6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 05.část

14. března 2010 v 16:50 | maverick |  Knihy a časopisy
NÁVRAT

Osud se mnou mával, jak se mu zachtělo. Pochopil jsem, jak málo mohu vlastním úsilím něco změnit a zlepšit, a zachoval jsem si jen svobodu konat i při těch nejtrpčejších osudových ranách tak, jak nej lépe umím. Ale přesto jsem pořád žil na hraně. Smrt mne ušetřila, ten slepý škrtič mne nenašel, ale přesto v Rusku zemřel člověk a já jsem nevěděl, kdo to byl.
Se zoufalými myšlenkami jsem si lehnul na pryčnu, zhnisanou nohu rozpálenou a oteklou. Byl jsem v týlu, v bezpečí a přece nešťastný jako nikdy. Měl jsem bolesti. Žádné zlepšení nepřicházelo a po třetím vyšetření mne lékař poslal do lazaretu.
Zabalil jsem si svůj poslední majeteček, dřevěnou lžíci a ruský nůž v chlebníku nějakého mrtvého kozáka, a jel jsem na sáních na hlavní obvaziště, kde mně převázali obvazy a přidělili mi jeden dům k přespání.
Dopravili sem jednoho těžce raněného, v bezvědomí, střepinu v prsou a v hlavě. Považovali ho za mrtvého a obvázali ho teprve potom, co ležel hodiny v mrazu. Bylo to příliš pozdě. Sténajíce ležel na tenké vrstvě slámy. Ruce měl hnědé od zmrzlé krve, škubal svým obvazem, těkavé pohyby ve stínu a světle svíčky. Sedl jsem si k němu a držel jsem ty neúnavné, zoufalé ruce. Bylo to jako souboj s jeho slepými, nevědomými silami. Jednou se mi vytrhnul a zíral na mne očima bez pohledu. Strašidelná ruka mi mířila na prsa, jako bych já zavinil jeho utrpení a umírání. Zhrozil jsem se a on se sesunul. Skonal. Nemohl jsem ale usnout. Pořád jsem viděl tu žalující ruku a zděšené oči umírajícího upřené na mne. Já jsem byl také vojákem a nesl jsem vinu na jeho neštěstí.
V raním svítání mne převezli na sáních k další přestupní stanici - studený, pochmurný dům, kde se na řídké slámě převalovali ranění a nemocní, jako bezmocní červi. Volyňská horečka. Jejich sténání a křik prostupoval mými sny. Vstal jsem a vyšel jsem ven. Noční vítr
zpíval ve větvích. Pociťoval jsem jako útěchu, že jsem nemocný a že mohu spát. Chtěl jsem jen odpočívat. Osud mě zase brzy povolal ke unášení utrpení a k činu.
Cesta na saních do Maloarchangelska. V silném mrazu jsme leželi ¦od několika dekami a mrzli jsme. Na nákladních autech do Ponyri. Polom v ruském lazaretním vlaku. Kamna na uhlí žhnula, ostatní vyprávěli své zážitky. Ležel jsem tam v polospánku, v úplné apatii, il nechal jsem, aby se se mnou dělo cokoliv, jako bych byl jen míčem Ve liře mocností.
Na nádraží v Orlu stál již připravený vlak. Nastoupili jsme. Bezmyšlenkovitě jsem usedl do kupé. Pak jsem se dověděl, že tento lazaret ní vlak jede až do Varšavy. Rozplakal jsem se. -
Den za dnem. Noc za nocí projížděl vlak bílou zimní krajinou, prjansk. Smolensk. Minsk. Schody k domovu. Vyložili nás v Ostrów Mazowiecka a dostali jsme se do tranzitního lazaretu20. Odvšivili nás, vykoupali, dostali jsme čisté prádlo, najednou jsme leželi v bíle povlečených postelích, už jsme nemuseli mrznout, hladovět, chodit do Itráže, mohli jsme spát, starali se o nás a my jsme nic nechápali. Bylo lo jako ve snu. Mysleli jsme, že na Zemi je jen sníh a led, a v nějakém nenadálém strachu ze všeho hezkého nás přepadl stesk po návratu. [blížili jsme se vrátit zpět do Ruska, do toho bílého zimního pek-l,t, do utrpení, do strádání, do nebezpečí smrti. Nevěděli jsme, co bychom si měli počít se svým životem. Báli jsme se návratu domů ti znali jsme jen válečné zpustošení v našich duších.
Mohl jsem spát, ale přesto jsem byl dlouho do noci vzhůru, poslou-4 hal jsem hudbu v rádiu a nechával jsem před sebou probíhat uplynulé Rlěsíce, půl roku, který jsem považoval za staletí. Znovu jsem jako ve tnu prožíval přeludy útoku na Sčigry a útěku z Valové, adventu a zimní války. O jedné noci jsem po tichém jazzovém šumění najednou pgliechl úvodní takty jedné Beethovenovy symfonie a jako v nějakém pUvnostním, bezdechém naslouchání jsem opět přešel přes práh toho Ji vola, který zůstával, nepomíjivý, na druhé straně války.
Tak proběhl návrat.
To, co jsem zažil, ale nemělo v mém vlastním životě žádné místo. Odjel jsem z polské zimy a oblevy do předjaří domova, zase jsem viděl lesy a hory, které jsem miloval a o kterých jsem snil v ruské rovině, stál jsem ve vlaku u okna a cítil jsem pach oraniště, vůni louky a mír. Jízda na západ skončila ve Frankfurtu nad Mohanem. Ležel jsem v posteli.
Na Velký pátek jsem zapsal mé první ruské dobrodružství. Když jsem ale hledal nějaké ukončení, nenašel jsem jiné řešení než nechat vyprávěče spáchat sebevraždu, protože prožil, vydržel a ztratil svůj život, tak, jak to přikazovaly hvězdy.
Stále znovu jsem si četl vášnivou obžalobu, a přesto se mi každé slovo zdálo falešné. V herectví, ironii, zatrpklosti a nejistotě bylo znovu celé to nebezpečí války jasné. Ale já jsem mohl v té proměně jen klít, nenávidět a odmítat. Musel jsem se znovu učit říkat ano, jak jsem tomu chtěl v heroickém nihilismu. Nemohl jsem dál žít jinak.
Muselo to tak být.
Tahle válka mohla člověka zlomit, miliony trpěly a umíraly, a tuhle zločinnou šílenost neospravedlňovalo ani dobývání, ani křižácké tažení. Tato válka měla apokalyptické rysy a v tom mi byla její komická nevyhnutelnost zřejmá. Zažil jsem velikost a hrdinství, boj našich vojáků o život. Ale neexistovalo ani kamarádství, sebeobětování, bojovnost, hrdinství, ani plnění povinností. Ne. Každý umíral v pravý čas a měl svoji vlastní smrt. Když nyní mnozí toužili po smrti ve válce, pak válka musela být. Tady jsem nazval svou touhu po návratu do Ruska magnetickou přitažlivostí smrti.
Co bylo pro mrtvé ukončením, poslední zákrutou života, posledním dovětkem z pochybností, který nikdo neviděl, poslední nezbytností, to bylo pro navrátilce rovněž nevyhnutelnou proměnou. Válkou otřesený nebo nadšený, bezbožník se modlil, věřící proklínal svého Boha, zbožný prohluboval svou víru, pošetilec se rozmýšlel, moudrý prchal do povrchního požitku; každý se v nitru zlomil a sbíral tyto stavební kameny pro nějaký nový pohled na svět - a nějaká změna nastala i u mne, i když jsem ji také nepochopil.
Muselo to tak být.
Přemýšlel jsem dál.
Kámen, květina a zvíře jsou stejné projevy, tatáž manifestace Boha, jako je člověk; tak měla světová válka pro lidstvo stejný význam jako zemětřesení pro hory, krupobití pro setbu, mor pro zvířectvo, událost, která není v naší moci, přírodní katastrofa, kosmický úkaz, váha ducha a věcí hledala v běhu času svoji rovnováhu, která se zrodila z války.
A když selhaly všechny obrazy a slova - co se odehrávalo ve mně, ta neviditelná a přitom tak strastiplná proměna - musela mít nějaký smysl. Jinak jsem byl ztracen.
Tak jsem se zachránil v šílených myšlenkách kosmické a lidské ne-odvratnosti, okouzlen v šeru duše. Ale na velikonoční pondělí jsem se procházel parkem mezi krokusy, orlíčky, za vůně deště a zpěvu drozdů jako smutný voják se svým zničeným životem.
Potom jsem si pro sebe nechával vzpomínky. Obrysy mládí, přátelství, lásky a procházek u moře klouzaly kolem mne, bolestně krásný film na plátně duše. Vedl jsem dlouhé rozhovory u dostatku vína. Hodně jsem psal, četl, a přesto jsem už nenacházel žádnou použitelnou cestu do svého nitra.
Když jsem přišel domů21, neopouštěl mne pocit pauzy mezi putováními. Tak šťastně a bezstarostně jsem žil a byl jsem tak vděčný svému osudu za toto udělení milosti, avšak moje tajná touha po návratu do Ruska narůstala.
Jakmile přišel povolávací rozkaz, odcestoval jsem s pocitem nové připravenosti. Byl jsem vojákem a dokud se mi znovu neotevřely všechny prameny a síly svobody a míru, mohl jsem obstát v životě jen jako voják - všude vláčený a podpíraný, nepotřeboval jsem být sám sebou. Návrat.

RUSKÁ CESTA

Cesta na východ
Cestu na východ22 jsem zahájil s jasnými tušeními a považoval jsem ji za dobrodružství, ve kterém jsem hrál tragikomickou roli. Rusko mne už nepřemáhalo a nezastrašovalo mne. Nesmělo mě trápit to, co jsem nemohl změnit, a tak jsem čekal, co ti mocní a mocnosti se mnou plánovali.
Přejeli jsme přes ruské hranice na Ukrajinu, do kvetoucí, zelené a hojné krajiny, jak bych si ji po té bezútěšné bílé zimě nikdy nepředstavoval. Vesnice se rozkládaly na kopcích jako v malebné idyle. Na loukách schnula první seč, ale do sklizně bylo ještě daleko, třešně byly ještě malé a zelené.
Vedli jsme cikánský život. Vlak každou chvíli zastavoval. Nákladní vagóny, koleje, nádraží tvořily náš svět. Jeli jsme v osobním vagónu, dobře se nám spalo na lavicích a na zemi a byl to náš domov. Mluvili jsme o psaní básní a o hudbě, životních postojích a o svobodě vůle, a vínem jsme slavili malé svátky.
Pak jsme se zase rozhlíželi po kopcích a nekonečných polích s řídkými flíčky lesa. Zajatci pracovali na stavbě tratí a ženy, často pěkné, které zde pokládaly pražce a podbíjely je štěrkem, nám bolestně připomínaly naši dobu. Cestu jsme brzy považovali za jízdu do neznáma s mnoha pikniky a udivovala nás krása pouhého projížděného světa, zatímco jsme byli kolébáni pohupujícími se vagóny.
Tarnopil. Seděl jsem u okna a psal. Ostatní spali. Naslouchal jsem jejich vzdychání a dýchání ve spánku, tak osamocen, jak jen může být samotný bdící mezi spícími. Venku šuměl déšť, ženy přecházely přes mosty, nějaký stařec prosil o chléb. Život kolem mne plynul v ranním šeru nějak podivně cize.
Rovina se stávala rozsáhlejší, jak směrem na východ ubývaly kopce, takže člověk byl pod širou oblohou, v širé zemi zcela sám s Bohem
a se sebou, ničím nesvírán a nevýslovně malý ve své smrtelnosti. Krajina nutila k zamýšlení, aniž by vedla ke smutné náladě. Bylo léto, země byla zelená, obloha oblačná a vysoká, a všude kvetl mák, řepka a vikev.
Pozoroval jsem krajinu a dělal jsem si architektonické a kulturně kritické studie. Ale více než všechno budování a plány nového světového řádu, jejichž první jevy a jejich přípravy se začínaly v Rusku rýsovat, poutala mne ruská země. Jako nějaká vize. Plevel bujel a s ním rostla i nová setba.
Tisíciletí prošla nad ruským neměnným odkapáváním času. Přesýpací hodiny nepozorovaně odsypávaly svůj písek. Země se přizpůsobovala zákonům ročních období, vykvetla a nezměrně se rozbujela v létě, hořela vstříc podzimu a zanikla do pustiny v období dešťů. Zima ji zahalila do hlubokého sněhu a mráz sílil a ochaboval sedmkrát podle měsíce. Ale roviny, kopce a lesy nikdy neměnily svoji tvář.
Člověk tam byl jen cizincem a hostem. Po staletí chtěl orat a obdělávat tu černou půdu, mýtit lesy, sít a sklízet, ale nikdy tuto Nezemi a její duchy nezdolal. Nebyl doma v kráse a bohatství ukrajinských vesnic, ani v čistých flíčcích Ruthénska a tamní zalesněné krajině, ani v bídě a pustině jižních stepí, v severních bažinách a pralesích, a zbytečně si stavěl velká města jako útočiště. Zil stále dál na mostě mezi nebem a peklem, mezi odchodem a návratem.
Tažení Zlatých hord, Napoleonův pochod do nejistoty, požár Moskvy a útěk Korsičanů, turecké války a boj proti Japonsku obraz té roviny téměř vůbec nepoznamenaly a zemi nedaly žádnou historii. Země vsakovala pot a krev, přijímala pozůstatky mrtvých, polím a lesům se dařilo na mršinách a vypálené vesnice znovu vyrůstaly - stromy byly rychle pokáceny a pořezány, sekerou a kladivem složeny dohromady a domy zase stály v krajině, skloněné, pomazané hlínou, jako by se chtěly skrýt před velikány a Bohem. Jen kostely se svými cibulovitými věžemi, vyslanci Řecka a Byzance, se vrývaly do krajiny jako pečeti, často také jako ošklivé kopulovité stavby. Jen křesťanství změnilo obraz a duši lidí, v jejich myslích také přežívali šamani a démoni, strašidla a pohádky. Carský orel zemi neutvářel, sovětská hvězda jen
rozbořila kostely a malá políčka změnila na nekonečné lány; země se stala větší a mocnější než člověk, který tam měl své obydlí, ale nikoliv svůj domov. Sedlák se uchýlil do domu, doplňoval olej v lampě, měl chléb a práci a líně spoléhal na požehnání země. Mužik zůstal převažující postavou. Země neměla žádnou historii. Jen na carském dvoře se odehrávalo bláznivé světové divadlo, jen vlastníci půdy a knížata měli čas na kulturu a stroj nové doby přiváděl do měst jen zájemce o práci, uprchlíky před traktory. Začala doba dělníků, každý měl svůj prostor a svůj úděl, ale nikdy svůj život, a ve své duši člověk stále zůstával na cestách.
Hrdé ženy a čestní muži Ukrajiny chtěli také milovat zemi, donští kozáci i Kalmyci a Tataři chtěli být doma ve stepi, která je živila a nosila, ti vykořenění chtěli také patřit do velkých měst; v rozpolce-nosti jejich duší a působením duchů krajiny nenacházeli žádný oddech, otroci a tyrani, vrazi a svatí, blázni a proroci - nebyli tak ve svém nitru nikdy za jedno, a masy žily jako v nějakém nekonečném spánku. Anarchista ve svém patosu, nihilista v posměchu, nenávisti a opovržení žili vedle ospalého sedláka a přikrčeného dělníka. Bratr pokorného a věřícího se stal fanatickým bořitelem kostelů a primitivním člověkem a fatalista měl za souseda hledače, kritika a umíněnce. Rozpolcený jako podnebí, střídání ostrých kontrastů, takový to také byl národ.
Takhle jsem na své cestě zažil gigantický obraz Ruska, často spíše ovlivněn sny a prchavými pozorováními, než nějakými většími literárními znalostmi.
My, lidé ze Západu, jsme nechápali ani tyto lidi, ani jejich říši. Od jejich každodenního života, jejich duší a vůle, nás dělila staletí a cestovatel si přinesl zpět jen ty plody, které tam nesl již zrající. Tato země byla bez hranic, nepochopitelná, dominující, tato krajina šera, která nás vykázala do našich mezí, které jsme se báli a na kterou jsme pohlíželi jen jako cizinci, plni otázek, a nesnášeli jsme, když tradiční ruští démoni a duchové chránili svoji zemi před nepovolanými. Domů jsme si odnášeli jen hádanky, interpretace a pochybnosti a v našich vyznáních a rozluštěních nebyla ani pravda, ani smysl. Tisíce slov a vyjádření nevytvářely žádnou funkční podobu a jen utrpení, zažité a spatřené ve válce zůstávalo pravdivé.
Možná měli pravdu ti, kteří Rusy nazývali lidmi v adventu a věřili, že také host měl podíl na tomto vnitřním postoji - být na začátku, stát v červáncích nějaké změny doby a vyrůstat do něčeho nastávajícího, být posilován staletími a současně mládím. Také my jsme zakusili tuto velkou přípravu, zastavení duše a otevřenost před osudem. Ale když jsme prožili zimu, tak se pro nás Rusko stalo křížovou cestou, Golgotou, a Rusové lidmi věčného Velkého pátku. Tohle nás naučila válka. Ale my jsme věděli, že po této válce zůstane černá a žlutá země, hlína, písek, humus a bažina jako nedotčená, rovina zde zůstane ne-zdolaná, a člověk tam pro nás zůstane cizí. Duše se rozlévala po krajině, vyprazdňovala se a zase se plnila zoufalstvím. A na konci se nic nestalo.
Ale možná by nás ta země jednou, v míru, vítala vlídněji, kdybychom nesli naši zádumčivost a smutek pochmurnou krásou ruthén-ských lesů, osamoceni pod šedivou oblohou; melancholie chuchvalců mlhy a skrovné traviny dýchaly v podzimním větru a ztrácely se ve své majestátnosti. Když jsme zažili na Ukrajině léto, jako na této přátelské cestě, zamilovali si vesnice, skryté pod ovocnými stromy a topoly, s bílými domky a slaměnými střechami, na kterých visely zlaté kukuřičné klasy, když jsme procházívali bujné kvetení, zrání a zmarnění polí, ubytovávali se za zpěvu žen při večerních červánkách a dívali se na jejich uvolněné tance, a když jsme potom stáli v té rovině, jen bytosti, nahé a vydané na milost a nemilost Bohu, který byl všude okolo, hrozil a postihoval, požadoval a ptal se, takže Pronásledovaný chtěl utéci do jakéhokoliv údolí a ukrýt se v jakékoliv prohlubni před Neúprosným, když tráva tancovala v božím reji, nevědomý dobytek se pásl ve svém poklidu, a sedlák dělal svoji denní práci, a když pak cizinec propadnul svým démonům nebo ho rozerval zásah boží.
Tak mne učil Rilke a také básníci Ruska. Museli bychom vidět předlohy spisovatelů ve velkých městech, zažít tam v opeře zpěv a tanec bojarů, v hospodách oslavy kozáků a děvek, zúčastnit se žranic boháčů a žebrat a trpět s chudáky, pracovat a bydlet tam; možná pak
by se nám podařilo zdolat tuhle zemi. Ale možná jsme v tomto případě zažili jen vzpomínky na válku, použili jsme pomatená srovnání, a všechno hned zůstalo pro hosta ze Západu nepochopitelné.
Ruská země ale do sebe přijímala krev a kosti bez rozdílu. Zprách-nivělé pozůstatky vyživovaly strom, o nějž se nikdo nestaral, pole v chudé a březí zemi, a tráva se zase zvedala tam, kam dnes šlápla bota vojáka. Staletí uplynula a Rus měl jen jednu tvář a země samotná neměně vítězila.
Takto jsem snil během letního dne a přitom jsem nevěřil svým představám a postavám, které v mém nitru vytvářely. Dále jsem přemýšlel a hledal síly, které nyní v Rusku vládly a které se pokoušely o změnu.
Tehdy jsem o Rusku věděl málo, měl jsem na mysli jen nekonečně velkou, neznámou, liduprázdnou a chudou zemi, s léty, které spalovaly jako hořící věchet slámy, s nekonečnými zimami v ledovém zkřehnutí a sněhu. Myslel jsem na lovecké příběhy ze sibiřských pralesů, na doly na Urale, rýžovače zlata a dobrodruhy, stepi a nedostatek vody a na bájná města. Skutečnosti ale nic z toho neodpovídalo, až na několik naučených jednotlivostí. Fantastika Gogola, psychologie Do-stojevského, a všechna ta jména jako Tolstoj, Puškin, Čechov, Koro-lenko, Andrejev, Gorkij, Turgeněv, Prišvin, Ljeskov nakonec mluvila sama za sebe. Historické knihy pomlčely o tom podstatném. Hudba Musorgského, Rimskij-Korsakova, Glazunova, Borodina, Rachma-ninova, Stravinského a Cajkovského byla pro nás jen zemí snů a jiným světem, neměla konkrétní tvar. Byla to ztracená stopa z mrtvých časů.
Od živých jsme se ale nic nedověděli. Hranice byly uzavřeny a novinám jsme věřili stejně málo jako zakázaným knihám, které jsme občas dostali. A tak se mé hloubání omezilo jen na to, co jsem sám viděl a podobné zdroje; jen planetární pohled, tak snový a bezbytost-ný, jako naše vědění.
Bylo zde vidět ohromné budování, pro naše představy nepochopitelné. Ve dvacátých letech bylo překonáno celé století, poháněn fanatismem vytvářel se plán za plánem, jejichž provedení vyžadovalo

vydání obrovské energie a materiálu. Stálo to oběti v důsledku strádání, námahy, vynaložení materiálů, práce a ducha. Mnohé z toho zůstalo jen pokusem, smělým experimentem. Vznikaly fasády, fragmenty, často to vypadalo jako hra nějakého obrovského dítěte. Ale v těchto generacích Ruska byly uloženy síly a rezervy, které slibovaly uskutečnění, to pomýlené a ukvapené zanikalo v jakémsi pracovním procesu, který to spolykal beze škod. Lidé ale byli formováni vůlí doby, stali se techniky, inženýry, dělníky, organizátory a nakonec články Rudé armády, která tam stála jako kolos, podobná robotu, ti-tánská suma ducha, zbraní a lidí, víry a moci. Byla zde patrná totální mobilizace. V Rusku stejně jako v naší vlasti.
Vyděsil jsem se. Už jsem nepřemýšlel ve své vlastní řeči - to mne naučil Jůnger. Co viděl v dělnících, stalo se pravdou. Uklidněn, zbaven svého neplodného hloubání a touhy po poznání, začal jsem znovu číst své dílo.
Charkov. Válka znovu odhalila události a dění v Rusku. Viděli jsme obrovské stavby, nádherné paláce státních institucí, velké činžáky vedle nepatrných chatrčí, které se krčily v jejich stínu. Nádraží a stavby byly rozbořeny23. Nespatřili jsme nic z jejich života. Viděli jsme postavy jako z knih ruských spisovatelů, ale přitom jsme nemohli nahlédnout do jejich duší. Kouřili jsme machorku a pili limonádu, ale o stravování a bydlení jsme se tím nic nedověděli. Viděli jsme jen uniformy vojáků v poli, žádné lidi, a ted jsme viděli jen masy ve městě, ale ne jejich hodnoty a jednání. Vítaly nás ruiny a my jsme nikdy nevěděli, jestli to třeba nebyly nedokončené novostavby. Válka ještě více znásobovala odcizení. Inferno.
Vrátili jsme se zpět do našeho vlastního osudu.
Jeli jsme do Kurska, vstříc dobrodružství. Potkávali jsme lazaretní vlaky se zraněnými z letní ofenzívy. Šli jsme do války, do sousedství se smrtí a v naší slavnostní náladě jsme se cítili jako zasvěcení smrti. Toto postavení jsme jako masky také přijímali. V dlouhých řečech jsme uvažovali o smyslu a hodnotě našeho osudu, v našich rysech se projevovala vážnost a bolest a mlčky jsme se podrobovali zákonu.
Do pohybu nás dostávaly sny o křižáckých taženích a my jsme se zdobili růžemi do bitvy a do umírání. Růže uvadaly a na konci byla jen smrt. Touha mládí nás hnala vstříc dálkám, vychutnávali jsme dny chýlící se ke konci a přitom jsme doufali v Někoho, kdo bude poslem, který jednou přinese zprávu o zániku v naší vlasti. Přáli jsme si, aby to skončilo, ale doufali jsme, že ujdeme osudu.
Kursk. Vystoupili jsme a utábořili se ve zpustlé zahradě. U cesty stály sádrové figury ruských chlapců a děvčat. Opera byla v troskách, kostel bylo zpustošené muzeum bez Boha; našli jsme jeden menší, nově postavený, s ikonami a oltářem. Chudé a bezbarvé podobaly se domy krajině.
Šli jsme do armádního domu, četli jsme, hráli šachy a muzicírovali na křídle bez pedálu. Pak jsme od nějaké stařeny koupili růže a zastrčili jsme se ji do blůzy na prsou. Viděli jsme jen smějící se obličeje, slyšeli jsme obdivné volání dětí a žen a mnohé dívky nám věnovaly ohnivý pohled. Od té doby jsme si říkali růžoví kavalíři24. Na jakési terase jsme se zahleděli do nadcházejícího večera a mluvili jsme o smrti, o blížícím se boji a o návratu do neviditelné dálky.
Až do Ochotschewky (Kolpny -pozn. red.) jsme ještě jeli v nákladních vagónech. Tam jsme si postavili stany. Noční déšť a bouře bubnovaly na stanové celty, lomcovaly se šňůrami. Cítili jsme se v bezpečí a vyprávěli jsme si strašidelné příběhy.
Pod šedou ranní oblohou jsme pak čekali na rozkaz. Dali jsme se na pochod.
Střídal se sluneční žár a déšť. Brzy nám putování ztěžklo. Nesli jsme batohy a pušky nás tlačily do ramen. Krev se zastavovala, měli jsme závratě a vrávorali jsme. Trápila nás žízeň, nenašli jsme nic k pití. Byli jsme na cestě až do noci, pak jsme směli v dešti postavit stany a spát. Nad námi kroužili ruští piloti, německé stíhačky a bombardé-ry se hnaly do bitvy o Voroněž.
Znovu na pochodu. Cesta uplynula s vynaložením velkého úsilí, žízeň byla nesnesitelná.
Studna. Krátký odpočinek. Spustili jsme dolů okov. Navíjení při vytahování bylo věčností. Pak jsme pili, pořád znova, ledovou,
oživující vodu, smývali jsme si z obličejů vypocenou sůl, chladili jsme si pulzující krev a klesali jsme ve stínu na zem. Převazovali jsme si zanícené, ranami a puchýři pokryté nohy. Odchod.
Já jsem už nepochodoval. Nedostatek vody mnou otřásl. Dostavila se nevolnost. Už několik z nás se zhroutilo. Odpočinek. Zůstal jsem také. Potom jsme jeli na nákladním autě za kolonou a zastavili jsme v Kolbnaru.
Tam jsem ležel v silničním příkopu, neschopný chůze, oslabený neovladatelným bušením srdce. Kamarádi mne nesli v celtě. Ráno jsem šel k lékaři a byl jsem uznán nemocným. Měl jsem jet zpátky do Kurska k pozorování srdeční činnosti. Tak jsem se rozloučil se svými souputníky, růžovými kavalíry; tak jsem se stal poslem, který přinášel zprávu o jejich smrti a jejich připravenosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama