ZIMNÍ VÁLKA
Útok na Scigry
Prožili jsme bojový křest. Poprvé jsme slyšeli hvízdot střel, šlehání kulometných dávek, divoké hučení, a pak pronikavé a ječivé třaská-ní granátů. A nebyla to žádná hra. Kromě vypálených vesnic, vraků tanků, hrobů a požáru Kurska na horizontu jsme ještě nic ze skutečné války neviděli. Ale už teď byly naše tváře často jako zkamenělé. Až nyní jsme viděli padat útočící vojáky, viděli jsme krev a raněné a sami jsme nesli pušky, ze kterých jsme stříleli do prázdnoty před sebou.
V prvním dnu útoku jsme útočili na nějakou vesnici. Zbytky ruských obránců se brzy stáhly. Během cesty jsem se ztratil své jednotce. U nějaké rokle zůstaly stát naše vozy a našli jsme plačící vojáky sedící na sněhu. Měli omrzlé nohy a přesto museli dál. Jeden kůň upadnul a já jsem zvíře vedl. Tak jsem se dostal na trasu postupu, sledoval jsem stopy vedoucí do vesnice a zmrzlý jsem se usadil v nějakém domě, kde jsem si nechal dát něco k jídlu. Nevěděl jsem, že o několik domů dál spali ruští vojáci, které probudily až výstřely útočících vojáků, jež vystrašily i mne.
Druhého dne ráno jsme se už dostali pod palbu pancéřového vlaku a zahrabávali jsme hlavu do sněhu. Motlitba nám přikazovala, abychom zachovali klid. Neprosili jsme o svůj život, chtěli jsme pro sebe jen odvahu, jen udatnost, která by nám zachovala hrdost a sílu, abychom se neprojevili jako zbabělci. Zbabělost byla horší než smrt, a také já, mírumilovný člověk, jsem pohrdal každým, kdo se třásl o svůj život a kdo se chtěl vyhnout osudu. Miloval jsem zkoušky a nebezpečí. V nich byl poslední smysl této doby. A duši nepřicházelo v tomto chaosu elementárního strachu a hrůz na mysl nic jiného, než ta poslední ozvěna dětství.
Naše děla nic nepořídila s ocelovou nestvůrou, která se ale večer stáhla spolu s ustupujícími ruskými vojáky. O půlnoci jsme
pochodovali kolem hořících dvorů a dýmajících chatrčí ke krátkému vysilujícímu spánku v jednom ze statků.
Jeden voják vniknul do selského stavení a sedlák mu přinesl na stůl chleba a mléko. Ale voják chtěl ještě něco více. Chtěl med, který také brzy našel, mouku a sádlo. Sedlák prosil, jeho žena plakala, a přemožený muž se mu ze strachu před hladem pokusil kořist vytrhnout. Voják sedlákovi prorazil lebku, zastřelil jeho ženu a ze vzteku podpálil dům. Ještě tu stejnou noc padnul zásahem zbloudilé kulky. Avšak ve válce jsme nesměli dbát na boží soudy.
Také druhého dne se Rusové urputně a houževnatě bránili. Jen krok za krokem postupovali bojující vojáci vpřed. Zůstal jsem s kulometem u týlového vozidla, vozu s přikrývkami a zásobou munice, abych je tam zajišťoval proti rozptýleným nepřátelským vojákům. Nekonečné hodiny jsme stáli ve sněhu a ledu, nechráněni proti štiplavému větru, jedli jsme zmrzlý med z pláství, protože jsme neměli chléb, ani vodu. Znecitlivěla nám chodidla. Mnohým omrzly prsty u nohou, uši a ruce, když nosili bedny s municí a nezpozorovali, že jim zatuhla krev v rukou, nebo když museli ležet bez pohybu hodiny ve sněhu, zatímco nad nimi pronikavě kvílela nepřátelská palba. Byli jsme střídavě roztrpčení a podráždění a pak zase neteční a otupělí. Konečně se šlo dál. Dobyli jsme jakousi malou vesničku, ale Rusové je před svým útěkem beze zbytku vypalovali. Našli jsme si snopy slámy, rozprostřeli ji v dolíku, položili jsme na ni stanové celty, vsoukali jsme se celí pod deky a přitiskli jsme se jeden na druhého. Spali jsme, přestože jsme měli ledové nohy. Ale kdo musel nastoupit do stráže, už se pak neodvážil lehnout zpátky, neboť nás bolela hlava a u některých se projevovalo naprosté prochlazení. Zapálili jsme velký oheň, vrávorali jsme a běhali kolem plamenů a čekali jsme na den. Noc byla ozářena krvavou červení z hořících vesnic v okolí a kopce opětovaly temné dunění výbuchů. Tyto zážitky mě podivně odcizily sobě samému.
Přišel rozkaz k odchodu. Pochodovali jsme na Sčigry a získali jsme první výšiny, aniž bychom zahlédli jediného Rusa. S kulometem a s dvěma kamarády jsem zůstal vzadu, protože jsme, oslabeni prů-
jmem a trmácením, nedokázali držet krok s ostatními. Z kopců jsme viděli městečko v údolí a řady domků na úbočích kolem něj.
Leželi jsme ve sněhu mezi nějakým cizím pěším útvarem. Nepravidelná palba ruských pěchotních zbraní nám svištěla nad hlavami. Kdykoliv nás mohla zasáhnout. Museli jsme čekat, bez pohybu, nečinně, bezbranně jako mrtvý materiál.
Znenadání jeden z nás vyskočil. Nikdo takový povel nedal. Ale my jsme ho následovali, uvolněně jsme se nadechovali, opět si vědomi své existence, ne odvážní, nýbrž s jakousi zoufalou chutí, zdrcení od nicnedělání a čekání, chladem přivedeni do nějakého šíleného pohybu, odvážní z jakéhosi strachu ze znehybnění, a potom náhle neseni nějakým průhledným, mimořádně jasným a triumfujícím nadšením do transparentního opojení. Smrt a nebezpečí byly zapomenuty, život se ospravedlňoval pouhým nesmyslným činem.
Měli jsme řadu padlých. Ranění křičeli. Vůbec jsme toho nedbali. Utočili jsme jako posedlí a dosáhli jsme okraje města. Nepraštili jsme tam sebou na zem, i když kulometné dávky kolem nás svištěly tak hustě, že jsme cítili závan vzduchu od střel. Vrazili jsme do prvních domů. Muži byli nelítostně pobiti a spěšně byla pobrána dosažitelná kořist medu, špeku, cukru a lepšího chleba, zatímco ve vedlejším domě ještě probíhal krátký boj a naši kamarádi padali.
Rusové prchali. Na začátku noci jsme vtáhli do hořících továren a sil ve Sčigry. Mosty hořely a řítily se dolů, ostřelovaly nás ještě mi-nomety, ale nestarali jsme se o to.
Uložili jsme se v nějakém domě, ani jsme nepostavili stráže a spali jsme jako v bezvědomí.
Další den jsme viděli ulice pokryté troskami, sutí, cihlami, střepy skla a zuhelnatělými trámy. Všude byly ruiny. Věnovali jsme se dnům odpočinku.
První noc nás přátelsky hostili obyčejní lidé. Vyprali nám košile, přivlekli nám polštáře a přikrývky jako ležení. Nechali jsme je, vydali jsme se jim v jakési neomezené důvěře a pořád jsme ještě obcházeli kolem jako ve snu. Když jsme si v paměti vybavovali boje, cítili jsme neurčitou směsici zděšení a zklamání. Boj, nebezpečí a blízkost
smrti se nám jevily jako nějaký sen o nedokonalosti války. Nebylo to dostatečně vzrušující a strhující, a přesto se na nás všude šklebila hrůza. Nevěděli jsme, jestli jsme doufali v bitvu těžkých zbraní, zda nám rychlé vítězství ublížilo nebo zda nám tajné hrůzy řekly, že by pro nás bylo lepší, kdybychom padli nebo byli raněni. Utrpení neukončila bitva, ale hrůza ze zimy a bezmocného čekání. Teprve jako v nějakém procitnutí jsme si pak uvědomili ten děs - nutnost zabíjení a umírání kolem nás.
Tehdy jsem to ještě rychle překonal. Jednotlivosti se rozpustily v jakési nekonečné apatii a sklíčenosti a nezískaly žádnou konkrétní podobu. Přestěhovali jsme se ke dvěma mladým ženám, říkali jsme jim dcery světové revoluce; velice na nás zapůsobila jejich hrdost a přitom přátelské chování. Bylo to, jako by cítily nějaké spojenectví, které nás, stejně staré, spojovalo silněji, než nás válka oddělovala, něco společného v naší touze a v našem osudu. Tajuplně zde o sobě dával vědět silnější mír, než jaký mohl přinést jakýkoliv konec války.
Z našeho ukradeného medu a chleba, z jejich kuřat a brambor jsme připravovali společná slavnostní jídla a bavili jsme se veselou hatmatilkou.
Poslední večer ve Sčigry jsme strávili u jedné rodiny majitele statku, která živořila v ošklivém obydlí a nezachránila nic kromě jednoho alba s fotografiemi z dob před revolucí. Stařec, vzpřímený, silný a patriarchální pěkný muž přivedl své dcery, kouzelné, prosté dívky, které se držely za ruce, jako by u sebe navzájem hledaly útočiště před odlidštěným světem, a tím ještě střežily ráj svého mládí. Nejprve posměšně zazpíval internacionálu, potom v slzách carskou hymnu, Stěn-ku Razina14 a náboženské písně. S jeho ženou jsem se mohl domluvit francouzštinou. Mluvila tiše, stydlivě. Její tvář byla ještě pěkná, ale přece jen poznamenaná četným utrpením. Tak jsem se dověděl o vy-vlastnění jejich majetku, o práci, která jim byla cizí, a o rostoucí bídě. Jeden syn byl na Sibiři, další padl, osud jedné dcery, vdané v Oděse, byl neznámý. Fotografie z lepších časů nás překvapily. Soucítili jsme s nimi. Ještě jsme nepochopili, že nový duch a nové bytí se muselo přehnat také přes to hodnotné z minulosti.
Potom jsme pochodovali dál do pohotovostních pozic na Timu15. Mnoho z nás bylo nemocných, všichni unavení a pochody ve stále větší zimě byly den ze dne těžší. Teď jsme pochodovali do nejistoty. Téměř bez odpočinku jsme překročili malou, zamrzlou řeku. Nekonečnými pochody jsme přišli zmrzlým sněhem, v ledovém větru a za úplňku k Valové. Náš cíl se jmenoval Voroněž. My jsme ho ale nedosáhli.
V den, kdy jsme měli obsadit Valovou, jsem se dvěma kamarády zaspal odchod. Nikdo nás nevzbudil, každý myslel jen na sebe, na své svízele, na svou únavu a na nelítostný rozkaz, který ho nutil k dalšímu pochodu. Šli jsme ve třech, přes náhorní rovinu, po stopách, bílou prázdnotou bez měřítka a bez tvaru. Potkali jsme ruské vojáky, kteří odhodili zbraně do sněhu. Nechali jsme je na pokoji, také rostla naše nejistota a zvláštní pocit ztracenosti. V jedné vesnici jsme viděli ruské oddíly, které tam odpočívaly se svými koňmi a pozorovaly nás dalekohledy, ale nestřílely na nás a my jsme se snažili tvářit jako zajatci.
A tak jsme my, ztracení, pochodovali, aniž bychom to věděli, přes rozestavení ruských oddílů, které se shromažďovaly k protiúderu a k ukončení našeho odvážného podniku.
Večer jsme došli do nějaké vesnice a zase jsme našli naši jednotku.
Útěk z Valové
Na ucpaných silnicích se tlačili vojáci, koně a auta, děla a vozy se shromažďovaly při ústupu z prvního neúspěšného útoku na Valovou. Jméno této vesnice jsme se nedověděli, ale přesto nikdo nezapomněl, a každý věděl, co bylo míněno jménem Nikolausdorf16.
Po půlnoci, když jsme se sotva vyspali a zahřáli, zaútočili kozáci na koních na vesnici. Naházeli ruční granáty do domů a zmizeli, když byl vyhlášen poplach.
Té noci spalo osm vojáků v jednom osamělém domě na kraji vesnice, který kozáci obklíčili. Probudili se a zpozorovali nebezpečí. Dva vyskočili oknem a padli, zasaženi mnoha kulkami. Dva další se při
vpádu Rusů rozespale zvedali a byli zabiti. Dva byli zajati v předsíni a byli odvedeni, museli spolu s kozáky odtáhnout ukořistěné dělo a potom z něj na nás ještě po několik měsíců střílet. Jeden byl na seníku a utrpěl jen nervový šok, poslední ležel za jakousi truhlou. Rusové si v místnosti svítili zápalkami, ale nenašli ho. On se ale zbláznil, běžel úplně sám pořád na západ a byl přistižen v Rize, když naskakoval na nákladní vlak. Nikdo nechápal, jak se mu mohl útěk podařit, a on nebyl schopen o tom vůbec nic říci.
Druhého dne ráno jeden voják naházel bedničku ručních granátů na stovku zajatých Rusů a ty co přežili, postřílel samopalem. Přesunuli jsme se do klamného postavení před městečko Valová, zatímco druhá část provedla skutečný útok. Hnízda odporu jsme ostřelovali ze všech lehkých i těžkých pěchotních zbraní, ale Rusové neuhnuli ani o krok. Klečeli jsme nebo leželi ve sněhu, kolena nám přimrzávala k zemi, mezi blůzou a kabátem se hromadil led. Necitlivýma nohama jsme bušili do země. Ruce přimrzaly ke kovu zbraní, neboť jen někteří měli použitelné rukavice, z masa se pak vytrhávaly krvavé cáry a ty zmrzly dříve než stačila vytéct krev. Objevila se spousta omrzlin a mnozí zoufale poskakovali. Již při příchodu jsme měli ztráty, teď se ranění a mrtví množili.
Marně jsme čekali na bílou světlici, která nám měla oznámit, že ostatní obsadili Valovou. Začínala noc. Cekali jsme sedm hodin. Poslední se vypotáceli, když je tma chránila před ostřelováním a zase upadli, protože je nohy neunesly. Spousta z nás zvracela. Všichni jsme vrávorali a plazili se, než se krev zase rozproudila. Pak byl vydán rozkaz k ústupu a pod palbou raketometů, Stalinových varhan17, jsme se vrátili zpátky do Nikolausdorfu a doufali jsme v teplo a spánek.
Ale brzy po půlnoci kozáci opět prorazili, nepozorovaně odvedli své koně do jedné rokliny a přepadli krajní domy, kde bylo naše hlavní obvaziště; vojáci uprchlí a ranění byli sibiřskými oddíly povražděni. Nás varovalo vyhlášení poplachu. Kolem nás se hnali vyděšení, téměř neoblečení vojáci, v košilích, ponožkách, bosí. Úplněk osvětloval ten zoufalý, bezhlavý úprk.
Jeden lékař shromáždil asi dvacet vojáků, kteří zůstali s námi. Měli jsme pušky, PAK* a pistole. Rovina ležela před námi otevřená, jasná ve slabém svitu měsíce a přes ni na naši skupinu útočili opilí kozáci, jako strašidla s jejich divokým urrrá! V palbě jediného děla a našich pušek se útok čtyř set Rusů zhroutil. Zbytek se stáhnul zpět, ale objeli nás dříve, než jsme to mohli předvídat. Byli jsme obklíčeni.
Mezi námi vybuchovaly ruční granáty. Několik z nás padlo, bolestí se váleli ve sněhu s rozervanými břichy a zaplétali se do vlastních vnitřností. Rozptýlili jsme se a pažbami jsme mlátili do těch opilců, dva z nás byli skoleni ruskými bajonety. Ve dvou jsme pak stáli na rohu nějaké kůlny, u nás byl ještě ten lékař, a deset metrů před námi proudili Rusové ze tmy jako fantómové smrti. Můj kamarád padl. Ležel jsem ve sněhu a nestřílel jsem. Moje puška sice neselhala, ale tehdy jsem nemohl zastřelit lidi, kteří mne chtěli zabít, raději jsem chtěl zemřít. Toto byla jediná hodina v zimní válce, kdy jsem se osvědčil. Doktor zastřelil útočníky svou pistolí.
Zmizeli i ti poslední. Z dálky ještě znělo pronikavé urrrá! Při dalším útoku přes rovinu někteří z nás utekli, Rusové přes nás prorazili a pronásledovali je a ti vojáci se už nevrátili. Nás sedm přeživších zůstalo dlouho osamoceno. Ale zjevení bylo pryč.
Po celou noc se vraceli uprchlíci, kteří se někde schovali nebo pořád utíkali a zoufalí se vydali zpět, aniž by věděli, jestli Rusové vesnici obsadili nebo ne. Mikulášská noc. Většina z nás měla nové omrzliny, přitáhli jsme také zraněné. Drželi jsme stráž mezi padlými. Škleb úplňku zíral na mrtvoly ve sněhu. Zpitvořené obličeje, uklidněné rysy, otevřené oči bez lesku, rozdrcené lebky, rozpáraná břicha, rozstříkaná krev a mozek se objevily v ranním svítání. Obcházeli jsme kolem jako masky smrti.
Téměř bez boje jsme pak vpochodovali do Valové a nechtěli jsme nic jiného než jídlo, teplo a spánek. Domy částečně hořely a po nás pálily raketomety. V domech jsme ještě nacházeli osamocené vojáky Rudé armády. Byli zastřeleni. Byl vydán rozkaz nebrat žádné zajatce. V jednom domě jsme našli horkou nudlovou polévku, zanechanou tam Rusy. Sedli jsme si na lavice, mrznoucí nohy opřeli o mrtvo-
* zkratka pro protitankový kanón
ly a hladově jsme jedli, aniž bychom mysleli na nebezpečí a smrt. V batozích mrtvol jsme našli cukr a chleba a nasytili jsme se. Už jsme nebyli rozmazlení.
Večer přišel rozkaz k odchodu, který nás rozrušil. Útěk z kruhu, který kolem nás několikanásobná ruská přesila téměř uzavřela. Začal zpáteční pochod, aniž bychom se vyspali, němí, v zoufalství bez výrazu, jako začátek této tragédie ctižádostivého pochodu do země nikoho.
Měsíc osvětloval mlčenlivý průvod prchajících sněhem, pomalý, vrávorající, klouzající, klopýtající směr západ. Před námi nejistota, možná země nikoho, možná nepřítel, v zádech pronásledující Rusové. Po třetí probdělé noci jsme byli k smrti unaveni. Když byla několikaminutová zastávka, tak jsme se ve spánku opřeli o děla a probrali jsme se, až koně zase zabrali. Pak na nás zaútočil oddíl vojáků v maskovacích oděvech. V několika vteřinách byl náš kulomet v palebném postavení, jeho dávky se přehnaly skupinou, někteří padli, ti první byli před námi - německé helmy, němečtí vojáci. Bylo jen několik mrtvých, těžce raněné jsme naložili na vozy. Cestou zemřeli a na mrtvoly se nikdo neohlížel. Potáceli jsme se dál. Spánek nás přemáhal dokonce za pochodu, oči se nám zavíraly, nohy šly mechanicky dál, pak se nám podlomila kolena, my jsme spadli dopředu, pádem a bolestí jsme procitli, sebrali jsme se, poklekli, další trhnutí nás zvedlo a s posledními silami smrtelného strachu jsme vrávorali dál. Řekli nám, že jakýkoliv odpočinek by znamenal smrt. Rusové přicházejí! Toto zvolání působilo jako šlehnutí bičem: Vpřed! Beze slova, zoufalí, roztrpčení, otupělí a podobní strašidlům jsme spěchali tmou směrem na západ. Vysílali jsme SOS, ale nikdo nám nemohl pomoci. Někteří se opět zhroutili. Zůstávali ležet a bránili se vstát. Kopali jsme je do boků a dloubali do nich puškami. Napřímili se, v očích neštěstí a jinak nic. A pochodovali dál. Ale kdo šel poslední, toho neměl kdo zachránit. Ten umrznul nebo byl zabit.
Byl nařízen odpočinek. Jednu hodinu. Bylo to v nějaké malinké vesničce. S několika vojáky jsem se vplazil do jednoho domu, v rohu jsem se sesunul na podlahu a usnul jsem dříve, než jsem ležel. Když
jsem se probudil, byl jsem sám. Zapomenutý. Ale vrátila se mi síla. Odjistil jsem pušku a vyběhl ven. Neviděl jsem žádného člověka -ani přítele, ani nepřítele. Spěchal jsem na kopec a uviděl jsem v dálce mé kamarády, nepatrně malé v zasněžené krajině. Putoval jsem za nimi. Trvalo to hodiny než jsem je dohonil. Můj anděl strážný mne neopustil.
Ruští piloti na nás útočili kulomety a bombami. V poledne jsme odpočívali v ostrém zimním slunci bez lesku ve vesnici na Cenu a spali jsme.
Začala obleva. Bitevní letouny a bombardéry rozbily uskupení ruských oddílů, naše obklíčení. Zdravili jsme je jásotem a křikem, se slzami v očích. Byli jsme zachráněni, podmíněně. Omilostněni na krátkou dobu. Náš advent začal.
Advent
Ustup se zastavil. Nebyly mapy a cesty jsme neznali. Naším zimním postavením měl být Tim, ale ještě jsme k němu nedorazili. Vtáhli jsme do nějaké jiné vesnice a ještě v noci nás rozkaz odeslal i s naším protitankovým kanónem do polního postavení s 20 vojáky.
Bylo to v jednom strážním domku na trati z Livny18 do Kurska, vzdáleném tři kilometry na sever a čtyři kilometry na jih od další vesnice a opěrného bodu. Rusové nás oblehli v širokém půlkruhu a často se nám objevovali v zádech. Měli jsme jeden protitankový kanón, dva těžké a tři lehké kulomety a dostatek munice. Naše ležení bylo rozloženo na ručních granátech a bedničkách s náboji. Kamna hřála, v lampě svítil olej na mazání zbraní. Nic víc jsme už neměli, topili jsme laťkami z plotu a potom prkny z podlahy. Dvanáct dní jsme žili z brambor, které jsme vařili s trochou soli. Našli jsme zelenou machorku na kouření, používali jsme i seno. Rozpuštěný sníh sloužil jako pitná voda. Mýdlo jsme neměli a každý měl jen jednu tenkou deku. Byli jsme zarostlí vlasy i vousy, měli špinavé ruce a většina měla omrz-liny, z nichž odpadávalo odumřelé maso, nebo byli pokousáni od vší,
poškrábáni, se zanícenou kůží na nohách. Když jsme nastupovali do stráže, přehodili jsme přes sebe odřené deky, ale ledové nohy nám vháněly slzy bolesti a vzteku do očí.
Dva dny a tři noci na nás Rusové nepřetržitě a opakovaně útočili, ostřelovalo nás jejich dělostřelectvo, nepřítel se vynořoval z mlhy a padl nebo zmizel v noci. Ulehčení nám pak přinášela samohybná děla, ale lehce zranění museli zůstat. Jedenáct vojáků padlo nebo bylo těžce zraněno, tři byli zraněni lehce, dva přeběhli k Rusům a jeden se sám zmrzačil. Z třiceti mužů. Pro dělo jsme již neměli žádnou munici, pro kulomety jsme s ní museli šetřit. Nějaký silnější útok by znamenal konec a nechápali jsme chování protivníka. Náš houfek, určený ke zkáze, se stále více scvrkával.
Advent odsouzenců ke zkáze. Museli jsme to snášet, nikdo se nás neptal, jak to vydržíme. Naše rozhovory se točily kolem odloučení, věčného poblouznění, kolem domova a útěku. Rozhořčeně jsme si stěžovali na hlad, mráz, nouzi a naše osamělé postavení. Všichni byli podráždění a nemocní. Výbuchy prchlivosti a nenávisti, závist, rvačky, posměch a vztek bořily zbytky kamarádství. A i když už nikdo nemluvil o nebezpečí a blízkosti smrti, její přítomnost se přesto ukazovala. Padlých jsme si sice nevšímali a ani jsme je nezahrabávali, jen jsme si oblékli jejich kabáty a navlékli jejich rukavice. Ale věci a hodnoty se měnily. Peníze ztratily smysl. Bankovky se používaly k ukroucení cigarety nebo při hazardních hrách a bylo úplně jedno, jestli je i při nejvyšších sázkách člověk shrábnul nebo o ně přišel. Někteří nadělali takové dluhy, které nemohli splatit ani z ročního žoldu a které ani nikdo nevymáhal. Kousek chleba byl snem, který se nesplnil. To ale patřilo k válce. Jen bezmezná touha po spánku a zapomněli í byla plodem smrti. Jen málo z nás vyhledávalo zahloubání se do sebe, většina se otupovala povrchností, hráčskou horečkou, krutostí a nenávistí nebo onanováním. To se odehrávalo mezi boji.
Jednou v noci jsem stál na stráži a v dálce jsem viděl hořící vesnici. Zasněženou krajinu pokrývala mlha. Vtom jsem uviděl Rusy, jak v dlouhém řetězu táhnou nad železničním náspem, siluety proti záři ohně, rozplývající se postavy v mlze a noci. Nemohl jsem ani zavolat
na poplach, ani střílet. Strašidelné divadlo mne fascinovalo a oněmělo mne. A než někdo jiný vzbudil spáče, tak se mezitím už vzdálili.
Odchod, ráno o prvním vánočním svátku, právě když zmizela tma. Cestou jsme zapalovali vesnice, kterými jsme procházeli a vyhazovali pece do vzduchu. Dostali jsme rozkaz k pustošení, aby naši pronásledovatelé nenašli žádné přístřeší. My jsme uposlechli a v hrůze nad našimi zločiny se rozpustilo dokonce i štěstí, že jsme byli vysvobozeni z adventu. Zeny plakaly, děti mrzly ve sněhu a provázely nás kletby. Brzy jsme je již nevnímali. Když jsme cestou konečně dostali cigarety, zapalovali jsme si je o hořící domy. Pak jsme tupě a bez energie pochodovali, přidržovali jsme se vozů a došli jsme do Urynoku, vesnici na Timu.
Začal nový rok. Advent pokračoval. Panoval jen čirý pud sebezáchovy. Pouze on umožnil vydržet ten nejhorší mráz a pochod a přestát noci bez spánku. Ještě nikdy jsem nepocítil vůli po životě a souhlas s ní tak intenzívně, jako tehdy. Život byl jako chůze po provaze, pořád vedle smrti. Často na nás přišel pláč bez slz.
Nový rok
Urynok na Timu. Museli jsme stát na stráži a střídali jsme se každou půlhodinu. Náš dům stál daleko od poslední ulice, už blízko říčky. Před námi se rozprostírala rovina se skrovnými holými křovisky. Nespali jsme klidně ani ve dne, ani v noci, i když na nás Rusové ještě neútočili. Jeden voják, který na hlídce padnul do kupky sena a usnul tam, byl postaven před polní soud a zastřelen. Jiný nenašel v temnotě jednotku, které měl předat nějaké hlášení - rozsudek smrti za zbabělost před nepřítelem. Kdo si vzal pro sebe kousek chleba nebo jinou potravinu, byl popraven za rabování. To byla kritická doba. Na stromech okolo viseli zajatci, kterými chtěl rozkaz našeho velení zastrašit Rusy. Válka se změnila v šílenství, záleželo už jen na vraždění, bez ohledu na to, koho potkalo. Vzpoury potlačoval jen strach z nepřítele, který se se zajatci také nepáral.
Jídla bylo málo a špatné příbytky nebyly nijak teplé. Naše existence byla obžalobou války. Ale žádný Bůh se nás neujal. Ty dvě hodiny, které jsme tu a tam měli na odpočinek, jsme prospali na peci. Vši se množily a přibývalo špíny a nemocí. Nikdo nebyl ušetřen pyroder-mie* a zánětu lymfatických uzlin. Ale jen ten, kdo měl chronický zánět kostí, byl poslán do lazaretu. Zanícené omrzliny hnisaly a páchly v teple pece. Nebyl žádný obvazový materiál. Používaly se pořád dokola obvazy, pokryté hnisem, odumřelým masem a strupy. Muselo se šetřit s mastmi. Mnohým visely z chodidel cáry černého masa. Ty se odřezávaly. Obnažovaly se kosti, ale oni museli, chodidla obalená onucemi a pytli, opět stát na stráži a bojovat.
Neměli jsme žádné zimní oblečení a nikdy jsme se skutečně neohřáli. Trvale studená chodidla bolela. Každé našlápnutí bylo mučením, ale museli jsme běhat a pohybovat prsty na nohou. Každé omrz-nutí se mohlo vykládat jako sebemrzačení. Naše promrzlé vnitřnosti neudržely potravu. Každý měl průjem, mnozí dostali úplavici. Jeden z nás byl tak zesláblý, že se cestou k doktorovi zhroutil a umrznul. Ti starší měli revmatismus kloubů a často křičeli bolestí. Ale nikdo nebyl postradatelný.
Dostal jsem housera a byl jsem přeložen do druhé ulice ve vesnici označované jako zadní linie. Tam jsem tři dny a tři noci ležel na peci a bolestí jsem nemohl usnout. O další noci jsem uslyšel střelbu a křik, ruské urrrd! a vyplazil jsem se po čtyřech ven. Boj trval čtyři hodiny a já jsem seděl v domě a čekal jsem, co se stane. Bylo mně to jedno. Prchající vojáci vcházeli dovnitř. Natahovali ruce nad pec a masírovali si nohy sněhem, aby ještě v poslední chvíli předešli omrzlinám. Podepírali mne, až se mi obratle uvolnily a mohl jsem zase chodit. Uprchlí jsme do Dubrovky.
Děla jsme tam nechali stát a odhodili jsme kulomety. Vítězům19 jsme zanechali naše deky, chlebníky, nádobí na vaření, polní láhve a dokonce právě došlou vánoční poštu.
Dubrovka. Zaujali jsme nové postavení. Závěj sněhu a trocha slámy jako obranný bod. Na útěku do Dubrovky jsme zkřížili cestu nějaké bojové skupině, která utíkala již dlouho a teprve nyní opět
zánět kůže
narazila na naše linie. Pohřešovali mnoho vojáků, a proto se někteří téměř bez odpočinku vrátili zpátky. Ty ztracené našli v troskách jedné vesnice, kde usnuli ve sněhu a umrzli. Jiní se vplížili na pece a kvůli zmrzlým prstům na nohou se už nemohli dostat ven. Pece se musely zbourat a naříkající vojáci byli naloženi na sáně. Na hlavním obvazišti jim amputovali ruce a nohy, ale po operaci umírali.
To byla válka opěrných bodů. Řetězec od sebe daleko vzdálených vesnic tvořil frontu. Mezi námi propochodovali Rusové a prorazili až ke Sčigry. My jsme to vůbec nevěděli.
Hledali jsme si něco k jídlu. Ve sklepích a krechtech byly brambory, poráželi jsme ovce a krávy. Ale když byly čtyři krajíčky chleba na den, bylo porážení zvířat a ježení brambor zakázáno, abychom si nashromáždili zásoby na období povodní na jaře. Zase jsme hladověli a naše střeva a žaludky se nezotavily. Denně jsme museli vykonávat několik hodin službu venku, k tomu čištění zbraní, ale o palivo a stravu jsme se museli postarat sami. Na poštu jsme čekali celý měsíc.
Rusové zaútočili na Dubrovku. Přišli v noci. Nekladli jsme žádný odpor, neboť nám už na boji, oběti a válce nezáleželo. Zbytek z nás uprchl přes rovinu do Belaji. Najížděly na nás tanky. Přivázali jsme maskovací pláště na pušky, mávali jsme jimi a vzdávali se. Byla to ale německá samohybná děla. Byli jsme donuceni vstát, jeli jsme zpět do Dubrovky, znovu jsme ji obsadili a Rusové měli velké ztráty. Jiná prchající skupina byla na povel ostřelována dělostřelectvem a měla oběti.
Naše příbytky byly rozbořené a všude kolem leželi mrtví. Německé vojáky jsme přikryli stanovou celtou, ruským kozákům jsme stahovali plstěné válenky, čepice a také kalhoty a spodní prádlo a oblékali jsme si je. Stáhli jsme se těsněji do zbývajících domů. Jeden voják nemohl najít už žádné válenky, které výborně chránily proti chladu, a teprve další den našel zmrzlou mrtvolu rudoarmějce. Marně cloumal jeho zmrzlýma nohama. Pak vzal sekeru a mrtvole usekl obě holeně. Kolem létaly kousky masa. Vzal pahýly pod paži a postavil je vedle našeho oběda na pec. Zatímco se vařily brambory, roztály také nohy a on si navlékl zkrvavené válenky. Nám vadila zdechlina vedle
jídla stejně málo, jako když si někdo mezi jídlem převazoval omrzliny ucho rozmačkával vši. Mrtví zůstávali ležet. Po týdnech byli svezeni náněmi, společně s mršinami koní narovnáni do rozbořených domů, politi petrolejem a zapáleni.
Den jinak plynul stejně jako ostatní v unavené lhostejnosti stání nu stráži, rozkouskovaného spánku, starosti o dřevo a jídlo a nařízených úkolů. Zchudli jsme. Jen postupně zase přicházely jednotlivé leky a nepostradatelné vybavení. Byl jsem zoufalý steskem po domové a z únavy a v nejhorším mraze jsem se na stráži nervově zhroutil, Mřílel jsem na strašidla přede mnou a byl jsem střídajícím vojákem n.ik/.en vyčerpaný a v bezvědomí ve sněhové vánici. Zachráněn. Brzy po léto krizi jsem se uzdravil a získal zpět chuť do života a naději. Tuto hrůza, která se ochotně spojovala s jejich zoufalstvím a vybičo-vávala je k hrdinsky cynickému souhlasu, nepochopitelnému souhla-Nll se zánikem - v tom byla velikost vojáků v Rusku a zároveň to byla sebevražda duše.
Stáli jsme, s vzezřením strašidel, na stráži u propasti Dubrovka, niczi mrtvolami a oběšenci. Měsíc dorůstal, zima se ještě rozpřahovali) k poslednímu útoku, ale nepřítel zůstával v klidu.
Chtěl jsem zapomenout, všechno zapomenout, jenom abych zů-n(ul člověkem. Tak jsem tehdy začal psát své deníky, abych odčinil to minulé. Všechno bylo marné. Poznal jsem Rusko jen z jedné strany, viděl jsem jen rozbořené kostely a zimu. A přesto jsem věřil, že také k této válce muselo dojít, aby se vykonalo něco neznámého a upadl Jlem do bizarních fantazií. Kvůli mým zaníceným nohám jsem byl neschopen služby. Dopravili mne do týlu, kde mne ošetřili.
Zimní válka pro mne skončila. Byla to záchrana v posledním oka-nr/ilui. Byl jsem ale ztracen.