6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 13.část

14. března 2010 v 17:19 | maverick |  Knihy a časopisy
"Kolem 10 milionů lidí bude na tomto území nadbytečných a buď zemřou nebo se budou muset vystěhovat na Sibiř." Stejně tak brutálně zacházejí Němci s válečnými zajatci, kteří jim padnou do rukou především při postupu vpřed v roce 1941. Miliony umírají v nepředstavitelných podmínkách. Walter Rosenberg jako říšský ministr pro obsazená východní území, jednoznačně na straně pachatelů, líčí v roce 1942 osud zajatých protivníků:
"Z celkem 3,6 milionu válečných zajatců je dnes velká část vyhladovělá nebo přišli o život v důsledku nepříznivého počasí a jen několik stovek tisíc je plně práce schopných... v mnoha případech, kdy zajatci v důsledku hladu a vyčerpání už nemohli pokračovat v pochodu, byli před zraky zděšeného civilního obyvatelstva zastřeleni a jejich mrtvoly byly zanechány na místě." Německá pozemní armáda byla, jak to nazval vojenský historik Manfred Messerschmidt, "faktorem pachatelství s dělbou práce".
Gigantický vojenský stroj nacionálních socialistů sestával ovšem nejen z tanků a z děl, nýbrž především z vojáků, z lidí. A o ty v Ree-seho knize jde. Ukazuje utrpení těch, kteří byli vysláni, aby působili utrpení jiným. Když Reese a jeho kamarádi přepadávají Sovětský svaz, mají promrzlé nohy a souží je vši - je to dostatečně závažné vzhledem k rozsahu nacionálně socialistických zločinů? Reese, který se na mnohém podílí a nevzepře se, se raduje z perníku, který mu poslala matka. Přispívá to k pochopení války nebo je to zesměšnění obětí?
Odpověď je jednoznačná - poznat může jen ten, kdo se důkladně dívá dovnitř - také tam, kde výřez toho ukázaného nesouhlasí s perspektivou, která je pro zhodnocení celé té epochy správná a nutná. Nacionálně socialistické zločiny, z nichž k nejzávažnějším co do následků patří vyhlazovací válka na východě, se mohou setkat jen s odmítáním a s opovržením.
"Neexistuje doslova žádný postoj hodný uvažování, který by v tomto bodě prozrazoval nějaké jiné mínění," konstatuje již v šedesátých letech historik Wolfgang Sauer. Pokračuje dále: "Neukazuje takové zásadní odmítání na chybějící základní pochopení? A když tomu nerozumíme, jak se potom vůbec můžeme zabývat dějinami? Pojem ,rozuměť má nepochybně ambivalentní význam: Můžeme něco odmítat a přesto ,rozu-met.
Ale právě jen tehdy, když se budeme důkladně dívat dovnitř. K pochopení druhé světové války patří postoje mnoha milionů, kteří přispěli k tomu, že mohla nastat. Reese, který o sobě sám píše, že nosí masku, je hnán potřebou ji strhnout a ukázat tvář se všemi jejími zraněními, jizvami a vadami na kráse. K jeho "přiznání" patří všechny rysy jeho osobnosti. A s nimi právě také radost z matčiných sušenek, básně pro ni a jeho téměř dětská přítulnost. Vedle mnoha jiných pocitů, dobrých a špatných. Reesovy studené nohy jsou částí jeho války. Člověk Reese často vzbuzuje pochopení a soucit s vojáky wehrmachtu, ale nikdy nesvádí ke kumpánství. Neponechává sebemenší po-
chybnost o charakteru podniku, na kterém se podílí. Přitom ukazuje na to, co nemůže ukázat nikdo, kdo německé vojáky redukuje na souhrn toho, čím ve skutečnosti byli - faktory páchaného zločinu v dokonale organizované dělbě práce.
Jeden muž z Reeseho pluku je jedním z hrdinů teprve v roce 1994 v angličtině vydané knihy s názvem Infantry Aces. Autor Franz Ku-rowski v ní líčí čin mladého nositele rytířského kříže Franze Schmit-ze. Vytváří obraz odvážné, sebeobětující, kamarádské a férově bojující armády, která podlehne teprve mnohonásobné přesile nepřítele. Voják Franz Schmitz obváže uprostřed boje zraněné Rusy, uloží je do prohlubně v terénu, pak popadne zbraň a zase jde do útoku. To je obraz, který byl po desetiletí živý u části západoněmecké poválečné společnosti a který byl udržován při životě. Reese, který se podílel na stejných bitvách, jako válečný hrdina Franz Schmitz, vykresluje úplně jiný obraz - líčí válečné zločiny na zajatých vojácích a civilním obyvatelstvu. Popisuje armádu, ve které alespoň občas myslí každý jen na sebe, na příští opití, a na své šance, vyjít z toho živý. Kamarádství se vyskytuje především jako účelové společenství. Hrdinství jako určitý druh zkratového jednání vojáků, psychicky vyčerpaných věčným čekáním. Soucit s nepřítelem zůstává omezen na několik málo výjimečných situací. Už jen tento samotný popis všedního dne ve wehrmachtu v sobě skrývá ještě šedesát let po skončení války látku ke kontroverzním debatám.
Po desetiletí se zacházení s nacionálním socialismem řídilo známými slovy George Orwella: Kdo má pod kontrolou minulost, rozhoduje také o budoucnosti. Minulost wehrmachtu - a tím i hodnocení celé jedné generace - byla od začátku hříčkou politických zájmů. To platí pro ty, kteří z války vyvázli. Platí to rovněž pro následující generaci, která rozhořčeně obviňovala své otce. Často se ani ona nesnažila o přesný pohled - všude tušila pozůstatky fašismu a promarnila tak šanci hovořit se staršími lidmi. Proti sobě stály nesmiřitelně různé frakce historiků - všichni nepochybně hnáni přáním události
pochopit a objasnit, ale rovněž ovlivněni politickými motivy a zapojeni do ideologických bitev, které pochopení často znemožňovaly. Po skončení konfrontace mocenských bloků se částečně urputně vedená debata změnila. Může to být také tím, že generace dobových svědků postupně umlkala a nová generace historiků pokládala nové otázky. Tyto otázky se vztahují zejména k důstojnosti života lidí ve válce. O "střízlivém pohledu strýčka" mluví dnes mladá autorka Tanja Dúc-kers. Může objasnit to, co zůstávalo dlouho zamlženo. Text Willyho Reese si tento střízlivý pohled zasluhuje, protože to popsané neukládá rutinované do přihrádek a kategorií, opotřebovaných desetiletími.
Ale únik ze starých konfliktů neopravňuje k nové libovůli v zacházení s historií. "Nový základní proud" v německé veřejnosti, jak konstatuje třeba Hans-UIrich Wehler, skrývá také rizika. Tento historik kritizuje "módní kult oběti" a ptá se, která skupina německých obětí, po vyhnancích a mrtvých v důsledku bombardování, vystoupí jako další do popředí:
"Potopení ponorkové flotily s více než 40 000 utonulých námořníků ve znamení radaru? Krvavá daň wehrmachtu, který více než polovinu ze svých padlých ztratil až po nezdařeném atentátu na Hitlera 20. července 1944?" Wehlerovo varování je upozorněním na nutnost opatrného zacházení s texty jako je ten, který po sobě zanechal Willy Peter Reese. Jeho válečná kniha je sice daleko vzdálená od toho, aby vzdávala úctu "lidským obětem wehrmachtu" - ale neexistuje žádná záruka, že se někdo nepokusí části z ní k tomuto účelu využít. Neboť jen málo debat v Německu je tak bolestivých a těžkých, jako ta o správném pohledu na wehrmacht. Prudké reakce na výstavu o wehrmachtu v polovině devadesátých let ukázaly, že spory jsou vždy vedeny s velkými emocemi a někdy s mnohem menší férovostí. Dotýkají se sebeporozumění jak válečné generace, tak také generace poválečných Němců, která vyrostla v konfliktu se svými otci.
V rozpravě Spolkového sněmu na výstavě o wehrmachtu v roce 1997 byl zřetelný hluboký příkop, který je mezi otci a syny. Staří vojáci, ztělesňovaní zejména politikem CDU Alfrédem Dreggerem, se trefovali do generace jejich dětí, socializovaných pod vlivem studentského hnutí, vedeného Joschkou Fischerem. Shoda byla nemyslitelná, často nebyla možná ani věcná výměna argumentů a zkušeností. Bývalý pouliční bojovník předhodil bývalému důstojníku Dreggerovi:
"To, co tady vyměšujete, jsou nevýslovnésračky." Do ráze ho uvedlo, že Dregger v souvislosti s pohledem na wehrmacht mluvil o vojácích, kteří "riskovali život pro svou zemi a museli snášet nekonečná utrpení." Druhá část může být pravdivá - první ovšem určitě ne. Vojáci vůbec neriskovali život pro svou zemi, nýbrž pro prosazení šílené ideologie. Tato odlišnost byla v kolektivní paměti dlouho stírána.
Strategie k tomu používaná se nachází také v Dreggerově projevu, který poukazuje na to, že vojáci wehrmachtu, stejně jako jejich váleční protivníci, neměli žádný vliv na způsob vedení války. Zde podvědomě zaznívá, že dokonce také Sovětský svaz vedl strašnou válku. Takové poukazy nazývá Wolfgang Benz, badatel v oblasti antisemitismu, "maskovacími vzpomínkami". Mají přispět k tomu, že ve vnímání většiny současníků se z přepadení Sovětského svazu stala válka, která byla pociťována jako osudová nebo nevyhnutelná. Požaduje "rozloučení se s legendami, které nás měly ospravedlnit."
Dodnes se mnoho bývalých příslušníků wehrmachtu brání proti tomu, aby byli označováni za pachatele, nebo také jen za spolupachatele zločinů. Po skončení války skutečně měli mnoho důvodů považovat se za rehabilitované. Nacisty mezi obyvatelstvem podněcovaná nenávist vůči bolševismu - také jako ospravedlnění války - přesně zapadla do studené války. Vítězné západní mocnosti najednou potřebovaly spojence proti starému nepříteli nacionálních socialistů, který byl nyní také jejich nepřítelem - a vydali prohlášení o cti německých vojáků. Typické bylo například prohlášení generála Dwighta D. Eisenhowera z roku 1951, který se dříve vyjadřoval úplně jinak:
"Já sám za sebe nevěřím, ze německý voják jako takový ztratil svoji čest. Skutečnost, ze určití jednotlivci se ve válce dopustili nečestného a opo-vrženíhodného jednání, dopadá pouze na dotyčné jednotlivce a nikoliv na velkou většinu německých vojáků a důstojníků." To byl balzám na duši poraženého národa, který se koncentroval jen na znovuobnovení a chtěl zapomenout na minulost. Němci se ve své naprosté většině považovali za příslušníky národa, který byl sveden zločineckou klikou. Za odporné činy režimu, především za vyhlazování Židů, byli odpovědní nacisté a jejich pochopové, ale nikoliv národ jako celek. Toto rozlišování mezi národem a nacisty by u masových organizací, jako byl wehrmacht, nemohlo fungovat, protože k němu patřila polovina mužského obyvatelstva.
Nejde o paušální odsouzení celé jedné generace, nýbrž o zhodnocení její role v této válce. K tomu jsou naprosto rozhodující zákonná opatření, která určují chování v totalitních systémech a v totální válce. A s tím také otázka: Měl jednotlivec alternativu k podílení se na zločinu století v podobě této války? Soudy wehrmachtu vynesly 30 000 rozsudků smrti, většinu z nich nad dezertéry, z nichž 15 000 bylo vykonáno.
"Bezmocnější než nějaký kousek oceli stál člověk mezi rozpoutanými mocnostmi, jen číslo, jen zbraň, jen poslušné tělo, sluha nějakého stroje,"žaluje nešťastný voják Reese. "My jsme to nechtěli. Ale raději jsme se obětovali náhodě boje, té karikatuře vojác-kého štěstí, než jisté smrti na základě zákona." Těm, kteří tuto "smrt na základě zákona" riskovali, bylo po desetiletí za to upíráno uznání.
"Pro nás vojáky bylo rozhodující: Jak mohu přežití "Vzpomíná Hans--Adolf Jacobsen, jeden z předních historiků současných dějin v poválečných desetiletích a bývalý poručík wehrmachtu. "K tomu přibýval strach a starosti o domov a rodinu. Všechny ostatní faktory byly téměř druhotné. "Jacobsen poukazuje na četné historie divizí, které vycházely uprostřed devadesátých let a ve kterých vzpomínají veteráni wehrmachtu. Citoval z úvodu k jedné takové knize, ve kterém se říká:
"My vpředu na frontě jsme čestně a odvážně splnili naši povinnost. Totiž vést boj proti nepříteli, tak jak nám, vojákům, rozkázali. Ale za námi řádily Hitlerovy kolony, a za to my neneseme žádnou odpovědnost."'Toto rozlišování má dlouhou tradici. Může skutečně odpovídat subjektivním vzpomínkám těch, kteří na nich tak rozhodně trvají - ale jako pohled na dějiny je zničující.
"Když tedy bereme vážně celkovou souvislost mezi politikou a vedením války," píše Jacobsen, "musíme přiznat - a já se k nim počítám -, že jsme se nakonec, historicky viděno, stali spolupachateli. (...) ať chceme nebo nechceme, my jsme zvláštní komanda SS kryli."
K tomu líčí Ignatz Bubis, zemřelý prezident Ústřední rady Židů v Německu, jednu historku z roku 1941. Žil tehdy v ghettu Deblin na řece Visle. O více než půl století později vzpomíná:
"Když bylo toto ghetto na konci září vyklízeno, bylo obklíčeno vojáky Luftwaffe, kteří stříleli na prchající. Oni se sice přímo na vyklízení a střílení uvnitř ghetta nepodíleli - to obstaraly SD, SS a policejní jednotky, ale přesto se přitom postarali, aby žádný nemohl uniknout. Byli to vojáci té stejné jednotky, kteří nám později při nucených pracích na letišti podstrkávali chleba nebo cigarety, a byli to důstojníci právě této jednotky, kteří se postarali o to, abychom byli na letišti zaměstnáni, ačkoliv SS za naše vydání nabízeli náhradou jiné nucené pracovníky. Tím nás udrželi naživu až do července 1944."
V Bubisově líčení se zrcadlí dvojakost Reeseho válečné zkušenosti - jako voják wehrmachtu přispívá k umožnění vraždění. A přesto existuje také jiná pravda - Reese pohrdá systémem, který si ho podmanil. Válka zničila jeho život tím, že se cítil připraven ničit život jiným. Je to tato subjektivně zažitá a popsaná dialektika, která odporuje příliš jednoduché kategorizaci na pachatele a spolupachatele.
Reeseho "přiznání", napsané bez jakéhokoliv časového odstupu, je daleko diferencovanější a tím přiměřenější skutečnému dění než chytlavá hesla politických sporů. Autor není ovlivněn poválečnými debatami a po desetiletí politických bojů nacvičenými reflexy v postojích k válce a k nacionálně socialistickým zločinům. Mnohé z toho, co píše, by dnes nemohlo být takto napsáno. Začíná to slovníkem,
ke kterému zcela samozřejmě patří - se skrytě povzneseným tónem - dnes stigmatizované pojmy jako třeba "cikán". Plenění obyvatelstva popisuje se soucitem, ale přitom používá, bez jakékoliv reflexe, nacistické eufemismy, jako "organizovat". Jeho odsudky jiných národů jsou paušální a často ovlivněny pocitem kulturní nadřazenosti. Jeho zobrazení žen odpovídá jeho době. Píše, co zažil a na co myslel. Mnohé z toho nabízí prostor k útoku strážcům politické korektnosti. Již jím zvolený název "Ruské dobrodružství" by mohl zadat podnět k nedorozuměním. Skutečně, mnohé nejde vzájemně dohromady. Neprezentuje se zde člověk ve stavu vnitřního míru se zformovaným světovým názorem, ale voják nacionálně socialistického Německa, který rozhodně nebyl "Nazi", pacifista, jenž nakonec bojoval za ideologii, kterou nenáviděl - a proti lidem, vůči nimž necítil nenávist. Trpí válkou a ve válce, a přesto jí je fascinován. Jím líčená utrpení ukazují charakter války - ten je vždy barbarský. Současně však z vnitřního pohledu ukazuje vyhlazovací stroj používající formu barbarství, proti níž se mírovými prostředky nedá pořídit nic.
Willymu Reesovi by dnes bylo přes osmdesát let. Zemřel ve věku pouhých 23 let. Nikdo neví, kde leží jeho pozůstatky. Ale to, co za sebou zanechal, je ještě dnes relevantní a aktuální. V chartě Spojených národů, napsané s velkým patosem po skončení druhé světové války, se píše, že národy nové světové organizace jsou "pevně odhodlány uchránit budoucí pokolení před metlou války". Nepodařilo se jim to. Naopak - mnohem více než v dobách konfrontace Východu se Západem se dnes vojenské násilí jeví jako kterýkoli jiný nástroj mezinárodní politiky. Ve velkých částech světa patří válka ke všednímu dni. Reeseho kniha je varováním, abychom se s tím nesmířili.
POZNÁMKY
Reese většinou používá tehdy obvyklý způsob psaní východoevropských a ruských názvů míst. Ty se zčásti odlišují od dnešní transkripce. V jednotlivých případech se také vyskytují odchylky mezi způsobem psaní v rukopisu a názvy, používanými ve vojenských mapách wehrmachtu. V poznámkách je na ně upozorněno.
1 Reese se zaučoval u Duisburského bankovního spolku
2 Text používá pravopis a umisťování čárek podle Reeseho rukopisu, i když neodpovídá ani dnešním, ani dřívějším pravidlům. Mnohé odchylky mohou být neúmyslné, ale často je také zřejmé, že se vědomě povznáší nad normy. Od oprav originálního dokumentu jsme upustili tam, kde tím nebyla ovlivněna srozumitelnost textu. (I v českém překladu bylo často nutné brát ohled na svéráz Reesovy stylistiky. - pozn. red.)
3 Reese zde zaměňuje své 21. s 20. narozeninami dne 22. 1. 1941. Pravděpodobně se jedná o chybu z roztržitosti, kterou lze vysvětlit také chaotickými okolnostmi, za kterých text vznikal. Reeseho sestřenice Hannelore považuje také za možné, že se její bratranec vědomě nedržel obvyklého způsobu počítání - a den svého narození považoval za své první narozeniny, aby se tak vždy mohl dělat o rok starší.
4 Reese je povolán k výkonu vojenské služby dne 7. 2. 1941 do Kóln--Múhlheimu. K šikaně cvičitelů se staví "spokojeni, jako nakrmený kojenec", protože je pořád ještě přesvědčen, že vše vojenské se od něho bude odrážet. Na vojenské cvičiště Elsenborn v Eifelu přichází teprve 29. 6. 1941, tedy po základním výcviku. Tam poprvé překvapeně zjišťuje, že mu život vojáka může také působit radost. Zmocňuje se ho "zvláštnípocit štěstí", který ho mate.
5 Německo přepadlo Sovětský svaz 22. 6. 1941, tedy během Reeseho vojenského výcviku v Koln-Můhlheimu a Eifelu. V prvních měsících ruského tažení dosáhnul wehrmacht velkých úspěchů, které slibovaly pravděpodobné rychlé vítězství - tak jako proti Francii.
6 Koncem srpna nastupuje Reese v Kóln-Muhlheimu cestu vlakem na východ. V předvečer si poznamenává, že je rád, protože končí nejistota. V prvních dnech v Polsku ještě doufá, že se vůbec nedostane do bojového nasazení, protože válka proti Sovětskému svazu pravděpodobně skončí předtím, než dojede na frontu.
7 Reese se od 24. 8. do 24. 9. 1941 zdržuje v tomto malém městě, které leží v dnešním jižním Polsku. Po německém přepadení Polska obsadila sovětská armáda východní část země. Jaroslaw ležela blízko nové demarkační linie.
8 Toto místo kolem 50 kilometrů jihozápadně od Kyjeva bylo 19. 9. 1941 obsazeno wehrmachtem. Reese sem doráží o několik dní později.
9 Den před tím než Reese 28. 9. 1941 přichází do Kyjeva, dobytého německými vojsky, končí východně od města jedna z největších obkličova-cích bitev této války, při které se 665 000 sovětských vojáků dostává do zajetí. Jak Reese píše ve svých dopisech, potkává o něco později kolem se táhnoucí zbídačelou kolonu 10 000 zajatců. Zatímco Reese postupuje z Kyjeva na východ, začíná již za frontou masové vraždění ukrajinských Židů. V rokli Babí Jar je zastřeleno na 30 000 kyjevských Židů.
10 Když Reese přichází 14. 10. 1941 do Gluchowa, německý postup vpřed se již zřetelně zpomaluje v důsledku bahna, prvního sněžení a vyčerpání vojáků. Rozkaz vrchního velení armády armádní skupině Střed z poloviny října, pokračovat v útoku na Moskvu - operace "Tajfun" -, nejprve nemůže být proveden.
11 Začátkem roku 1944 píše Reese rukopisné "dodatky" k této části. V získaných podkladech se nachází, bez udání přesného data, následující fragment: "Nikdo nevěděl, kde je fronta. Pochodovali jsme vzhůru do nejistoty a byli jsme přiděleni k praporům. Brodili jsme se po kotníky až po kolena hlubokou břečkou a k večeru padla tma s mlhou a deštěm. Zůstal jsem za posledním vozem, chytil jsem se jej a nechal jsem se táhnout. Nějaká vesnice;pak viditelné siluety domů, v některých oknech mdlé světlo! Kočí se odevzdal schopnostem koní a z únavy usnul; zavřel jsem oči, až mne ze štěstí probral náraz a smýkání, vůz sklouznul do příkopu a převrátil se. Munice, deky a přístroje ležely v bahně, koně, příliš vyčerpaní na to, aby vstali, zapletení do postrojů a otěží, se váleli pod ojí, kopajíce kolem sebe! - Kočí šel přivolat pomoc, já jsem si sedl na deky a čekal jsem. Padal noční déšť, a tak jsem utekl do jednoho domu. Vynořil jsem se tam jako strašidlo, zablácený, bledý, s vyhaslýma očima;
paní mi přinesla mléko, děvče mi přisunulo svou prosnou kaši a já jsem jedl. S dítětem jsem se rozdělil o svou čokoládu. Pak jsem pocítil, jako bych už nemohl ovládnout pláč a vyšel jsem ven; bylo strašné být člověkem a vojákem. - Moji kamarádi se vrátili. Vytlačili jsme vůz na silnici, zase jsme zapřáhli koně a pokračovali jsme dál do tmy. Spadnul jsem do odvodňovacího příkopu; zachvátila mne zima a spěchal jsem dál. V cíli jsem se schoval pod postelí, ležel jsem tam mezi hadrama a kočkama na tenké vrstvě slámy a mrznouce, nemohl jsem usnout. Ale nikdo mne nenašel, nemusel jsem stát na stráži, a tak uplynula noc. Pochodovali jsme dál, pod věčně stejně šedivou oblohou, deštěm a bahnem, kopcovitou krajinou. Míjeli jsme vesnici za vesnicí, ale nedověděli jsme se jejich jména. Přenocovali jsme ve škole na kopci, děla jsme rozestavili do postavení na všechny světové strany, ale útrapy nás tak otupěly, že jsme se ani nestarali o možná nebezpečí. Možná jsme odpočívali hlu-
boko za naší frontou, možná v zemi nikoho, možná už za zády rozprášených Rusů. Boj se nás netýkal, jen jsme pochodovali a nouze byla velká. Fateš. Měli jsme dům, pekli jsme husy a jedli kyselý selský chleba, pak jsme museli stát na stráži, téměř hodinu jsme šli hlubokou tmou k družstevnímu dvoru, kde stála naše děla. Každý hlídal hodinu, po dvou jsme spali ve sklepě budovy mezi krysami a trusem, na studené dlažbě, ale tak vyčerpaní, že jsme se těžko budili, když nastala cesta zpátky. - Osud nás trýznil a my jsme se přece nenáviděli. Láska k bližnímu zemřela, ve válce vítězila láska k tomu vzdálenému, k smyslu a skutečnosti, kde člověka s člověkem už nespojovalo žádné pouto, a kde nezůstávala otevřená žádná vrátka pro Boha. Četl jsem si v Novém zákoně, ale nevěděl jsem proč; slova byla poslední oporou, poslední obranou proti prázdnotě - ale zůstávala mrtvá. Žádné kázání a žádné učení nemohlo zvládnout život, jaký předtím nikdo nežil. Čas se ještě více krátil, duch se scvrkával a na konci bylo všechno jen zoufalý řev. Museli jsme se nenávidět, kdo věřil na lásku, byl ztracen, neboť rozbíjel obal svého vlastního osudu. Bůh a hvězdy vězely hluboko v utrpení; bolest vojáků opět zrodila anděly, démony, bohy a génie, a válka vytvářela budoucího ducha. Jen chybělo dokončení, protože jsme nerozeznávali hranice. - Tehdy jsem poprvé stál tváří v tvář smrti; neohrožovala mne, nerozpřahovala se po mě kosou, ale předvedla mi svou nahou existenci. Viděl jsem první mrtvé této války - byli to ruští vojáci, kteří přepadli jednu vesnici, odvážně prorazili z obklíčení, povraždili bezstarostné vojáky, plenili a byli zahnáni naším předvojem. - Leželi v příkopu u silnice a ve strništi tam, kde je srazila střela, hnědé, němé postavy, zaťaté pěsti, a vedle jejich boků bujela tráva a vy kvétaly podzimní květiny a déšť smýval vytrysklou krev z jejich kabátů a rukou. Zůstal jsem stát vedle jedné mrtvoly, která kdysi byla společníkem mého osudu. Na nic jsem nemyslel a mlčel jsem. Mrtvý mluvil lépe, než bych to já kdy dokázal: Všechno pryč, zničený život, válka a bezcennost smrti. Ležel tam nepohřbený a za ním byla řada křížů z březových větví, kde možná ležel někdo, kdo se stal obětí jeho pušky. Teď je ale nic nerozlišovalo. - Žádný anděl nevedl tichou rozmluvu u hlavy tohoto mrtvého, žádní duchové kolem něj netruchlili a jeho lože nezdobilo nic než tráva a klasy, v noci hvězdy, déšť ho omýval, vrány klovaly jeho maso. To byla smrt. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že já bych mohl také padnout, že smrt a nebezpečí nebyly žádné lži, žádný sen. Ale já jsem to nepochopil. Nermoutilo mě to, jen utrpení denního života přidávalo hořkosti a bolesti. Pochodovali jsme dál.
V životě byla vyžadována přetvářka, aby se utrpením pykalo za něco neznámého. Nikdo neviděl svou vinu, ale musela být přece ohromná, copak jeden takový den nevyvážil dokonce tisíc zločinů?
©
Nosil jsem masku válečníka; teprve po dvou letech jsem převzal také tuto roli; ale já se nikdy nestanu postavou jako on, nemohl a nechtěl jsem to - věděl jsem, že jím budu jen tehdy, když padnu, jako dokončení té nesmyslnosti."
12 Reese přichází začátkem listopadu 1941 do Kurska. Dne 6. 11. 1941 vyčísluje Stalin před Nejvyšším sovětem ztráty na 350 000 mrtvých, 378 000 zraněných a přes milion pohřešovaných. V polovině listopadu začíná druhá fáze operace "Tajfun", která přivede zcela vyčerpané a nedostatečně vybavené německé armády až několik tuctů kilometrů od Moskvy.
13 Útok na město 50 kilometrů od Kurska začíná v posledních týdnech listopadu, 4. 12. 1941 je dobyto.
14 Populární lidová píseň na památku Štěpána ("Stěnky") Timofejeviče Ra-zina, vůdce jihoruského rolnického povstání v 17. století.
15 Tato říčka protéká mezi Kurskem a Voroněží na sever. Teploty koncem listopadu 1941 klesaly až na minus 25 stupňů. Wehrmacht musí přiznat, že tento rok už nad Sovětským svazem nezvítězí.
16 Dne 5. a 6. 12. 1941 začíná zimní ofenzíva Sovětů s odpočinutými armádami. Na východním břehu Timu mezi Urynokem a Valovou, kde je Reese v těchto kritických dnech nasazen, leží malé městečko Nikolskoje, o které by se mohlo pod názvem Nikolausdorf také jednat. V polovině prosince Hitler zakazuje wehrmachtu další ústup a požaduje "fanatický odpor".
17 Německé označení pro ruský raketomet "kaťuša", jednu z nejobávanějších zbraní Rudé armády.
18 Reese v této oblasti asi 150 km severovýchodně od Kurska bojuje od 12. do 25. 12. 1941. Bezprostředně před jeho příchodem tam sovětské jednotky postoupily vpřed. Do konce roku bylo na východní frontě zabito 174 000 vojáků německých ozbrojených sil, 36 000 bylo pohřešováno
a 604 000 zraněno.
19 Bitva a útěk z malé vesnice Urynok na Timu dobrých 40 kilometrů jižně od Livny se stal 18. a 19. 1. 1942. "Uprchlí jsme bez všech věcí, zachránil jsem jen 150 cigaret. Jsem teďúplně chudý," poznamenává do svého deníku. Ve svých dopisech Reese líčí ještě mnoho měsíců po události "Tragédii v Urynoku"Jako jeden ze svých hlavních válečných zážitků.
20 Reese píše 13. 3. 1942 svým rodičům, že právě přijel do "Záložního válečného lazaretu Ostrow-Maz (okres Varšava), blok Ic, sál 18." Zjevně se jedná o Ostrów Mazowiecka, který leží asi 70 kilometrů severovýchodně od Varšavy. Během několikadenní cesty vlakem sem se Reese obává, že jeho záchrana z nebezpečné oblasti by ještě mohla ztroskotat. "Poslední pražec: Bože můj pomoz," píše do svého kalendáře.
21 Reese přijíždí koncem března 1942 do lazaretu v Offenbachu, od začátku května je zase v kasárnách v Koln-Múhlheimu, potom na dovolené od 11. května do začátku června.
22 Jeho druhá cesta na Východ začíná 21. 6. 1942. Ještě při svém povolávacím vyšetření, několik dní předtím, Reese neví, jestli bude poslán do Ruska nebo do Francie. Všechno je možné. Rodičům oznamuje, že jim zašifrovaně sdělí místo svého pobytu, pokud je nebude smět jmenovat. Pak "bude o tom zpráva v počátečních písmenech nějaké básně, např. Koln: ,Kaum gedacht - ohne Macht - es ist so - lieber Floh - nicht voll-bracht.'"
23 O Charkov, jako čtvrté největší město Sovětského svazu a významný dopravní uzel, se urputně bojovalo. Asi čtyři týdny před Reesovým příchodem se udala jihovýchodně od Charkova obkličovací bitva. Drobicky Jar, místo hromadné vraždy, leží blízko města; poté, co Židé, kteří zůstali v Charkově, byli vyhladověni, použiti jako rukojmí, mučeni a uvězněni, začíná v lednu 1942 zvláštní jednotka se systematickým vražděním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama