6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 02.část

14. března 2010 v 16:44 | maverick |  Knihy a časopisy
SAM SOBE CIZINCEM

napsal Willy Peter Reese

RUSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Přiznáni z velké války
Začala světová válka a na Západě jsme viděli umírat Boha a hvězdy. Na Zemi řádila smrt. Nasadila si masku svého obličeje, její kostnatá tvář se naze šklebila. Šílenství a bolest tesaly její rysy. Vydali jsme se do země nikoho, zažili jsme její tanec v dáli a poslouchali jsme její bubnování za nocí. Tak svážela svoji žeň z hluchého i plodného zrna.
Její existence nás proměňovala. Dávala nám jiný rozměr a jméno než život a její sny vytvářely obraz naší doby. Její stín padal na naše bytí v růstu i zániku. Její myšlenky naplňovaly rozum hledajících a v našich duších narůstal smutek, strach a utrpení z její setby.
Dobrodružství uzrávalo z obcházení kolem ní a z nebezpečí v její blízkosti, ale rozhovor andělů umlkal na našich hrobech. My, bezejmenní a neznámí, osamělí a milující, blázni a mudrci, chudí a bohatí, přijali jsme boj s naším osudem a pod souhvězdím nevyhnutelnosti jsme našli naše naplnění ve zmrtvýchvstání a mršinách. Jako bludičky jsme tančili kolem jejího oltáře, kati a popravení, oběti, zavržení a zasvěcení. Naše touha dychtila po jejích tajemstvích, smyslu její záhady a po odhalení její hry s maskami a cetkami. Vedli jsme virgule slov jako náměsíční a slova naděje, víra a láska pro nás opět získávaly svoji váhu. Z pekla ocelové bouře, z připravenosti na smrt, z bouře osudu a osamělosti hvězd jsme padali do propasti věčnosti a v její hloubce jsme nacházeli Boží tvář pod troskami a prachem našich let.
Tak vrůstala smrt do našeho života. Držela stráž v zemi nikoho.
Válka začala, ale můj život se nezměnil. Velké umírání se ještě nedotklo mého světa. Procházel jsem se lesy na okraji města a snil jsem o cestách a dálkách. Slunce vonělo pryskyřicí a listím, pod kapradím se modral stín, polední zlatavé světlo dopadalo na trávu a mech na mé cestě. Miloval jsem krásu, požehnanost a klid země. Město se nořilo
do oparu soumraku, večerní hvězdy se odrážely na hladině řeky a pod hvězdami a srpkem měsíce jsem kráčel domů.
Pracoval jsem v bance.1 Peníze, šeky a směnky naplňovaly můj všední den. Večerní hodiny ale patřily mně.
Milostná dobrodružství probíhala jako stará hra touhy a naplnění, smíchu a smutku. Se svými přáteli jsem seděl často až do půlnoci při rozhovorech o Bohu a duši, básních, hudbě a lásce. Pohrávali jsme si se slovy a obrazy a se vší vážností a náruživostí mládí jsme hledali naši cestu a její nevyhnutelnost. Žili jsme jako masky duše, komedianti Boha, blázni lásky, žebráci touhy, cikáni ducha a cizáci v naší době.
Četl jsem po nocích, zatímco vítr zpíval za zatemněnými okny a hučení velkoměsta se jako vlnobití lámalo o klid mého pokoje, dokud ranní šero nedopadlo do kouzelných zahrad a vysněných osudů, životní moudrosti a lží knih.
Navštěvoval jsem divadelní hry a poslouchal jsem Bacha, Beethovena a Brahmse na koncertech a komorních vystoupeních. Zánik Polska pro mne znamenal méně než nějaká sonáta nebo báseň. Většinu nocí jsem ale obětoval fantastickým vyprávěním a přemýšlivým legendám, které jsem tehdy psal. -
Přicházela zima. Zahrady a ulice pokryl sníh, bouře bičovaly střechy a město se ponořilo do mlhy. Se setbou, lesem a zemí odumřel také duch. Rozloučil jsem se se svým mládím. Vzdaloval jsem se od své mladosti, cesty dětství, toulek a chlapeckého zrání a všechny silnice lásky vedly kamsi do tmy a v mých rukou se rozbily přesýpací hodiny. Zachvátil mne neklid a v prázdnotě mne přepadaly slzy, zoufalství a myšlenky na smrt. Ve své rozervanosti jsem pěstoval kult pohledu do zrcadla a trpěl jsem svým osudem, v šeru nocí, při úplňku jsem pospíchal liduprázdnými ulicemi města, kvůli ozvláštnění a mému úpadku jsem četl nebezpečné knihy, utíkal jsem před Bohem a konečně jsem byl v prázdnotě domova, jako zrnko prachu ve vesmíru.
Pod mou maskou intelektu a sebevědomí jsem žil již jen jako strašidlo a hledal jsem útočiště v děvkách a ve víně. Naplňovaly mne myšlenky na útěk a touha po smrti. -
Tehdy jsem potkal Beatrici. Naučila mne milovat, poznat krásu také v zániku, velikosti a zralosti a také v troskách, nábožnosti a doufání, také v utrpení a požehnání, proměňování a milosti a také ve smrti. Začínal nový život. Jako uzdravený jsem slyšel šumění větru oblevy a zažíval jsem probouzení jara na zemi. Když jsem se musel rozloučit s mou milou, zase jsem věřil v Boha a mým hvězdám.
Na západním valu stála vojska. Nevěnoval jsem tomu pozornost. -Jako bouřlivá potopa vypukla válka v Nizozemsku, a jeho zánik jsem prožíval jako přízrak. Moje myšlenky kroužily kolem nepomíji-vosti výtvorů a toho nezničitelného v lidech. Věčnost lidí byla v jejich výtvorech a jedinečnosti. Každá říše a doba přinášely svůj kamínek k vytvoření obrazu lidstva a ke stavbě chrámu božího, a kdo splnil své poslání, mohl bez starostí umřít. Jména doznívala, jejich nositelé zůstávali anonymní, jejich mrtvoly smíchávali hrobníci s hlínou a sutí jejich děl, přesto však duch zůstával nad troskami, jejich duše stále přebývaly v ruinách a ve vzpomínkách později narozených generací; žádná smrt neexistovala. Tak vstoupila válka do mého obrazu světa. Ale když také Francie složila zbraně, pokračoval můj život dál, jako by se nic nestalo.2
Zajel jsem k moři, do domova, který jsem si zvolil, na DaríŠ. Procházel jsem se po pláži při bouři a za slunce, ležel jsem na dunách a snil při hučení vlnobití, naslouchal jsem hudbě cvrčků za žhavých polední při spánku všehomíra, zpíval jsem a marnil čas. Jedna milostná hra odvanula jako let motýla. Potuloval jsem se lesy, sbíral jsem lišejníky, jehličí a listí. Stébla trávy a květiny mi přinášely zážitky. Sel jsem po stopách bizonů, naslouchal jsem monotónnímu zpěvu větru a viděl jsem zapadat slunce za obzor. Obloha hořela apokalyptickými barvami, bronz a zlato se točily ve vlnách. Četl jsem za chladných hvězdných nocí a pospíchal jsem deštěm a bouří. Omámen bohatstvím země, napojen létem a mládím, vrátil jsem se zpět do mého města. -
Podzim mne vehnal smrtí a jejími plody do náruče osudu a ducha. Miloval jsem jej, ten spánek beze snů, to zhášení svíčky, tu sladkou útěchu nicoty po trampotách, hledání a cizotě na zemi. Ve zmatku
mých dnů jsem toužil po jeho tichu, ale také jsem se obával té smrti, která nikdy nesejmula závoj ze své opravdovosti, jejíž klid děsil, jejíž mlčení dunělo jako bouře všech bouří a jejíž mlýnek mlel dnem i nocí.
Zase se vrátila zima. Na válku a mír kolem jsem pohlížel jen jako na mezihry světových dějin. Opět jsem se ztratil v nekonečných nočních rozhovorech o smyslu života, o masce Boha, kouzlu ďábelskos-ti a tragice bytí. Ve dne jsem dělal svou práci a očekával jsem obrat osudu, rozkaz k nástupu. Přesto jsem ve snech a myšlenkách, v touze, doufáních a přáních ještě žil mimo válku a smrt pro mne zůstávala cizincem a hostem.
Jako ztroskotanec jsem se pohyboval bezvětřím osudu. Už jsem nebyl světoobčanem, a ještě jsem nebyl vojákem. O mých jednadvacátých narozeninách3 jsem obdržel předvolání na začátek února. Skončil jsem svou práci, uložil jsem rukopisy, ukončil jsem deníky a spálil fragmenty. V neklidu a přece nečinně mi dny ubíhaly jako písek sy-pající se z rukou. Mosty do minulosti se zbořily, do budoucnosti nevedla žádná stezka. Žádná hvězda mi neukazovala cestu. Bez naděje, a přesto bez zoufalství, unavený a přitom jako v horečce jsem prožil prázdnotu času čekání.
Noc začala jako tisíce jiných. Přesto se pod jejími hvězdami udala změna, prožil jsem sen a práh nového života a ráno jsem stál před svým osudem jako někdo jiný.
Moje matka spala. Noční vítr venku plakal, dešťové přeháňky tančily po střechách a lampa na čtení hořela poklidným svitem. Seděl jsem nad nepopsanými stránkami, hloubal jsem a ptal se, snil jsem a hledal, bojoval jsem s bohy, anděly a démony. A chápal jsem.
Na začátku bylo jen tušení a strach. Stáli jsme u brány země nikoho a cítili jsme blízkost nebezpečí a bolesti. Začínaly temné roky, jak lo přikázala hvězda. Jako žebráci jsme opouštěli trosky našeho mládí, svobody, lásky, ducha, radosti a tvoření. Museli jsme vlastní život podřídit vůli doby a náš osud začínal jako balada nezbytnosti, trpělivosti n smrti. Nemohli jsme uniknout zákonu, nastával zlom v našem nedo-
končeném obrazu světa a jako sen začínalo putování do čehosi cizího a neznámého a všechny cesty končily v noci.
Nic nemohlo více odporovat mé bytosti než to, že jsem se musel stát vojákem, bezejmenným mezi cizími souputníky, hračka nálad a rozkazů, to, že jsem se učil zacházet se zbraní a jednoho dne jsem měl také bojovat, bojovat za světový názor, který jsem nenáviděl, ve válce, kterou jsem nikdy nechtěl, a proti lidem, kteří nebyli mými nepřáteli. Jako odsouzenec jsem váhal na stupních popraviště a v týlu již cítil meč. Soudce zlomil proutek a já jsem se ve své bezmocnosti podrobil rozsudku.
To bylo vzdání se. -
Kouřil jsem, napsal jeden řádek a vypil sklenici vína. Hodiny tikaly, světlo se odráželo na mých knihách a na křídle. Větvičky borovice voněly ve váze, kvetl trnovec. Hodiny ubíhaly jako kapky v moři času. Nastala noc, a já jsem byl stále vzhůru, uvažoval jsem a přemýšlel.
Strašidlo vojenských let mi nedávalo klidu. Vybavoval jsem si poslední měsíce mého vlastního života. Jako vyhladovělý z dlouhého strádání jsem probíhal knihami, koncerty, divadelními hrami a slavnostmi, bleskurychlými známostmi a prosluněnými hodinami v zahradě mládí. Ale té noci mi hudba neposkytovala útěchu, komedie zapomnění a tragická hra smíření s mým osudem. Každý návrat krásy jen zvětšoval bolest z rozloučení a víno jen vyostřovalo krutost mých myšlenek. Listoval jsem v knihách, vyznáních a líčeních ze světové války poslední generace a hledal jsem postoj, jak uniknout neodvratnému, jak se dovědět, co mne očekává a jak poznat válku, poznat svoji roli v ní a donutit boj, nebezpečí a smrt, aby se staly součástí mého obrazu světa. Avšak moje čtení zůstalo bez výsledku, jako moje monology, a jako kdysi každý rozhovor zastíněný zármutkem a smíchem.
Zhasnul jsem světlo, obléknul si kabát a tiše jsem zavřel dveře, abych nikoho nevzbudil. Noční chlad mi zavál do vlasů. Měsíc skrývaly mraky, žádná lucerna neosvětlovala moji cestu a nepotkal jsem ani človíčka. Jako pes bez pána jsem se toulal ulicemi a uličkami. Odevšud proudily vzpomínky na touhy a dobrodružství, zoufalství
a blouznění. Vrátil jsem se domů a opět jsem seděl rozjímaje v poklidném kruhu lampy. Přišla půlnoc a já jsem ještě bděl.
Na začátku byla píseň. Nechali jsme si masky, které jsme nosili na jaře, zahalili jsme zrcadla našich bytostí a naší ješitnosti, zřekli jsme se štěstí, existence naší duše a přijali jsme rysy bezejmenných. Cítili jsme, že to tak musí být. Museli jsme pykat za mnohé z minulosti, nyní nám osud přiblížil pokání. Přijímali jsme to jako mnich odříkání. Pod maskou vojáka jsme smazávali naši vinu a jako trest za náš život v podvodu, zločinu a klamu jsme se obětovali bolesti a nebezpečí. Byli jsme připraveni k utrpení.
Na cestování a dobrodružství, setbu a tajuplné zrání jsem nemyslel. -
Ručička kroužila. Přesýpací hodiny trousily svůj písek. Vzdálené hučení hutí, mlýnů a přístavů bušilo do oken. Kroky doznívaly. Milenci a ztracení již spali. Můj pokoj byl ostrovem ve vesmíru; zde svítilo světlo k mému přemýšlení, ptaní se a tušení v mé osamělosti.
Pro nás na vojně byla budoucnost rozhodnutá. Náš osud se vyvíjel ze zmatku a v tom, co mělo následovat, se osvobozovalo stávající bytí. Hledali jsme budoucnost. Museli jsme mnohé překonat a mnohé chtít, nyní vedly všechny cesty do života. Osud přijal beztvarou podobu, která stěží ovlivňovala naše radosti, setkávání, knihy a sny. Ještě nás necharakterizovalo nic podstatného, nic prožitého a žádná získaná zkušenost. Brzy po té nás ale utvářel nelítostný život. I při nesouhlasu jsme museli dospívat, existovat v nepřátelském prostředí | chránit se v boji. Válka, původce všech záležitostí, nám připravovala cestu. Výklady a otázky se objevovaly v dáli a my jsme tušili jejich pravý smysl. To nezničitelné dozrávalo v nitru, nikdo nám nemohl vzít nic od Boha, zůstávali jsme věrni jen svému lidství. Ale z nositele masky se tříbila bytost, z klamu pak bytí, které bylo totožné s naším osudem a které obstálo před Bohem.
Tak jsem pochopil nezbytnost toho nastávajícího. Vojenské období jsem přijímal jen jako kříž. Byl jsem připraven žít. -
Matka se probudila. Zahlédla světlo v mém pokoji, přišla ke mně 1 mlčky mne pohladila po vlasech. Pak jsem zase zůstal sám. Přinesl jsem si další víno, naplnil sklenici, pil jsem a těžce dýchal.
Nepřál jsem si své osudové roky. Všechny síly v nitru se zdráhaly vpustit to cizí, to nepřátelské. Budoucnost zůstávala peklem a připravenost na ni nezmírňovala strach a trampoty. Pomáhala mi jen trpělivost a doufání, neboť v zemi nikoho se nevyvíjelo nic pěkného, vznešeného a čistého, na bojištích nepřebýval žádný Bůh, v zákopech umíral i duch. Válce vládla jen smrt. To lepší ve mně muselo zaniknout a pustnutí přinášelo jen zvrhlé plody. Když jsem se jednou vrátil domů, stál před zrcadlem nějaký jiný člověk, změněný, zničený, navždy poznamenaný. Pak jsem nesl jizvu smrti a s mrtvými jsem vedl život strašidla v šeru noci.
Vyprázdnil jsem sklenici. Bolela mě hlava, třásly se mi ruce, srdce nepravidelně bušilo. Ještě se modrala a pádila noc a já jsem našel svůj klid. -
Život nestrpěl žádné Ne. I to nejstrašnější si žádalo svůj Amen. Musel jsem prožít svůj osud. Musel jsem se naučit chtít zánik, popřít existenci ve skutečnosti tak, jak jsem to slovy a myšlenkami často dělal a tak tomu všemu, co se mi stalo, přece jen říci velké Ano. Musel jsem pokračovat, jak kázal zákon, žít nebo zemřít, jak určovala má hvězda. Žádné zřeknutí se, žádná vůle nezměnila můj osud. Žil jsem život bez mého přičinění. Jen jsem musel žít, jenom být.
Snědl jsem kousek chleba a zapálil svíčku. V jejím plameni jsem spálil stránky napsané té noci, doširoka jsem otevřel okno a vysypal popel ven.
Svítání vymazalo hvězdy. Přicházel den a život šel dál. Přišel ke mně jako probuzení. Sny a obrazy byly odváty, díval jsem se do světla. Osamění skončilo. Nespočet přátel z celého světa byl na cestě ke mně. Nesli pochodně, umrlčí lebky a prapory a jejich zpěv hučel ranními červánky a bouří. Jako průvod poutníků šli do dálky a já jsem tam šel jako bezejmenný s nimi.
Ztratili jsme masky a jména. Bytost ale zůstala. Vyzrávali jsme v cizotě, v životě a utrpení a naše nesmrtelné duše spěly v dobrodružstvích a tápání, ba i v sousedství smrti ku světlu. Duch proměňoval věci a zjevení v nový život. Pluh zraňoval úhor našich srdcí. Na štěstí a neštěstí, smrti a životu to nezáviselo. Samotný osud vytvářel smysl
a poslání lidí. Rostli jsme a zráli, jak nás utvářela nutnost. Mlýn utrpení brousil křehký krystal, oheň války napravoval obraz světa a bytí a smrt nás vedla na cestu do nitra. Boží tvář ale zůstávala nad námi jako naše hvězdy. Žili jsme život, jaký skutečně byl.
A tak jsem byl připraven jako o adventním svátku.
Stal jsem se vojákem.

VOJÁK

Začala doba dobrodružství, ale válka byla zpočátku jen hrou. Letní slunce spálilo skály a lesy Eifelu (oblast s Národním parkem v nejzápadnější částí Sev. Porýní-Vestfálska - pozn. red.). Klasy a tráva byly vysušené, vřesoviště žhnulo jako oheň a prach. Vesnice a kopce se chvěly v poledním světle a na zahradách a ulicích se proháněl prach z vojenského cvičiště Elsenborn4. Ranní mlha se vinula nad olšemi a náletovými břízami na okraji cesty, dusno se uhnízdilo v jehličí a listí, a k večeru padaly stíny stromů daleko do krajiny. Často se nehnulo ani stéblo, ani list, jen cvrčci pěli svoji věčnou, uspávající hudbu. Jako útěcha pak zavál chlad a mlčení noci.
Byl jsem již měsíc vojákem a masku válečníka jsem nyní nosil s lhostejností, šibeničním humorem a trpělivostí. Ještě nikdy jsem tolik nerozlišoval zdání od skutečné existence. Jako sen kolem mě procházely poslušnost, rozkazy a těžkosti vojenské služby a nezanechávaly za sebou žádnou stopu. Jako náměsíčník jsem snášel výcvik, chodil jsem pochodovým krokem a nosil pušku. Jako stroj se část mého já učila používat kulomet, obsluhovat lehké protitankové dělo. Hodinka klidného přemýšlení vymazala smutek a zoufalství, prázdnotu a strach, vztek a bolest mých dnů. Nestěžoval jsem si na svou samotu. Miloval jsem ji a často mne zmáhala jen osamělost a bezmocnost. Chtěl jsem alespoň ve svém nitru zůstat tím, kým jsem byl před narukováním. A i to bylo těžké, neboť všechny myšlenky na budoucnost prchaly před nesmírnou hrůzou a těžko jsem přemáhal zdrcení, které mi přinášel život vojáka. Zvykl jsem si ale nebýt nikdy sám, a přesto být vždy cizincem mezi cizími lidmi, oddělen od mých druhů duchem, duší, stylem života a chováním. Vykonal jsem neod-vratitelné, ale nenechával jsem hluk a jednotvárnost všedního dne vstupovat do mé říše. Brzy se mi vrátil dostatek sebejistoty a ironie, abych mohl bez následků přežít.
Zil jsem v temnotě. Všude se krčila strašidla a strach, zklamání a trvalé utrpení poznamenávaly moje smutné cesty. Pak bylo lepší
věřit prchavým snům, než být bezbranně vydán na pospas nejistotě a pochybám. Nemohl jsem žít bez alespoň nějakého záblesku doufání. Všechno pozemské bylo věčným růstem a věčnou proměnou a pod změnou vnějšího obrazu něco v nitru dozrávalo něco skutečného, co dělá člověka člověkem. Ve snech jsem viděl obrazy mé tajné existence, ačkoliv jsem je já, dnem oslepený, neuměl interpretovat, a v několika okamžicích se to ukázalo být divadlem uvádějícím v úžas. Usínal jsem do skutečnosti a v každém okamžiku mě mocně zachvacovala pravdivost a vznešenost života. Tehdy jsem se ještě ve všem tom zmatení dokázal opět nalézt - toho člověka, kterým jsem byl před válkou. Vše směřovalo k návratu domů, a i když jsem často již nerozuměl své cestě a osudu, a mnohokrát jsem měl šanci začít znovu, a utvářet tak svůj vlastní život podle libosti. Byl jsem spokojen s drobnými radostmi vo-jáckého života, s knihou, se skleničkou vína, trochou hudby a s prosluněným večerem v Eifelu. Osud to často se mnou myslel lépe, než jsem očekával a stále znovu mě samotného učil důvěře.
Kasárenský život a bezduchost cvičiště se mi zdály horší než válka, (ak, jako škola života bere život vážněji než Boha a Zemi samotnou. Neboť nyní byl kov, ulitý z rudy mládí, vykován v ocel a já jsem musel být kovadlinou. Z oddílu vojáků vznikla bojová jednotka, z jednotlivců se staly součástky stroje schopné bojovat, strádat, snášet obtíže I útočit, ochotné trpět a umírat, připravené poslouchat a odříkat si kvůli válce. Potrava pro děla tak získávala svůj výsledný lesk a materiál svojí formu. A já jsem si mnohem mistrněji a přesněji nasazoval svou masku vojáka. Hrál jsem svou roli v té velké divadelní hře, v níž život vedl boj o to, zda se přizpůsobí sám na scéně svého osudu, bez (I i vaků. Fénix shořel a já jsem posbíral jeho poztrácená péra. Měl jsem příliš mnoho času myslet na sebe. Moje existence se ještě odehráva-l.i více v nitru než v zážitcích. Ale teď, v Elsenbornu, se připravovala proměna. Byl jsem vojákem.
M lha stoupala z luk a polí jako bílý kouř. Stál jsem na stráži jako na kraji světa, v cizí zemi a mezi cizími lidmi. Večer padal ze stříbrných v rul mraků. U mých nohou se tišila krajina, tráva a křoví, blízkost ,1 dálka umíraly ve stínu, opar, vůně a ticho zase opanovaly zemi.

Položil jsem pušku stranou a hledal jsem trávy a vřesy. Vysoké boty jsem měl mokré od rosy. Nasával jsem vůni mlhy a chlad soumraku, odložil jsem helmu a vystavil jsem vlasy větru. A ten, jako by něžnýma rukama, hladil mi čelo. Miloval jsem každý květ, každý kámen a úplně jsem se oddal rozhlížení a naslouchání.
Uplynulé měsíce zbystřily můj pohled na krásu i v maličkostech, jednoduchostech a dlouho známých věcech. Pohlížel jsem na svět bdělýma očima. Prach a šeď velkoměsta padaly jako závoj dolů, a teď, kdy mi hojnost a plnost léta v Darftu zůstávaly odepřeny, zažíval jsem okouzlení a pocit štěstí i v drobnostech. Potěšila mě květina na okraji cesty, zážitkem se pro mě stal les v lesku slunce, pavouci síť ozdobená perlami rosy, motýli a komáří rej ve večerním klidu, bublání potůčku a ještěrka na letně rozžhaveném kameni. Porost klasů, svlačce a máku mě naučil trpělivě stát jako oni, podle zákona doby, a jejich nevinnost působila pohnutí nositeli masky a vojákovi, jako působí anděl hříšníkům a hřešícím utěšující rukou. Již tehdy jsem si bolestně a palčivě uvědomoval, že také tahle rokle, tento holub, tamten keř a strom nás dělili od války, stejně jako vojáky od veškeré lásky a všech požehnání země. Sice jsem ztratil klid omrzelé duše ze všeho snadno získaného a hojného, ale jako hmyz s přejemnými tykadly mne rozrušovala laskavost a mír světa. Chlad modravých ranních hodin, příchod dne a křik ptáků jsem vnímal tak vděčně jen proto, jako bych se musel ujistit o smutku a krutosti díla Božího. Žádný večer se mi nezdál tak pokojný jako hodiny smrákání po horkém dnu plném vyčerpání, ubohosti a vojáckých strastí. Ještě horoucněji jsem cítil dech ducha hvězdných nocí, kouzlo měsíčního světla, řádící bouře a neúnavně padající déšť jako kdysi u moře.
Také ty nejprostší hodnoty lidského života, spánek, kus chleba, hlt pramenité vody, přátelské slovo byly po dlouhém zanedbávání zase drahocenné a všechno, co nepatřilo mezi životní potřeby, jsem pociťoval jako nezaslouženou milost.
V tu noc jsem ale překonal všechnu touhu po mé minulosti a ne-prožitý život mého mládí mne pronásledoval nádhernými obrazy. Mnohé jsem promeškal a na budoucnost jsem pohlížel jako na ne-

otesaný blok mramoru. Najednou jsem slyšel maurský tanec, viděl jsem jeviště, tanečnice, naslouchal jsem zpěvu cikánů a jásajícím hlasům dívek, opilosti a kouzlu dionýzské hudby a plakal jsem kvůli mému domovu a mému osudu. Tak jsem naplno přijímal zážitky i utrpení. Nic jsem si neodpíral a v pití až do němoty jsem tehdy viděl smysl a naplnění času. Obrazy, hudba a hvězdy se míhaly v mém snu. -
V Hohen Venn se vznítila slatina. Plameny ukusovaly rašelinu pod zemí, v letním suchu ohrožovaly lesy a pole a vzplanuly vždy znovu na jiném místě. Lesní dělníci, lesníci a vojáci bojovali s ohněm a hasili jej, a večer jsme byli vysláni na hlídku také my.
Úbočí hory zahalil kouř. Jeho zápach proudil do údolí a jemný opel se nám usazoval na obličejích a ramenech. Ve večerním chladu 'sme stoupali vzhůru. Brzy se začalo stmívat. Uhašený oheň probli-ával na okraji lesa jako bludičky. Na jedné výšině plápolaly ve větru lalé ohníčky jako řady luceren zapálené skřítky a duchy bažin. Jedli jsme chleba, našli jsme si ležení v borovicovém porostu na zemi, pokryté jehličím, rozložili jsme větve jako ochranu před větrem | zabalili se do tenkých dek. Jen jeden strážný držel hlídku. Humusoví tá země pomaloučku odevzdávala teplo dne.
Ležel jsem ještě dlouho s otevřenýma očima. Hvězdy se blyštěly ve větvích, nekonečně pomalu kroužily nad stromy. Ve větvích šeptal vítr, na trávu padala rosa a země teď vydechovala vlhkost a mlhu. Tak jsem našel svůj domov ve vesmíru, tráva a jehličí mi byly ložem, obloha střechou. Od Boha a tkaniva života mne nedělily žádné zdi. Ležel jsem v bezpečí jako v srdci světa.
Valónští lesní dělníci si přisedli ke mně. Vyprávěli o své práci, svých ženách, o práci a štěstí poraženého lidu, který válku nikdy nepochopil a který všechno rád snášel, protože byl na dně. O půlnoci 1C se mnou rozloučili jako se starým přítelem a šli chránit své chatrče BÍed podzemním ohněm. Měl jsem radost. Mezi jinými národy jsem nikdy neměl nepřátele, vždycky mezi mnou a lidmi brzy vzniknul most porozumění. Pod mou uniformou vytušili mírumilovného člo-vťka. Nepřátele jsem nacházel jen v mém okolí a ve mně samotném,
moje Já bojovalo proti mému osudu a ohrožovalo mou osobu. Takto jsem ještě přemýšlel a pak jsem usnul.
Promrzlý jsem se probudil do ranního šera. Oheň přes noc uhasnul. Mlha a kouř se mísily do skličujícího oparu. Vrátili jsem se zpátky do tábora. -
Jeli jsme do Monschau a já jsem dýchal atmosféru mého starého města. Život nebyl tak těžký, sám sobě jsem si ho dělal nesnesitelným. A to tak, jako bych jím ze zarytého nepřátelství proti vojenské službě a válce chtěl bezpodmínečně trpět.
Za poledne jsme pochodovali z Robertvielle kolem jezera, přes hory a úzkými lesními cestami do údolí. Pod buky a olšemi proudil potok, pstruzi se mrskali nad kameny, řasy se vlnily v proudu a na dně se blýskaly živce a křemeny. Vystoupali jsme příkrým srázem k nějaké zřícenině a ve zchátralém horském statku jsme si mezi planými ovocnými stromy a kvetoucími keři postavili stany. Když nastal večer, vyšplhali jsme na širokou věž, zapálili táborový oheň a seděli jsme na drolícím se zdivu, břečťanu, roští, trní a divokém vínu. Vyprázdnili jsme soudek piva, kouřili jsme a zpívali písně o životě vojáků, lásce, válečném tažení a smrti, plni jakési zádumčivě krásné veselosti z umírání, kterou jsem kdysi pociťoval z Haydnovy Vojenské symfonie. Plameny tancovaly, hvězdy svítily, přibývalo stínu, vůně lesa, bezinky a jeřáby se k nám vzpínaly, noční vítr se lámal o skály a houštiny a měsíc putoval romantickou nocí. Do našeho mlčení zazněl výkřik sýčka. Seděli jsme pohromadě, jako při odpočinku na velké cestě. V této hodině jsem se cítil bezpečný v mém společenství. Jeden z mnoha nositelů stejného osudu, stejného šatu, i když ne stejného smýšlení, nic než dobrodruzi na cestách.
Tak jsem byl na několik hodin vojákem, pocítil jsem poselství vděčnosti vůči životu a osudu, které mne učilo, že k mnohému mohu dosáhnout jen ve válce a pod maskou. Pocítil jsem vojenského ducha, který si mezi trmácením a bolestmi vybírá to krásné, a s vlídnou duší si mezi poslušností a drilem nachází hodinku pro nadechnutí. A přece jsem ve skrytu nikdy nemiloval zbraně, nikdy nemiloval válku, jen návrat domů, k sobě, který pak otevřel své brány, a nadšením
mě naplňovaly romantika, mládí a závan nějaké jiné svobody. Moje touha byla pořád bdělá a můj stesk po domově rozprostíral své koberce přes všechny zážitky a věci. Stál jsem pořád na začátku a to přicházející leželo přede mnou jako zapečetěná truhla. Nedostupně se rozprostíral daleký, daleký svět.
Žil jsem ještě ve svém vlastním světě, v myšlenkách na vesmír, v hledání Boha, fantasknu, snu a grotesce, a také v rozervanosti, strachu v duši, zoufalství a v přívalu otázek jsem byl raději doma než ve vojáčkem světě masek.
Noční déšť pak šuměl na našich stanech, bubnoval na plachty a lis-tí. Příští večer jsme pochodovali zpět do Elsenbornu. -
Hra na válku pokračovala. Cvičili jsme s prapory, slepými patrona-mi a kartušemi a o našem vítězství nebylo pochyb. Ničili jsme údajného nepřítele. A také hlášení wehrmachtu oznamovala jen vítězné obkličovací bitvy, postupy vpřed a neuvěřitelné počty zajatých a uko-fistěných zbraní z ruského válečného tažení, kam nás vedl osud5. Pak jsme sloužili, jako zrníčka písku ve vichřici, příkazu doby a směli jsme ve podílet na zániku našeho světa.
Tak končila předehra mých dobrodružství tušeními, sny a signály, jejichž význam jsem nechával na nastávající době a které jsem zapomněl.
Opáleni sluncem a vyčerpáni trmáceními jsme se stáhli zpět do kolínských kasáren. Každý den mohl přijít rozkaz k přesunu. Bral jsem, co mi ještě město nabízelo - milostná dobrodružství, knihy, koncerty, divadelní hry, varieté a prosluněné dny v dómu. Zajel jsem domů, ještě jednou jsem navštívil mého přítele a po nocích jsem pil vr společnosti kamarádů. Nejistota a očekávání se vinuly mými dny. Nedělal jsem si žádné starosti a to nastávající jsem očekával se zvláštní netrpělivostí.
[ednoho dne jsem našel mé jméno na seznamu k přesunu. Byl jsem Vybaven oblečením a výstrojí, rozloučil jsem se s domovem a vytáhnul jsem do velkého ruského dobrodružství.
Válka nyní začala také pro mne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama