6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 03.část

14. března 2010 v 16:46 | maverick |  Knihy a časopisy
POLSKÉ INTERMEZZO

V ranním šeru jsme pochodovali na nádraží, s tornami, helmami a puškami6. Pršelo, popruhy batohu tlačily do ramen a v nitru se usídlila melancholie z loučení. Ženy na ulicích měly slzy v očích, děvčata se na nás usmívala.
Naložili nás do vlaku. Velká cesta začala.
Vlak jel pozdním podzimem vstříc vycházejícímu slunci. V nákladních vagónech panovalo dusno. Seděli jsme na tvrdých rozviklaných lavicích. Podlahu pokrývala tenká vrstva slámy. Batohy jsme nacpali do rohů, v pokrývkách bylo seno a prach. Pušky a opasky tloukly do stěn v rytmu rachotících vagónů a kola neúnavně zpívala svou píseň. Obklopoval mne chaos hlasů, zpěvu, karetních her, spánku a smíchu, a já jsem se bál přemýšlet. Četl jsem, aniž bych věděl co, a aniž bych tomu rozuměl.
Dřepěli jsme ve dveřích, dívali se, jak kolem nás ubíhají vesnice, pole, lesy a louky domova, mávali jsme děvčatům a zpívali jsme naše písně do svištícího větru.
Teprve kolem půlnoci jsme usnuli na prknech, skláceni houpáním a kýváním vagónu, pronásledováni sny, a časně ráno jsme se zase probudili. Ještě ani nezačalo svítat.
Dlouho jsem shlížel na plochou luční krajinu s hrázděnými domy a rozptýlenými skupinami stromů. Krajina občas připomínala Darfi. Města a dálky ubíhaly kolem nás. Kolem náspu jsme v proudu vzduchu stále častěji viděli břízky, řebříček, divizny a traviny. Stále znovu se vracel lesík, osamělý strom, polní cesta, silnice, potok. Pomalu se měnila jen tvář krajiny.
Nezúčastněně jsem nechával kolem sebe šumět život a ruch vojáků ve vagónu. Zůstával jsem klidný, v podivném druhu rovnováhy. Když jsem viděl obyčejné lidi při jejich práci v zahradách nebo na polích, myslel jsem na to, že jedu do Ruska, abych tam bojoval, ničil setbu a úrodu, abych byl otrokem války; pak jsem ale zase v dobiv
náladě cítil svobodu a naplnění života, které vyvstávaly z nebezpečí a blízkosti smrti jako pocit touhy. Stesk po domově mě přešel. Bolest /. rozloučení a osamělost mě rozesmutňovaly, a pak mě zase děsila budoucnost. Nečekalo mě tam nic známého, ani obvyklého.
Přesto jsem nad svým osudem nelamentoval. Se sžíravou netrpělivostí jsem očekával to nadcházející. Byl jsem ještě dost mladý na to, abych dychtil po všem novém, vychutnával vzrušení z cesty do dobrodružství a byl omámen sny a vzdušnými zámky. O nebezpečí a smrti jsem přemýšlel málo - dálky mne přitahovaly. Rozmanitost toho shlédnutého a rozpoložení z odchodu mě naplňovaly beztvarou radostí. Melancholické vzpomínky se střídaly s přítomností a stoickým ať se stane, co se má stát, soužení a starost zase s nejjasnější radostí z bytí. Byl jsem současně tak nešťastný a tak blažený, jako bych byl zamilovaný.
Tak jsem vstoupil do magického prostoru dobrodružství. Byl to začátek velkého putování. -
Také další noc byla bezesná. K ránu jsme přejeli hranice do poraženého a znovu rozděleného Polska. Plochá země a vzdálené kopce tlt váíely obraz holé krajiny. Mezi městy se rozkládala strniště se snopy, louky se schnoucím senem poslední seče, malé vesničky a nízké, nehezké domky, široké silnice a zarostlé zahrady: Lodž, Krakov, Katovice... Bosé ženy s šátky nad hnědočernými vlasy, v sukních vybledlých sluncem, si šly po své práci. Zpustlé děti v hadrech žebraly n i hleba. Běžely kolem vlaku, hubené ruce napřažený, nebo tam vyčkávaly jako obžaloba, obraz hladu a chudoby podrobených. Jejich JJfnsby a děkování zněly cize. Ale my sami jsme měli málo jídla. Také |t|li h chudoba nám zůstávala cizí, zjevovala se v jiné podobě než v nabiti domově a těžko jsme ji chápali. Hlad, bídu a drahotu jsme ještě Utínali a poprvé jsme se setkali s národem hovořícím cizí řečí, jinak ff chovajícím a majícím jiné životní hodnoty.
Neviděl jsem žádné nepřátele, žádné poražené. Jen cizince, k jejichž lUiím a myslím nevedla žádná cesta a z jedoucího vlaku jsem nechá-(mI |rjii'li všední život, jejich štěstí a žal. Nic jsem neudělal a také jsem Itiátl lim nepřemítal. Byl jsem jen slabý, unavený a občas jsem usnul.
Zůstali jsme stát v Krakově. O půlnoci jsem stál na stráži u kolejí. Nade mnou svítilo nespočetně bledých hvězd. Do oparu, mezi roztrhanými mraky, vyšel žlutý měsíc, přešel do tmavě oranžové a ponořil se za obzor jako krvavě červený. Vzdálené světlo žhnulo v temnotě. Mrznul jsem, oči se mi zavíraly.
Cesta pokračovala.
Ráno jsme dorazili do Jaroslawi7, nového hraničního města na řece San. Vystoupili jsme.
Zářijové slunce viselo nad nástupištěm malého města. Na druhém břehu řeky začínala ruská říše... Sedl jsem si na hromadu prken, v teplém slunci jsem se cítil unavený a pozoroval jsem ruské válečné zajatce při práci. Vousaté obličeje, neupravené vlasy, prázdné oči a roztrhané uniformy vytvářely obraz bezdomovského smutku. Každý jejich pohyb vypadal lenivý, prozrazující nevoli a strážní nadávali, bili je holemi a pažbami pušek. Necítil jsem žádný hněv nad špatným zacházením s bezbrannými, ani žádný soucit s nimi. Viděl jsem jen jejich lenost a vzdor; to jsem ještě nevěděl, že hladověli. Měl jsem radost, že cesta zatím skončila, že nám byla darována lhůta z milosti, a zcela mne naplňoval můj vlastní osud. -
Vzali jsme batohy a pochodovali jsme do kasáren. Žlutě nalíčené budovy s vysokými okny za zaprášenými stromy vyzařovaly již navenek atmosféru vojáctví, služby a ošklivosti. Ubytovali jsme se mezi štěnicemi, prachem a hladem, v těsnosti bezútěšných světnic. Tam jsme byli kamarády spojenými hladem a vzdáleností domova. V nitru zůstával každý osamocen. Od člověka k člověku nevedl žádný most.
Každý den jsme pochodovali ven z města. S tornou, svinutým kabátem a dekou, útočnou výstrojí, chlebníkem a puškou. - Se zpěvem jsme táhli Jaroslawí a po asfaltové silnici jsme pokračovali do lesnaté a kopcovité krajiny. Také na zpáteční cestě jsme zpěvem a humorem bojovali s vyčerpáním. Museli jsme se to naučit, neboť tehdy jsme neočekávali, že v této válce dostaneme ještě nějaké jiné úkoly než pochodování. Pochodovali jsme v dešti i v žáru slunce a přepadaly nás průtrže mračen. Přetáhli jsme přes sebe stanové dílce, z přileb kapala voda a na puškách se jako houba šířila rez.
Jen zřídka jsem večer chodil do města. Nebylo pro mne nijak cizí, města na světě se tak moc nelišila, a tehdy jsem ještě neviděl jemné rozdíly. Byla to ubohá karikatura německého maloměsta, bez jakéhokoliv půvabu kromě malé knihovny a docela dobrého likéru v některých hospodách. Chodit jako voják mezi poražený národ mně nepůsobilo žádnou radost. Cítil jsem se cizí a vyloučený, styděl jsem se, že jsem zde a často jsem myslel, že nesu vinu za mnohou zdejší bídu, jako by mne odevšud zasáhnula nezasloužená nenávist. Kupoval jsem si jen ovoce a koláče, abych si vylepšil střídmé jídlo, občas jsem hrál na křídlo nebo četl ve vojenském domově, kde jsme měli k dispozici neuspořádanou knihovnu, a pak jsem se vracel s kamarády až v noci zatemněným městem. Seděli jsme v zakouřených hospodách a pili křiklavě zbarvený přeslazený likér. Později jsme se dívali za děvčaty a ženami, ale k setkání nedošlo. Dost se mi líbil půvab něžně blonďatých nebo cikánsky tmavých Polek, ale styděl jsem se, ucházet se ¦ lásku cizího národa, projevovat touhu, a zchátralé bordely ve mně vzbuzovaly jen hnus a odpor. Eros si hledal jinou cestu v našich žertech a sprostých vtipech, a každý, kdo vyprávěl své vzpomínky, byl (lasanova a Don Juan. Jen zdrženlivost a soustředěný život mohly zvládnout to nastávající. Tak se z nás stali asketi.
Většinou jsem zůstával v čítárně kasáren sám a psal jsem dopisy, aforismy a básně, vedl jsem svůj deník a pokoušel jsem se o bizarní legendy. Od fabulování a fantazií jsem se stáhnul více do filozofie a problémů. Vážný rozhovor často trval do pozdní noci. Hledali jsme postoj k našemu osudu.
Každým dnem ve mně rostla trýznivá prázdnota, jako stesk po domově a smutek zbloudilého dítěte, zatímco jsem se současně živil chlebem toho, co mělo nastat a maloval jsem fresky budoucnosti.
Byl jsem vojákem tak, jako jsem byl kdysi bankovním úředníkem. Přijal jsem svůj osud jako nemilované povolání a tak jsem si ušetřil mnohý duševní boj. Každá změna na mne nejprve těžce dopadala. I )uše si ale zachovala svůj ráz, a co jsem zažil, to se ve mně neztrácelo. Ale teprve budoucnost musela ukázat, co jsem získal. Stále více jsem
lig?
přicházel k rozumu a v odloučenosti, odkázán na sebe samotného, jako vysazen s trosečníky na ostrov, byly klidné hodiny ještě více prosluněné a ještě více byly naplněny zastavováním se.
Úplně bdělý jsem prošel dny adventu osudu a duše. Když podzimní bouře ohýbala zežloutlé stromy, když šustělo červené listí a vítr foukal nad kopci, když se dešťové mraky hnaly přes slunce a dálka se rozkládala pod měnícím se nebem, opět jsem cítil jakési opojení, jakýsi rostoucí pocit života, který se kdysi šířil jen z mých letních pobytů v Daríšu. Nyní se ale do něj mísila ještě touha po svobodném putování a růstu, také touha po návratu domů a důvěrně známá krása vlastního světa. Bez domova, osamocen v cizí zemi, každá pěkná hodina se prohlubovala, krajina, strom a keř získávaly hlubší smysl a nový význam. Smysly se vyostřovaly, hledal jsem něco velkého a fascinujícího, naléhavěji a také uvědoměleji než kdykoliv předtím, a vždy jsem znovu objevil zázrak a stvoření, které mně ulehčovalo snášení mého odloučení. Tajuplný závan z východu, nálada opuštěnosti, smutku a zoufalství nad obrazy a věcmi dodávala krajině mocnější sílu, sny a tušení doplňovaly její cizorodou skutečnost. Tam, v dálce východu, pokračoval pochod vpřed. Nic víc jsme se nedověděli.
Ale náš život se přesto měnil a přítomnost ve válce zpochybňoval vůči lidskému chápání, a tak jsme se snažili přijmout chování, masku a podobu, které by odpovídaly podmínkám a požadavkům toho, co mělo nastat. Tak šel každý sám vlastní cestou do svého nitra a zvládal krok za krokem přípravu podle svého. Začalo to jako prastaré točení se kolem Boha. Ale před mým osudem jeho postava vybledla. Nechtěl jsem být slabochem, v nouzi a strachu se opírat o jeho všudy-přítomnost, nechtěl jsem štěstí a bolest dětsky vkládat do jeho rukou, považovat můj osud za trest a milost, a utěšovat se svátostmi a přísliby. Nechtěl jsem, v jakési zvláštní souvislosti, uznávat takové příkazy, které bych jako voják nemohl splnit, a již tehdy jsem si řekl, že nejsem zodpovědný za nic, co jsem jako voják zažíval, myslel a mluvil, ať to bylo z životní moudrosti, zkušenosti, lásky nebo smrti. Můj vesmír se zaplnil anděly a démony, a postava Ježíše se pro mne stala hlasatelem nejčistšího učení a už nikdy synem Božím.
Ve světě zbaveném Boha ale musely vyrůstat nové síly, které určovaly můj postoj, ovládaly mé chování a dusily kořeny mého duchovního života.
Prolétla mnou přeháňka příprav, a já, nevědoucí, jsem na to v mém hrdinském nihilismu přistoupil. Tak jsem si to myslel.
Život byl utrpením. Jen smrt vládla světu. Jen smrt vysvobozovala, jen ničení vracelo svobodu a mír. Bylo strašné žít v tomto světě, v nesmyslnosti a krutosti bytí, připraveni o Boha. Představa, že by se člověk nikdy nenarodil, se zdála být lepší. Potopa a zánik světa vytvářely jedinou útěchu, ničení představovalo poslední úkol vědoucích a proroků našeho světa. Poslední bohové museli ještě zapomenout, modly musely být rozbity, láska vyhubena, věci zmařeny a život ukončen. Trosky, suť a popel se zde měly rozprostírat tak otevřeně, jak již delší dobu plíživě vytvářely obraz země. Pro živoucí ale platilo obstát v této nicotě bez útočiště, v zániku a hrůze, výsměchu a tanci smrti, chechotu a utrpení, nejen být tady, snášet ten děs, nýbrž chtít tento pekelný život takový, jaký byl, brát jej tak, jak přicházel, milovat jej v jeho pustotě, hořkosti a zkaženosti, pěkně jej nazývat a pevně jej vést do konce, být hrdí na to nejhroznější, šťastni z úpadku, nadšeni /, ničení, s představou ještě prohloubit to nejstrašnější, uvědoměle žít a lhostejně umírat, smířeni s podlým osudem. Existovala jen neúprosná nutnost, která šla neoblomně svou cestou, přes lidi a dobu jako přes trávu a písek, vše drtící, a přece všechno znovu budící ke stejně nesmyslnému, bezbožnému bytí. Házela chrám a atomy na misky vah, opovrhovala Bohem a oslavovala umírání, a přece přinášela kvě-! y do duše a plody do myšlení - potměchuti doby.
Válka samotná mohla zplodit tyto myšlenky, a ty zůstávaly kořeny všech změn na jejím území. K nim se vracela všechna dobrodružství ve všech krizích a jejich humus vyživoval vnitřní osud. Moje kroužení kolem Boha se stalo putováním kolem smrti a nicoty. Nemohlo l o dopadnout jinak. Doufal jsem a nosil své hvězdy, ale svítily jiným světlem.
V tomto duchu jsem se chtěl ubírat dál. Miloval jsem život, pro-lože byl tak krutý ve své kráse, strašlivý v jeho dobrotě, smrtelný
ve své plodnosti, protože naše existence byla tragédií, narozením, zatracením, a smrt byla osvobozujícím prokletím. Prosil jsem o tvrdost a nebezpečí, abych se osvědčil, o denní dílo plné námahy a hořkosti, abych v něm napravil to, co je mi vlastní. Chtěl jsem změnu, kromě útěchy, snění a útočiště u Boha, a moji hrdost a velikost jsem viděl v tom, že jsem chtěl tento karneval smrti a ohně takový, jaký byl, že jsem jej miloval, a bez iluzí, opory a víry jsem v něm stál, prosmál se do nicoty, a v rouhačské touze, oddělen od bohů a andělů, jsem přesto existoval. Přál jsem si beznaděj a bolest, abych je překonal, a cítil jsem se nyní silný, abych zahájil boj s posměchem, zoufalstvím a zběsilostí. - Snad toto vše byla přece jen šílená maska člověka, který se již hroutil pod předpeklím svého osudu. Dostal jsem vše, co jsem si vymyslel. Ale ve zkoušce jsem neobstál. - Pro svůj osud jsem ještě musel dozrát.
Pozdní léto odvanulo, začal podzim a San se rozvodnila. Most u Jaroslawi, během polského válečného tažení vyhozený do vzduchu a jen částečně obnovený, se ocitnul v nebezpečí. Povodeň strhávala pilíře a výztuže, klády se hnaly proudem, hráz se podemílala a zbytky mostu se hroutily. Pochodovali jsme tam v drobném dešti, abychom vylovili stavební dříví, upevnili zbytky a hlídali hráze. Jaroslaw zmizela na obzoru v oparu a dešťové cloně. Louky, rozmočené pastviny, skupiny stromů a chatrče se rozprostíraly kolem. V poledne jsme dorazili k řece. Na západě hrozily bouřkové mraky, temná obloha a duha, bílé slunce zářilo na pole. Široké luční břehy zmizely v kalné, jílovitě žluté a špinavě šedivé vodě, jen keře z ní trčely a zachycovaly chomáče pěny v mřížoví jejich větví. Zavanul k nám duch východní krajiny - zádumčivost, prázdnota, dálky a nálada pološera, a zbytky mostu čněly jakoby záměrně v tísnivém obraze cizosti a ztracenosti. Teď jsem věděl, jak daleko ode mne je můj domov. Přijal mne kraj bez zadumání, kde se nedalo žít, jen umírat, nebo jako Ahasver putovat do nekonečna, štvanec, stín a strašidlo, zavlečenec sfouknutý chórem mrtvých a nočním větrem z kopců, posedlý duchy a osamocený jako na kraji světa. Člověk zde mohl přebývat jen ve stanu, zbourat jej, postavit, znovu strhnout, stále na cestách v zemi nikoho. A jen hrob
ukončil touhu a utrpení, strach a osamělost. Zde muselo být veškeré bytí omylem a hříčkou snů, zde se nemohlo dařit žádné romantice, žádnému dobrodružství. Jen roční období panovala v jednotvárném kruhu, všechno se znovu opakovalo, duše ztrácela své obrysy, poutník svou masku a tvář. Tak jsem vstupoval do sféry mého nového života a kolísal jsem od rozporu k rozporu.
Začali jsme naši práci. Z člunů a prámů jsme pokládali nové základy, upevňovali jsme naplavené dříví, ukotvovali jsme zbytky pilířů, napínali dráty a vlekli jsme kameny a hlínu na hráz. Odvážně jsme pluli spletí peřejí, vírů a pěny. Ale večer byl most zachráněn.
Železničáři nás pohostili a konečně jsme se dosyta najedli. Měsíc zalil zemi a jezero neskutečným světlem a já jsem dýchal chladný vzduch jako poselství lepšího, krásnějšího života.
Moje myšlenky na budoucnost se rozšířily. Přišly tušení a sny. Cítil jsem zvědavost, jakousi chut po něčem novém, neuvěřitelném, zvláštním, co se stále vracelo a pohánělo život dále. Primitivní strach se střídal s bizarní radostí ze všeho, co se mi příčilo a co se mi vysmívalo, jak se zdálo. Chtěl jsem to opačné, to nepravděpodobné, nemožné, co mi nepříslušelo, a v této touze se projevoval začátek chování, které ve všem spatřovalo jen dobrodružství osudu, v prožitku, stejně jako v myšlenkách. Nechal jsem se unášet. Nechal jsem se hodit do proudu, a jenom jsem čekal, na jaké kládě se zachráním, která loďka mne naloží a na který břeh mi dovolí přistát. Nazýval jsem to svým trpělivým dobrodružstvím: Vydal jsem se vstříc nebezpečí a osudu, 1 pak jsem čekal, jak se to vyvine.
Nejistota, vše neznámé, nastávající, ještě nevyzkoušené, nedávalo možnost vzniknout nějaké trvalé formě. Připravenost byla a zůstávala poslední dosaženou etapou.
Přišel rozkaz. Jeli jsme dál. Radostně jsem se rozloučil s přechodným sídlem svého osudu v Jaroslawi.
Smutně krásná jednotvárná země se rozprostírala kolem. Babí léto v.mulo nad poli, rezavě červené listí planulo v závojích stromů a křoví ň tráva zežloutla. Nad nebeským mořem, v nekonečném klidu a osa-
mělosti vyšlo slunce. Dvory, jako rozházené, se objevovaly v dáli. Zbořené mosty a rozvaliny vyprávěly o válce. Za nimi ubíhala nekonečná pole, vesnice se rozprostíraly podél kopců, děti pásly dobytek. Široké silnice se táhly do dáli, rovně, stále rovně. Podzim přisypával ještě smutnější barvy do tlumené melancholie. Vesnice jako po vymření, lidé jako postavy ze sna ve stínové existenci, jakoby dělali svoji práci již dlouho mrtví, pod vlivem nějaké mystické síly.
Ve Fastowě8 jsme vystoupili. Dal jsem sbohem vlaku a všemu, co kdysi bylo. Svíčka uhořívala - bylo to rozloučení se životem.

RUSKÉ PAŠIJE

Rusko. Také nám teď začala válka, a bylo to, jako bychom my, němečtí vojáci, přemýšleli o věčné křížové cestě ruské země a národa. Našli jsme jen ženy a starce, to nejlepší z obyvatel uteklo nebo se schovalo před vítězi. Ale ačkoliv jsme nevěřili báchorkám mužiků*, věděli jsme, stále znovu jsme to viděli, slyšeli jsme to a zažívali to na jakémkoliv místě, že tento z mnoha ras smíšený národ stále trpěl, že jeho cesta dějinami byla křížovou cestou a nejednou mu náležela mučednická koruna. Na rozdíl od nás, neboť my jsme byli zbabělí před zákonem. Toto utrpení bylo způsobeno nejen rozpolceností, zoufalstvím, ponížením, krutostí, zkroušeností, lítostí a pokáním, jak nám vyprávěli spisovatelé a básníci. Rolník v jeho chudobě, nuzotě, zpustlosti a lenivé odevzdanosti, věčný otrok a blázen - snášel svoje němé, nelidské utrpení pod cary, pod knutou statkáře a v kolektivis-tickém systému. Trpěl vlivem klimatu, byl podváděn, bit, byl jenom obyčejným materiálem; sám byl krutý a mazaný a přesto trpěl celou věčnost. Stál na mostě mezi Asií a Evropou, v příšeří, o věčném Velkém pátku, a sto generací mělo jen jednu Tvář.
Viděli jsme jeho zoufalství a nouzi a pod tíhou války jsme je ještě znásobovali. Toto místo přinášelo utrpení nám samotným. Pochodovali jsme dál.
Fastov. Před nádražím se rozprostírala nesmírná rovina a cesta vedla rovně přes nízké kopečky a pole. Rovně, rovně, to byla ruská písnička. Pole, strniště a louky klouzaly kolem, jen zřídka v dáli nějaký keř nebo domek. Slunce žhnulo, vířil se prach. Nesli jsme svoji výstroj, Brnu a zbraň a pod touto zátěží jsme pochodovali ve volných řadách. |i/, při prvním odpočinku jsme padli na okraj silnice na zaprášenou trávu, při rozkazu k dalšímu pochodu jsme vrávoravě vstali a vlekli jsme se dál. Zůstal jsem hodně pozadu. Ve večerním smrákání jsem nacházel mnohé z nás bezmocné na kraji cesty, zhroucené vlivem úže-liu nebo úpalu. V malé skupině jsme vtáhli do jedné vesnice, byla
Volnící
nám přidělena nějaká stodola, kde jsme se uložili. Nemohli jsme jíst a téměř ani pít a spali jsme pod olověnou zátěží únavy.
Ráno přijela nákladní auta a ušetřila nás strastiplného pochodu. Jeli jsme do Kyjeva9, kde jsme byli přiděleni k plukům 5. pěší divize, čtrnácté rotě 279. pěšího pluku. Tam jsem prožil válku. Tam teď začala moje cesta k ruskému utrpení.
Jednu noc jsme ještě zůstali v Kyjevě. Ráno jsme vyrazili ještě za tmy a stáli jsme zmrzle na ulici. Pochod se nadlouho zastavil u mostu přes Dněpr. Od řeky vanul ostrý vítr. Konečně se naše kolony pohnuly přes most. Koně táhli děla, ke každému lehkému protitankovému dělu patřil jeden vůz s municí, s přikrývkami a přístroji, brašnami a kořistí. V poledne přijela k jednotkám při krátkém odpočinku polní kuchyně, aby vydala jídlo a zásoby, týlová vozidla zůstala daleko vzadu. Fronta byla ještě daleko v neznámu. Dověděli jsme se, že motorizované oddíly pronásledovaly Rusy. Víc jsme nevěděli, ani o cestě, ani o cíli. Večer jsme si stavěli stany nebo jsme přenocovali v nějakém domě, uloženi na slámě a stále unaveni.
Pomalu a přitom nezadržitelně jsme šli širou rovinou vstříc velkému dobrodružství. Slunce pálilo. Pot a prach špinil obličeje a pochod a cesta nebraly konce. Nízké domky obílené vápnem stály mezi ovocnými stromy a studnami, jako ztracené v nekonečnosti. Bosé ženy v pestrých šátcích stály na širokých silnicích, často měly pěkné postavy. Muže jsme potkávali jen zřídka. Pochodovali jsme dál.
Nohy nám otékaly a bolely, dech se zrychloval a těžknul, dokud jsme neměli odpočinek. Každý večer byl vysvobozením. Cítil jsem se v této zemi jako cizinec. Rusko.
Darovali nám jeden den klidu. Přijala nás světlá vesnice mezi jabloněmi a topoly. Mohli jsme se umýt a vyspat, vyprat si prádlo a něco si připravit z ukradených vajec a mouky. Mnohé domy, pěkné a prosté, stály v pusté krajině. Většinou jsme ale nacházeli přikrčené ošklivé chatrče, v nichž bydlelo čtyři, šest, deset lidí v jedné úzké a nízké světnici. Byly postaveny z trámů, nahozeny blátem, spáry ucpány mechem, uvnitř hrubě natřeny a málokdy vybíleny. Střecha byla pokryta slámou. Na hliněné podlaze, vlhké a udusané, stála velká pec, na které
obyvatelé spali. Ve slámě a prachu chrastily myši. Stála tam jedna lavice, jeden stůl a tu a tam postel nebo pryčna na peci. Pod tím se krčili králíci, prasata a hmyz, který přepadal i nás. V noci nás trápily štěnice, o spánek nás připravovaly blechy a pod uniformami se nám množily vši. Pavouci, mouchy, svinky a švábi běhali po stolech a nám po obličejích a rukách. Jako osvětlení sloužila jedna petrolejová lampa. Po našem příchodu ženy často opět zapálily světlo před ikonou a z úkrytu vytáhly bibli, která teď ležela na rohovém stolečku mezi umělými květinami. Nad ním visely obrazy madon a světců, umělecké tisky olemované zlatým papírem, v dřevěném rámečku. Mnohé ženy nosily na prsou malý křížek na řetízku a před jídlem se křižovaly. Jinak jim plynul čas spánkem a nicneděláním. Zima byla pustá a na podzim bylo jen málo každodenní práce. Lidé se živili bramborami a kyselým chlebem, měli obvykle několik slepic, pár husí, někdy jednu krávu nebo jedno prase. Přesto byli silní a zdraví. To vše pro ně znamenalo zvyklost, každodenní život, zpustnutí, špína a chudoba jim nijak nevadily.
Pochodovali jsme dál.
Z oblohy proudil déšť. Klouzali jsme po trávě a jílu, cesty měkly. Sníh a krupobití řádily spolu s bouřemi. Již počátkem října začínalo zi mní období. Cesty byly bezedné a my jsme pochodovali od vesnice k vesnici. V Gluchowě jsme jeden den odpočívali, brzy nato jsme notovali v Kutoku, ale přitom jsme nevěděli, kam putujeme.
Osud nás někam hnal a teprve u cíle jsme se dověděli, kam. Žádné válečné činnosti se od nás ještě nevyžadovaly, nepřítel byl ještě daleko, ale pochodování pro nás bylo dostatečně trpké. Probojovávali jsme se bahnem vpřed. Naše děla a vozy s municí zůstávaly trčet v marastu, koně padali, sotva zvládali už i malé náklady. Zásobování vázlo, už jsme nedostávali žádnou stravu. Jeden kůň za druhým se hroutil, buď pošli nebo museli být zastřeleni. Nahrazovali jsme je houževnatějšími ruskými koňmi, které jsme našli v krajině nebo jsme je vzali z družstevních dvorů. Také oni vyhladověli, vyzábli a zeslábli, jejich kosti trčely z tenké a neudržované srsti10.
Přikrývky a kabáty nám zvlhly, byly pokryty kousky jílu a mokré boty se už nedaly z oteklých a zanícených nohou vůbec stáhnout. Kvůl i špíně a vším začala kůže hnisat. Ale my jsme pochodovali, klopýtavě, vrávoravě, klátivě, vytahovali jsme vozy z bláta, otupěle jsme kráčel i dál pod přívaly deště, mokrého sněhu a v ranních mrazících.
V bezútěšnosti roviny se konečně objevily nějaké lesíky, borovice, křoví, olšoví, ale nic víc. Pak zase začala nekonečně rozlehlá krajina. Přenocovali jsme u sedláků, kteří byli v německém zajetí během světové války (1. světové války -pozn. red.). Přátelsky nás pohostili a stěžovali si na nové časy v jejich domovině. Srovnávat jsme ale nemohli.
V prášícím sněhu stály mrazem zčervenalé javory a vysoké břízy s posledními žlutými listy. Sotva jsme vnímali krásu těchto okouzlujících výjevů. Hladověli jsme. Kuchaři cestou poráželi krávy a prasata a všude zabavovali hrách, fazole a okurky. Ale při tomto trmácení polední polévka nestačila. A tak jsme brali ženám a dětem jejich poslední kousek chleba, nechávali jsme si připravit slepice a husy, zabírali jsme jim jejich malé zásoby másla a sádla, na povozy jsme nakládali kusy špeku a mouku ze skladových krechtů, pili jsme tučné mléko, vařili jsme a pekli na jejich pecích, v družstevních dvorech jsme loupili med, stále jsme nacházeli nějaká vejce, a slzy, zoufalé prosby a proklínání nám nevadily. Byli jsme vítězi, válka loupež omlouvala, vyžadovala si krutost a pud sebezáchovy se svědomí neptal. Zeny a děti nám musely nosit vodu, napájet koně, hlídat koně a škrábat brambory. Jejich slámu jsme vyplýtvali pro naše koně a noční tábory, vyháněli jsme je z jejich postelí a spali na jejich pecích.
Začala kopcovitá krajina. Vesnice byly ještě nuznější a bahna ještě přibývalo. Lidé i koně byli na konci sil. Nákladní auta a tanky čelních svazků trčely v bahně. Postup vpřed se zastavil. Vtáhli jsme do nějaké vesnice a odpočívali jsme. Jen zvolna jsme se zotavovali. Trpěli jsme průjmem. V našich žaludcích byla kvasící břečka, hnusili jsme se sami sobě, ale postit jsme se nedokázali. Hlad působil bolest.
Zařídili jsme se zde na delší dobu. Vyhnali jsme ženy z jejich domovů a nacpali je dohromady do těch nejhorších domků. Těhotné a slepé musely jít pryč spolu s nimi. V dešti jsme honili zmrzačené
lléti, na mnohé zbyla jen nějaká stáj nebo kůlna, kde ležely vedle našich koní. Pokoje jsme si uklízeli sami, sami jsme si i topili a starali se o jídlo. Stále znovu jsme nacházeli brambory, sádlo a chleba. Kouřili jsme machorku* nebo silný ruský tabák. Jinak jsme žili naplnil a nemysleli jsme na hladomor, který přicházel po nás. Vesnice se jmenovala Komsomoljanskoje.
Myl jsem úplně posedlý steskem a touhou po domově. Můj život A myšlení už nesahaly dál než od únavy, myšlenek na útěk a touhy po Banku, k hladu a zimě. Moje hvězda opisovala svoji osudnou dráhu, ohaven veškeré lásky, hnal jsem se ruským utrpením. Ze jsem kdysi doputoval v bouři k moři, že jsem miloval a snil, to všechno se už (il.ilo jen jako sen. Prodával jsem své lidství a Boha za kousek chle-111 Kamarády jsem neměl. Každý se staral jen sám o sebe, nenáviděl Inho, kdo získal lepší kořist, nedělil se, jen vyměňoval a pokoušel se mnu ní podvést. Kromě běžných denních věcí se nikdy nenavazoval Idný rozhovor. Ti slabší byli využíváni, bezmocní byli ponecháváni v jejich bídě. Byl jsem stále více a více zklamán, ale také jsem se stával ivulším a tvrdším.
Mrzli jsme. Na silnicích ležel sníh, jen tenká vrstva, ale mráz přituhoval a cesty se tak konečně zpevňovaly. Vyrazili jsme zase vpřed i pochodovali jsme. Ve Fateši přišla ještě jednou obleva a my jsme se ttí po kolena brodili v měkkém marastu. Zase jsme mrzli, ale o zimní flolečení pro nás se nikdo nepostaral. Cokoliv vlněného jsme našli, C iililo nám. Ručníky, šály, svetry, košile a především rukavice jsme blit I i při každé příležitosti. Ženám a starcům jsme stahovali boty na ulli i, protože ty naše byly špatné. Trápení při pochodu nás rozhořčilo | Vyvolalo v nás bezcitnost vůči cizímu utrpení. Chlubili jsme se tím, (o jsme si vydobyli a dojmem, který udělala pistole na bezbrannou ¦nu; konečně byla to jen Ruska11.
Sotva jsme si uvědomovali, že nám často nabízeli jídlo, když jsme Vltotipili do domu, že nám rolníci dávali kouřit machorku, že nám Híjitká žena dobrovolně a bez požádání dala pár vajec a nějaká dívka ií * námi rozdělila o mléko. Přesto jsme ještě pátrali v každém kouli, 1 když jsme potom i to zabrané nechali zkazit. Nechtěli jsme to
'hliník nízké kvality, který je pěstován v Rusku a ve východní Evropě
dělat, byli jsme k tomu nuceni. V každém rozkaze se nám říkalo, že jsme v poražené zemi a že jsme pány světa. Museli jsme vpřed, fronta byla ještě daleko před námi. Nikdo se nás neptal, jak to dokážeme. Zanítily se nám nohy, ponožky zahnívaly, obsypaly nás vši, mrzli jsme, hladověli, trpěli jsme průjmem, svrabem, úplavicí, žloutenkou a záněty ledvin, vlekli jsme se dál opřeni o hole, jeli na neosedlaných koních nebo jsme se ztuhlými prsty pevně drželi vozů, ale stále jsme pochodovali.
Opět nějaká vesnice, jedna z těch nespočetných, které jsme viděli, a jejichž jméno jsme slyšeli, abychom je zase hned zapomněli. Přicházeli jsme za tmy a přespali jsme v nějaké stodole. V kamnech hořelo, ale nevydávala žádné teplo. Sláma byla mokrá, kabáty a boty byly těžké. Uložili jsme se, mrzli jsme a třásli se zimou, vyčerpáním a vztekem. Ráno jsme zabrali dům, kde právě zemřelo nějaké dítě. Ženy naříkaly nad malou, bílou mrtvolkou táhlou, nepravidelnou písní. Otec líbal bledé ručky, bezkrevná ústa. Občas plakali, ale přátelsky a rádi nás pohostili. Poblíž nebyl žádný lékař, a tak jsem úmrtní list vyplnil já. Starý rolník mi děkoval. Vyprávěl o svém životě, o mnoha letech káznice na Sibiři, v řetězech, v kruté zimě, při nelidské dřině a bití. Nedověděli jsme se, jaký zločin měl spáchat a z jeho světle modrých očí vyzařovala jen pokora a dobrota.
Tesař na dvoře vyrobil rakev z nehoblovaných prken. Zeny, opět za zpěvu, oblékly chlapci jeho nedělní oblek, položily ho na seno a do jeho sepjatých rukou vložily kříž sbitý ze dvou hůlek. Rakev pohřbili v zahradě. Na hrobě žádný kříž, jen hnědý kopeček ve ztracené krajině. Sourozenci a přátelé pojedli k pohřební hostině kuře. Jedno připravili také pro nás. Jejich pohostinnost byla veliká. My jsme si ji ale nezasloužili.
Kursk12.Město jsme skoro neviděli. Jen jsme prosmýčili domy při hledání potravin a vlněných věcí. Pracujícím ruským zajatcům jsme sebrali jejich věci a tabák. Náruživě jsme kouřili a konečně jsme se vyspali v klidu a teple.
V nějaké vesnici za Kurskem jsme zase dostali volno. Narazili jsme jen na trochu zimního oblečení, deky a čepice a na pár rukavic. To
bylo v Buďonovce. Dostaly se k nám pověsti o blízkých bojích. Měli jsme již brzy dorazit k frontě. Stáli jsme na stráži v zasněžené krajině a silném mrazu a mnohým z nás již omrzly nohy. Ale přišla pošta a myšlenky se zase v klidu koncentrovaly na vlastní život. Četl jsem a psal, pozoroval jsem ranní červánky a západ slunce nad sněhem. V noci jsme hlídali v domě. Venku mrzlo až praštělo, severní vítr pískal kolem domu a pod hvězdami se třpytil sníh. Pak zase padaly vločky a pokrývaly rovinu sněhem stále výše a hustěji. Ve mě panoval klid. U železničního náspu stály černě smrky, bíle a modrohnědě zářila země ve světle měsíce. Padaly hvězdy.
Ale občas mě zase přepadala apatie. Připustili jsme, aby se s námi to všechno dělo, bez naděje, bez víry a útočiště a samotná válka postrádala smysl. Ale to jednoduché zůstalo cenným, zatímco všechno to velké pro nás nebylo důležité. Silná, krutá nutnost nás formovala jako lidi, které naše doba potřebovala.
Průzkumný oddíl narazil na nepřítele. Vyrazili jsme s úkolem obsadit Sčigry, a tak jsme vtáhli z ruského utrpení do zimní války13.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama