jednotlivými olšemi a topoly. Neměli jsme žádné sousedy a od nepřítele nás dělily jen opěrné body.
Po bojových dnech jsme vedli veselý a bezstarostný život, pekli jsme si slepice a porazili jsme jednu krávu, připravovali jsme si opečené brambory a okurkový salát, jedli jsme čerstvou mrkev a hráli jsme karty. Po krátkém dešti vypukla tropická vedra, a tak jsme přes den leželi nazí v potoce. V noci nás trápili brouci a štěnice. Kvůli vedru a svědícím bodnutím jsme nemohli usnout a převalovali jsme se na pryčnách, až jsme konečně usnuli venku, dokud nás nevzbudila mrazivá noční rosa, ranní mlha a poletující komáři. Mouchy jsme si málem mazali na chleba - už jsme se jim ani nemohli bránit.
Bouře zmírnila olověně těžkou atmosféru. Večer zahalila krajinu hustá mlha, aby se zase rozptýlila teprve v přítmí. Drželi jsme stráž, zatímco kolem nás svištěly střely a zarývaly se do volné země.
O těchto nocích ke mně opět zavanul onen dech, který obklopoval nebezpečí a dobrodružství, jako elektřina, vrchol života, jaký se podaří jen ve válce. Neboť i tomu nejopojnějšímu svátku a nejodvážnějšímu činu v míru chyběl lesk takového nebezpečí a kouzlo sousedství smrti. Smrt jsem důvěrně znal a stala se pro mě obzvláštně drahocenným elementem, z kterého jsem vyrostl jako z úrodné půdy. Pracovala ve mně a modelovala mě jako tvárný vosk. Dávala věcem jejich smysl, důležitost a jméno, upevňovala to, co bylo správné, rozptylovala lži a závoje na duši jako plevy a neděsila mne. Neutíkal jsem před ní, a přesto jsem nikdy nemiloval život tak žhavě a vroucně, jako tehdy.
Když vybledly večerní červánky, horizont se rozzářil četnými požáry. Tam se vesnice za vesnicí měnila v sut a popel. Lidé byli vyhnáni na západ, dobytek odveden a zabit, úroda spálena. Bezchybné zničující dílo připravovalo zemi na náš ústup. Silnice a polní cesty kolem Milejeva byly zaminovány, mosty a domy byly připraveny k vyhození do vzduchu. Očekávali jsme rozkaz k odchodu.
Šuměl noční déšť. Pak slunce mocně útočilo přes příkrov mlhy. Poslední den v Milejevu. Snil jsem o létě u moře a teď jsem se úplně loučil s mými milovanými. Osud mi stačil naplnit život a má neurčitá touha pominula pod závanem nadcházejícího dobrodružství.
Byl jsem připraven.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama