6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 06.část

14. března 2010 v 16:51 | maverick |  Knihy a časopisy
Cesta na západ

Ostatní pochodovali v dáli směrem k nepříteli, dlouhá, unavená řada, dlouze roztažená do ruské nekonečnosti. Zahalovalo ji trochu prachu, cesta se ztrácela v dáli. Díval jsem se za nimi.
Zraněné odvážel nákladní vlak. Pro nemocné nezbylo téměř žádné místo, ale přesto jsem se svými novými souputníky vylezl na střechu prvního vagónu. Lokomotiva zabrala. Začala má cesta na západ.
Pomalu jsme jeli směrem k Západu. Zahaloval nás hustý kouř. Smáli jsme se na sebe, s černými obličeji jako horníci.
Návrat!
Byl jsem úplně klidný. Viděl jsem cestu, po které jsme předchozí den pochodovali, ubozí, na konci sil, jednu z nesčetných cest, po níž jsme šli, jejichž prach jsme měli ještě na botách. Vůně luk a sena se mísila s dýmem. Vítr mne řezal do obličeje. Popadla mne bezmezná radost.
Přenocovali jsme v Ochotschewce. Druhý den v poledne jsme byli zase v Kursku.
Nákladní auta nás přivezla ke shromaždišti nemocných a do chaosu. Přijala nás červená, několikaposchoďová stavba, zmatek vojáků bez ošetření, zranění ve starých obvazech, sténající, v horečkách a vysílení. Jeden z lékařů se nervově zhroutil, jiný vyšetřoval jen v opilosti, láhev s kořalkou stála mezi nástroji a obvazy, a on posílal každého zraněného domů. Také mně dal průkaz na cestu do Varšavy.
V noci válka řádila ještě nad Kurskem. Ruští piloti bombardovali město. Muniční vlak vzplál grandiózním požárem. Světlomety prořezávaly tmu, baterie obrany střílely a bomby svištěly nocí.
Nákladní vagóny nás odvezly do Varšavy. Cestou jsme od ruských žen koupili jahody a seděli jsme ve dveřích, spali na lavici nebo na špinavé slámě. Nestarali jsme se o to, už dávno jsme si zvykli.
Vlak jel dnem a nocí. Všechno to bylo dobrodružství, už ne nebezpečí. Smrti zasvěcení zažili omilostnění. O večerech byly lesy nekonečně tiché, nebe vysypávalo své hvězdy.
Návrat.
Varšava25. Brzy jsem si ji užíval. Muzicíroval jsem se zpěvákem a cellistou a žertoval jsem se sestřičkami. Jenom noci byly pro mne těžké. Nervozita mi nedovolila usnout a vzrušení z cesty, pochybnosti a naděje těch, kteří se vraceli, se projevovaly se zpožděním. Brzy jsem přestal dostávat morfium.
Tak jsem zase vstal, potmě jsem se obléknul a putoval jsem tichými chodbami. Potkala mne noční sestra a vzala mne do svého pokoje. Často procházela sály a naslouchala spánku vojáků, přinášela léky a vracela se zpátky ke mně. Bavili jsme se celou noc. Já jsem vyprávěl jen málo. Od ní jsem se ale dověděl tragédii ženy, zdravotní sestry ve válce.
Žádná žena a ani žádná děvka nezažila muže, lidi, tak nahé a tak nestoudné jako ona. Před ní ležela nejen bezmocná, krvácející, hnisající těla, která ošetřovala. Ani duše se neskrývaly. Vedla život mezi ranami, hnisem, zohaveními, bolestmi a exkrementy. Vojáci se s ní setkávali právě vytrženi z fronty, z nedobrovolné zdrženlivosti. Sestra byla první ženou, kterou zase viděli, na dlouhou dobu často jedinou.
Také uniformovaná bytost, také jen nějaká hmota bez obličeje a tudíž nic jiného než převlečené pohlaví. Sestra potkávala jen zvířata, také jen uniformy, a v nich kousek cukajícího se masa, který zrovna ještě trpěl, a pak už, při začínajícím uzdravení, byl žádostivý. Viděla oči vojáků. Oni ji sledovali, pozorovali její chůzi, vnikali jí pod šaty. Jedno zklamání následovalo za druhým. Jako děti se vojáci odevzdávali jejím pečujícím rukám, a jejich oči žebraly o přátelské slovíčko. Sestra jim věnovala svou důvěru, pomáhala jim, smála se s nimi a pacient se uzdravoval. Jeho stav se zlepšoval. Nebyl schopen vděčnosti. Sestra to ani nevyžadovala. Ale teď začínaly dvojsmyslnosti, přibližování, sprostý vtip, urážlivý žert. Sestra se s nimi ještě smála, chtěla chápat, akceptovat hrubé chování těchto lidí, raněných. Ale vojáci neznali žádné meze. To zvíře v nich bylo silnější. Dychtili po jakékoliv ženě a měli tam jen sestru. Teď se její kamarádství zneužívalo. Nemohli se prosadit, humor a laskavosti selhávaly. Nabývala na síle špína, a vztek z toho, že nemohou dostat svou kořist, se vybíjel ve sprostých řečech.
Tohle jsem sám viděl. Ale sestra vyprávěla dál. Mnohé se mužům přizpůsobily. Staly se děvkami. Nemilovaly, vybíraly si samečka z uniformované masy. Pohlavní tvorové jim dali jeden exemplář na výběr, druhý den zase jiný. Tyhle nevědomé děvky to snášely ještě lehce.
Jiné jednaly s vojáky jen jako s nevychovanými dětmi, se skepsí matek, které už rezignovaly, nebo jako jeptišky, které vykonávají svou práci z milosrdnosti, a kvůli Ježíšovi se neptají na svět a na plat, kterého se již dlouho zříkají; těch se vojáci také báli. Většina sestřiček však byla mladých.
Uhladila si vlasy. Nedíval jsem se na ni. Mluvila potichu dál.
Pro ženy to bylo nejtěžší. Cítily se jako ženy, chtěly zůstat ženami, dělaly ve válce svoji práci a pomáhaly rády. Ale chtěly někdy také milovat, vdát se, mít děti s jedním, jediným mužem. A teď jim tisíce vojáků vyprávěly o lásce, až na lásku přestaly věřit. Kvůli celé té mase ztratil každý jednotlivec svou hodnotu a svou podobu. Byla nucena uvěřit, že všichni muži jsou stejní. Žádná výjimka, žádný vážný pacient ji nemohl ošálit. Také tihle viděli jen své pohlaví. Sestřičky už nevěřily na charakter a srdce. Když byly někdy něžné
a obětovaly se, pak se zase objevilo nahé zvíře, voják, pak slyšely z každého milostného slovíčka skrytý chtíč, z každého povzdechu jen bezdůvodné naříkání. Takže byly kritické, srovnávaly, ale nenacházely žádné útočiště. Nakonec samy začaly své panenství považovat v tomto světě za směšné. Možná se ještě upínaly na vznešenou masku nějakého lékaře. Když ale pomýšlely na milostnou hodinku s ním, zděsily se. Maska by spadla, zase by se dostavilo zklamání, ještě trpčí, které by se nedalo vymazat z paměti.
Neodpovídal jsem jí. Moje tichá láska k noční sestře se rozpadla pod tímto doznáním. Nevěděl jsem, jestli bych se mohl považovat za výjimku.
Tak zakrnělo i v dívkách a ženách to, co jim bylo drahé a vzácné. Také jejich život ztratil smysl, jich láska byla klamem nebo živořila ze strachu před pohlavím. Nikdo, nikdo nezůstal ušetřen v této válce.
Cestoval jsem dál do Neubrandenburgu. Tak se dokončil návrat. Užíval jsem si tam léta, hodně jsem četl a psal. Po mém propuštění jsem dostal dovolenou. Zůstal jsem doma. Myslel jsem na svůj blízký odjezd, potřetí na východ. Dokud tahle válka trvala, panovala také v sousedství smrti nejistota. Nic se nedalo dělat a dokončit, všechno zůstávalo jen fragmentem a každá přestávka dělala to nadcházející ještě těžším.
Všechny cesty vedly do noci.

LITEVSKÁ KRAJINA

Válka pokračovala a putování nebralo konce. Opět jsem putoval do ruského dobrodružství a stále jsem nosil masku vojáka. Každý návrat byl dárkem osudu, vysvobozujícím z velkého nebezpečí, moje prodlévání bylo jen poshověním a štěstím, a požehnání domova bylo jen katovou polední přestávkou před smrtí. Rusko mne nechtělo pustit.
Zase jsem cestoval vstříc zimě a do jednoho z ohnisek této války - do Rževa. Nastávala proměna za proměnou, takže jsem byl člověkem, kterého chtěly hvězdy. Tak jsem zažil peklo zimní války, moji poklidnou cestu, a přece jsem ještě hrál svou starou hru masek, žil jsem ještě více v klamu, jako na západě, hrál si se slovy a rolemi a nikdy jsem se nestal mudrcem, ani mnichem.
Bůh mi zůstával cizí. Hledal jsem ho jen v nouzi nejvyšší, hnán nenávistí k lidem a pohrdáním, a neučil jsem se lásce. Tak mne musel osud zase přivést na hranici, kde nebezpečí, smrt a bolest obnovovaly ducha, duši a hodnoty. Stále znovu se vracel začátek a konec poutě, a jen cesta zakončovala život.
Varšava. Cekali jsme na rozkaz k přesunu na frontu. Dny plynuly v nicnedělání a noci patřily našim dobrodružstvím mezi cizími lidmi a v cizí zemi. Loudali jsme se ulicemi. Parky a nádherné stavby sousedily s klikatými ulicemi, činžáky a ruinami. Obchodní domy, nezdobené a zlatem přeplácané kostely navazovaly na obchody se vším možným, maličké taverny, hospody, kavárny a vetešnictví. Mezi blýskavým haraburdím a tretkami byly drahocenné šperky. Hustým provozem se tlačili žebráci, čističi bot a vojáci. Potkávaly nás štíhlé pružné ženy s pěknými obličeji pod líčidly a zpustlé dívky. Večer jsme se zastavili ve varieté nebo v nějaké putyce. Tam jsme zažívali náladu, atmosféru a okouzlení velkého města. Na jevišti se svlékaly vášnivé tanečnice a v tenoučkých závojích si přisedávaly k nám. Pod třpytivým nebem kabaretu, ve hrách a v povrchnosti jsme pili sladká
vína, poslouchali dráždivou hudbu, viděli jsme bohatství, eleganci a pohodu hostů a nacházeli jsme duši národa v dekadenci snáze než v jeho každodennosti a jeho vážném umění. Nerozuměli jsme písním a parodiím, cítili jsme se jako bezdomovci, vykořenění a poutníci na cestách, a žili jsme přítomností. Když jsme se vraceli, nabízely se nám dívky a ženy za kousek chleba, a naše milostná dobrodružství dávala smysl tomuto odpočinku před návratem do války.
Litva. Jeli jsme kopcovitou podzimní krajinou v říjnovém světle. Pole se tam v zádumčivé kráse rozkládala vážná, světle zelená a hnědá, v tlumených barvách. Listnaté lesy umíraly v rudém a zlatém oparu a do pochmurného nebe pomalu vrůstaly pochmurné borovice. Zavanula k nám melancholie a smutek. Milovali jsme ale potlačenou krásu tohoto světa. Život šel prostě dál.
Na kopcích se rozkládaly čisté vesnice, dřevěné domky s nezdobenými zahradami, žlutá řeka mezi lesknoucími se ulicemi, hřbitovy a ruiny, flíčky lesa a v dálce břízy. Cesta nás těšila.
Louky a pastviny obklopovaly Dúnaburg (Daugavpils -pozn. red.) ve večerním světle. Všechno kolem nás procházelo a nechávalo nás jen přihlížet, nikoliv pochopit a uchovat si v mysli. Znali jsme tento svět, ale přesto jsme pořád zůstávali jen hosty a neměli jsme žádný podíl na osudu těch lidí, na dechu země, na vývoji a zločinech kolem. Vitebsk, Smolensk, Vjazma a tisíce vesnic a osad zůstávaly jen obrázky z jedné nekonečné cesty.
Válečná strašidla zase nabývala na síle. Ovládla nás zkáza a prázdnota, osamělost, blízkost osudu a připravenost na smrt. Nikdo z nás už nesnil o nezbytnosti a sotva jsme tušili dobrodružství naší cesty. Mysleli jsme jen na šílenství této války, na zločin této doby a už jsme kvůli našemu osudu neuváděli hvězdy do pohybu. A ještě uprostřed smrti jsme žili svůj život.
Tak jsme dorazili k frontě u Rževa26.

LESÍK U RŽEVA

Zákopy

Podzim přivál dešťové přeháňky a chladné dny. V prohlubních se shromažďovala hlínou dožluta zbarvená voda a bezedné bahno pokrylo bažinatý terén kolem Rževa. V marastu stály olše bez listí, z borovic a bříz kapala vlhkost, špinavá a pošlapaná stepní tráva byla polehlá. Po rozměklých cestách tekly kalné potůčky. Půda byla rozmáčená. Boty se do ní bořily při každém kroku. Sprška vody nás zalila, když jsme zavadili o větvičku smrku. Opustili jsme stany a vydali se na cestu k zákopům před Tabákovém a před lesíkem jako z pohádky.
Pokryti blátem a krustami bahna, v mokrých botách a pláštích, vláčeli jsme se tou břečkou. Všechno bylo mokré a protivné, chleba stejně jako oblečení. Naše pušky pokrývala rez. Slunce se střídalo s nočními mrazíky a sněhem. Před obdobím dešťů nebylo útočiště.
Zákopy jsme našli plné bahna a často úplně zatopené. V pomocných bunkrech a primitivních krycích okopech kapala voda a koně se hroutili na cestách. Kůň byl cennější než voják, ale my jsme přijímali náš osud tak, jak přicházel, ožívali jsme v našich vzpomínkách a mysleli jsme na návrat. Brzy jsme si zase zvykli, jako by se od bahnitého období předchozího roku vůbec nic nezměnilo.
Jen krajina na nás působila přátelštěji. Olšoví, bahnité prolákliny a kopce se zbytky lesa předváděly zádumčivou krásu, pak zase idylickou ztracenost a hned nato hroznou pustinu. Zase jsme pronikali do tajemství ruské země.
Už jsme nepochodovali, nepřespávali jsme ve vesnicích a stodolách. Daleko za zákopy nezůstal nepoškozen žádný dům, žádná stáj, z Tabáková jsme našli jen shořelé trámy, cihly, zahrádky se zmrzlou zeleninou, osiky a cesty. Fošny a prkna nám posloužily při stavbě bunkrů.
Zabydleli jsme se v rozšířeném ochranném okopu. Vrstva trámů nás chránila před lehkými minomety, hranatá kamna vydávala
trochu tepla. Dříví na topení jsme si obstarávali různě po okolí. Prát jsme si nemohli a polní kuchyně přivážela jídlo teprve po setmění do jedné vzdálené soutěsky. Na této cestě jsme měli téměř každý den mrtvé a raněné. Zůstávali jsme ale věrni dobré náladě a klidné mysli. Nebezpečí se stalo každodenní součástí života, a co nás při začátku tažení děsilo, na nás teď skoro nepůsobilo. Duch a duše se přizpůsobili požadavkům osudu.
Tři sta metrů od nás se táhly ruské zákopy, mezi tím prohlubeň a drátěné překážky. Kulky z pušek létaly bez přestání sem a tam, pískaly a cvrlikaly nad našimi hlavami nebo se rozprskly ve stěně zákopu. Čas od času pokropily naše zákopy a okolí lehké minomety. Hustá střelba dělala z každého vynoření ze zákopu závod se smrtí. Bylo nám to jedno a nevěděli jsme, zda je to fatalismem nebo důvěrou v Boha.
Jako provazochodci jsme se pohybovali po trámech a úzkých roštech bahnem mezi hliněnými stěnami. Mnoho z nás onemocnělo z vlhka a zimy. Mokrá hlína pokryla kabáty a deky tvrdou krustou, látkové rošty zmizely pod vodou. Nemohli jsme si měnit boty a ponožky. Přes den jsme nemohli topit, protože Rusové stříleli na kouř z mokrého dřeva. Do většiny okopů jsme se mohli dostat jen plížením. Dveře nahrazovala stanová celta. Přes den se střídalo ošetřování zbraní s opevňovacími pracemi, a v noci jsme každé dvě nebo tři hodiny nastupovali do stráže, abychom zírali do země nikoho, jestli se neukáže nepřítelův průzkumný oddíl, a abychom čekali, jestli nás trefí nějaká kulka nebo přímý zásah přilepí naše maso a mozek na stěnu zákopu. Pak vnitřnosti mrzly na hlíně, cáry šatů a krev byly všude kolem, pozůstatky se seškrabaly a shrabaly, a často někdo ještě po několika dnech našel zbytky svého kamaráda a nepoznal je.
Noci přinášely jen rozkouskovaný spánek. Střídalo se stání na stráži a pohotovostní hlídky a za ranního rozbřesku se zvyšovalo nebezpečí útoku. A tak jsme stáli a hlídali, jednotlivě nebo ve dvojicích - jen jako strašidla, stíny, sotva jsme viděli obličej toho druhého. Jen světlice nás vytrhovaly z temnoty, ponořily nás na pár vteřin do jejich bengálského světla, jejich pochodně, jasně bílé, zlatožluté, zsinale
zelené, krvavě červené, planuly nad nehybnou krajinou, okrajem lesa a zákopy a zhasínajíce vrhaly nás zpět do původní noci. Nad žlutozelenou trávou se vznášela mlha. Každý keř vypadal jako hrozivý fantom, stébla nabývala obří velikosti a ve větru připomínala blížícího se nepřítele.
Po půlnoci vyšel couvající měsíc nad obzor, rudý a kulatý nad mlžnou plání, jako by chrlil krev z pahorků. Pomalu narůstal jako strašidelná maska v noci, a noc byla jako kouzelné jeviště tichého shromažďování a vznášení stříbřitých oblaků.
Jiné noci svítily jasně a široce hvězdami. Orion a Vega, Vůz, Ryby a Blíženci a mihotavý pás mléčné dráhy kroužili nekonečně klidně kolem Polárky a bylo jim jedno, jestli je na zemi válka nebo mír. Pod tím létaly sem a tam střely se stopovkou. Krása a vznešenost hvězdné oblohy se nás nijak nedotýkala. Byli jsme tady proto, abychom zabíjeli, k smrti unavení, mrznoucí, toužící, bezmocní vojáci a drželi jsme stráž. Kulomety krátce a suše klepaly, dopadl granát - to jediné mělo v našem světě smysl.
Úplněk světlé noci ruského severu. Země nikoho se rozkládala jako začarovaná v bílém žhnutí a světle, a z noci se stal kouzelný den. Mohli jsme spatřit zemi téměř až k ruským zákopům. Mlha se zvedla, noční chlad po nás čenichal a pohádkový bůh nás odnášel domů.
Svítání přineslo posvátné ticho. Začátek dne probíhal jako osvobozující sen. Krása těchto hodin stála za mnoho nocí plných strachu a soužení. Mnohý zážitek v těchto nebezpečích a krutost doby námi otřásly a rozjitřily nás. Pocit bytí se stupňoval do důkazu, že jsme se osvědčili v utrpení, a nadpozemské nadšení nás přenášelo děsivými hodinami. Uprostřed smrti jsme věděli - existujeme!
Slunce klesalo k obzoru v apokalyptických barvách. Každý obrázek byl vzácností, poněvadž se nacházel mezi rozloučením a návratem. Noc uplynula a jako svítání byl v pozadí všech našich dobrodružných putování stále nádhernější návrat.
Jednou v noci jsme zabloudili, když jsme se vraceli s jídlem do bunkru. Přeskakovali jsme zatopené zákopy v zemi nikoho a spěchali jsme až k ruskému ostnatému drátu. Přesto jsme, nikým neobtěžováni,
našli správnou cestu, a potom jsme se na odvážný podnik dívali jako na komedii.
Noční mrazy zesílily, země zmrzla a často jsme už ve vzduchu cítili závan jinovatky a sněhu. Podzim spěl ke konci. Začínala druhá zimní válka v Rusku.
Vytáhli jsme naše protitankové dělo zpět ze zákopu. Vláčeli jsme ho pryč napříč zemí nikoho, přes zákopy a trychtýře od granátů. Jeden z nás byl raněn, na druhý den pošel jeden kůň. Zaujali jsme jiné postavení, méně nebezpečné, dále od nepřítele. Život šel dál, ale smrt zůstávala naším denním chlebem.
Zasněžené dálky
Nedaleko pohádkového lesíka byl v jednom trychtýři od bomby umístěn náš bunkr. Nízké keře rozpínaly své holé pruty nad přístupovými zákopy a kolem se rozprostírala pustá step. Noci jsme probděli při opevňovacích pracích za svitu srpku měsíce. V dáli se odehrával ohňostroj svítících střel a nás těšilo, že jsme ve větším bezpečí. Naše bojové nadšení se již dávno změnilo na unavené vyčkávání.
Zařídili jsme se tam, jak nejlépe to v tak těsném prostoru šlo. Bunkr byl teplý a nabízel dost místa pro spaní, jeden stůl a jednu lavici. Víc jsme ani nepotřebovali. Kořalkou, horkým citronem a topinkami jsme si připravovali malé radosti ze života.
Fronta byla neklidná. O nocích to v zákopech bouchalo a praskalo, všude to blýskalo a to nám dělalo stále více starostí. Ale brzy zase nastal klid. Přišly dny s planoucím sluncem, zářícím tak silně, jak to mohla přinést jen ruská zima nad mrazem ztuhlou krajinou. Nacházeli jsme ještě zmrzlé sedmikrásky, nepatrné modré modřence a uvadlé zelí. Na zem dýchla jinovatka a my jsme seděli na peci. Dřevo praskalo, plameny tancovaly, v rouře pískal vítr a venku putovaly hvězdy.
Po půlnoci nastala hluboká tma. Obloha se pokryla hustými mraky, začal silný vítr a pak už vířil sníh nad rovinou, žlutou trávou a nad lesíkem, zůstával ležet v bílých skvrnách a pásech, zaplňoval prohlubně
a pomalu proměňoval krajinu. Shlížela na nás žlutošedivá obloha. Vnímali jsme tyto obrazy otevřenýma očima. Pokud jsme bděli, nemohla duše nikdy živořit.
Zima zůstala ještě dlouho mírná. Byli jsme vybaveni vlněnými věcmi a vatovaným oblečením proti sněhu a chladu. Dorazily také plstěné vysoké boty a život vojáka se hned lépe snášel.
Jasná modrá obloha, filigrán ze sněhu na větvích a trávě, třpytící se jinovatka v ranním světle a klid na frontě - tak jsme milovali náš svět.
Moji kamarádi byli posláni do Olinina27, kde se Rusům podařil průlom a jejich tlak zesiloval. Oni mrzli, byli zraněni, ale museli vydržet; utrpěli omrzliny, byli ukryti v přístřešcích ze sněhu, bez kamen a po týdnech se vrátili vyhladovělí, nemocní; vypadali jako strašidla, houfek přeživších velkou nouzi. Zůstal jsem sám, ozbrojen jen pistolí, abych hlídal bunkr a udržel jej v pořádku.
Tak jsem uprostřed druhé zimní války vedl poustevnický život28. Štípal jsem dřevo, topil, dělal si kávu, psal a zpíval sám pro sebe. Jen při donášení jídla jsem se ještě setkával s nějakými lidmi.
Ve světle olejové lampy nebo svíčky jsem sedával u stolu, naslouchal broukání a praskání kamen v bunkru, díval se do dohořívajícího žáru, do tancování a plápolání plamenů, snil jsem a ubíjel čas. Tu a tam mne navštívil nějaký jiný poustevník a vyprávěli jsme si o našich životech v míru, válečných putováních a nadějích, pozorovali jsme poletující sníh a o klidných dnech jsme procházeli přes náspy zákopů jako přes miniaturní svět ledovců.
Všechno, co se venku zdálo důležité, se ponořilo do vnitřního klidu. Jen v srdci žila hojnost obrazů a snů. Zil jsem ze zásob z minulých časů. Nic tajemného se nezjevovalo, ale přesto světlo a padání sněhu, tanec plamenů a měsíční svit byly událostmi. Tak jsem žil jako nějaký poustevník, osamělý ve vesmíru, daleko od války a hlasitého hemžení světa.
Večerní stmívání. Navlékl jsem si maskovací oblečení, vzal nádobí a polní láhev, zvedl jsem deku nad vchodem a vykročil ven.
Nad rovinou řádila sněhová bouře, až mi skoro trhala vzduch k dýchání od rtů. Zahalil mne hustý závoj tančících, kolébajících se a ví-
řících vloček, a do obličeje se mi jako břitva zaříznul ostrý vítr. Přes šedobílé hemžení a kroužení jsem neviděl na oblohu, a pod mýma nohama bez přestávky narůstala sněhová přikrývka. Jen na vzdálenost několika kroků jsem ještě mohl rozeznat zemi, strom a keř. Vzepřel jsem se proti řádící bouři a namířil si to v přibližném směru ke kuchyni. S hučením a duněním nebeských mlhových sirén to fičelo nad zemí.
Sel jsem namáhavě už dlouhou dobu, byl jsem zbrocený potem a pořád jsem se nedostal na cestu ke kuchyni. Konečně jsem stál na nějaké cestě, ale nepoznával jsem ji. Tady jsem ještě nebyl. Přešel jsem ji a smrákání vlilo šedomodrý a kalný inkoust do bílého pekla. Spěchal jsem, abych se neopozdil a najednou jsem vedle sebe uviděl nějaký les, nějaký nízký porost - nebyl to pohádkový lesík, žádný flíček lesa, který jsem znal zdáli. Musel jsem mezerou mezi zákopy znovu vstoupit do země nikoho.
Byl jsem nejistý a otočil jsem se. Sníh už zakryl mé stopy a prostor se rozplýval ve večerní šedi. Už jsem nevěděl, kam bych se měl vydat. Sirény do mlhy mně bez přestání hučely v uších.
Zase jsem našel cestu a šel po ní. Nikde se nerýsovaly stopy vozů nebo saní. Došel jsem k nějakému jinému kousku lesa a v blízkosti znělo pomalé klepání ruského kulometu. Pak kolem mne prosvištěla sprška kulek. Padnul jsem na zem a odjistil pistoli. Nic. Odplížil jsem se zpátky, odbočil jsem na opačnou stranu cesty a narazil jsem na rozstřílený tank. Kolem jich ale stálo hodně. V blízkosti jsem objevil zasněžené ruiny nějaké vesnice, nebylo to ani Tabakovo, ani Ponda-revo. Marně jsem pátral. Křičel jsem do toho řevu, běhal v kruhu, se supěním jsem zastavil, stál jsem vyčerpaný, bezmocný, plný strachu a nejistoty v noci. Setmělo se a sněhová bouře neustávala.
Vzdal jsem nesmyslné počínání, vplížil jsem se do tanku, zapálil si cigaretu a rozhodl jsem se počkat na konec sněhové bouře nebo na den. Bez ohledu na nebezpečí a únavu jsem usnul.
Probudil jsem se po půlnoci a stál jsem promrzle a vrávoravě na cestě. Sněžení ustalo. Objevil jsem telefonní vedení a šel jsem podél něj. Tak jsem došel k roklině a brzy jsem našel cestu zpátky. Vyčerpán
jsem došel k bunkru, zapálil oheň, snědl kousek starého chleba a uložil jsem se. Několik hodin jsem ale nemohl usnout. Siréna do mlhy mi houkala v uších a byl jsem rád, když nastal den.
Když jsem se probudil, byl jsem zasypaný sněhem. Ranní světlo se jen tlumeně dostávalo dovnitř. Pohřbila mne tlustá vrstva sněhu. Vyhrabali mne kamarádi, kteří mne přišli navštívit. Pohádkový lesík tam klidně stál, kopec byl bílý, smrky pokrýval bílý kabát, bílý byl bunkr i zákopy, žádné stopy po panenském sněhu. A přece mě ohrožovali démoni této krajiny, plnili duši ledovým mlčením a fatalismem, který mě nechával trpět tak, jako trpěla tráva a stromy. Ale možná dělali to své, přizpůsobení nitra osudu, aby člověk snášel nelidskosti.
Pokračoval jsem v mém poustevnickém životě. Jen o jedné noci zavrzal venku sníh pod tápavými kroky. Slyšel jsem ruská slova a zbraň jsem držel připravenou. Průzkumná jednotka ale neobjevila zasněžený vchod a šla dál.
Pak jsem opustil zasněžené dálky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama