6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 12.část

14. března 2010 v 17:13 | maverick |  Knihy a časopisy
" Teď je tady poslední část mého deníku, poslední, nejsmutnější a nejtěžší," poznamenává na jednom lístku z března 1942, "ale to všechno je už dávno pryč a až ji budeš číst, neber ji moc vázne." Během silných bojů píše 24. listopadu 1943 do svého deníku, že se matka nesmí co nejdéle dovědět o frontě a o jeho životě všechno:
"Mou duši nejvíce tíží myšlenky na moji milou maminku. Ona mi odpustí, ale pochopí také? Maminky přece tak málo znají své děti! My můžeme být jen za několik hodin správnými lidmi, my jsme zvyklí na ohleduplné zatajování... Také je těžké, že se nemůžeme přiznat, neboť to by přece bylo možné jen při rozhovoru." Píše to jen týden po tom, co jí sdělil, že sílu k přežití bere ze svého úkolu popsat to, co zažil. Také zde se ukazuje jeho vnitřní
rozervanost - chce matku šetřit, ale přitom jí pak pošle kresby, které ji musí vyděsit. Přitom si uvědomuje, že ona pozná - nebo už stejně ví -, že v dopisech je jen po malých dávkách seznamována s hrůzami, které obklopují jejího syna. On mlčí z ohleduplnosti. Ale přesto chce, aby s ním sdílela jeho zážitky, alespoň když překonal bezprostřední nebezpečí. Vztah k matce je pro něj důležitější, než k jakékoliv jiné ženě nebo ke kterémukoliv příteli. Od nejranějšího dětství v ní vidí svého spojence proti vnějšímu světu.
W. P. Reesovi je dvanáct let, když se v Německu dostane Hitler k moci. Je mu 18 let, když vypuká druhá světová válka. Brzo cítí, že má méně talentu k tomu, aby byl šťasten, než ostatní. Jeho přítel Georg věnuje po skončení války svému kamarádovi, pohřešovanému v Rusku, knihu o svých vojenských zkušenostech. Oslovuje přímo mladého Willyho, který v ní má pseudonym Stefan:
"Tvoje matka mi vyprávěla, ze když jsi byl ještě klukem, zůstával jsi při hrách svých vrstevníků vždy stranou a k lezení na strom jsi se postavil tak nešikovně, že jsi se o to od té doby už nikdy nepokusil." Od puberty žije dva životy: Jeden - ten veřejný - schovaný za maskou. Ten druhý - skrytý - ve svém vlastním světě. V Duisburgu chodí do chlapecké měšťanské školy Mercator, v roce 1939 skládá maturitu, s jednou jedničkou z náboženství a s jednou šestkou z plavání. Že je vůbec připuštěn ke zkoušce z dospělosti, za to vděčí přímluvě svého třídního učitele, který ho ochrání před represáliemi kvůli jeho nedostatečnému nadšení pro nacistické řádění. Také jako civilista se Reese otevřeně nevzepře, ale snaží se udržet si od nacionálních socialistů co největší odstup, který je ještě bez nebezpečí možný. Uniformu Hitlerjugend, kterou nenávidí, si podle vzpomínek své sestřenice Hannelore oblékl jen jedinkrát. Později zesměšňuje nacistickou mládežnickou organizaci jako "velkolepý spolek, ve kterém plevel úplně dusí ducha". Pochodování, řvaní, nařízené kamarádství a sport jsou ochraňovanému jedináčkovi protivné. Zabývá se rostlinami, chová žáby, mloky a bílé myši. Jeho vášní je hudba a literatura - to je jeho druhý, skrytý život. I když se mu líbí v taneční škole a nevynechá žádnou příležitost nahánět děvčata, je pro něj většinou důležitější něco jiného - po
nocích píše jako posedlý; prodchnutý vírou, že může vytvořit něco jedinečného. A je frustrován, když cítí, že se mu to nedaří. V recesistických novinách jeho třídy se o něm píše: Má prý rád "jen děvčata, tanec a knihy. V němčině velice kovaný, umí v ní dávat dobré odpovědi. (Pokud chce). "Reese ve svých předválečných básnických pokusech cítí zacátečnictví a nezralost a touží po zkušenostech a zážitcích, které by mohl zhodnotit. Když je mu sotva dvacet let, krátce před prvním zážitkem na frontě, pracuje na své autobiografii a stěžuje si:
"Tomu veršujícímu dítěti, kterým jsem byl, chyběly ty prameny, které by mne stále znovu napájely, když jsem se vyčerpal. Ve velké míře mně chyběla zkušenost, zážitky a poznání, a to jediné, co jsem z nich získal, se příliš rychle vyčerpalo." Dlouho předtím, než je nucen opustit rodičovský dům v Duisburgu, myslí na to, že unikne ze své ochraňované existence syna dobře situovaného daňového poradce. Zůstává ale jen u snů a nočních přání - ve skutečnosti se chová přesně tak, jak to od něj jeho otec očekává a vyžaduje. Při všem respektu a vší náklonnosti právě jemu přičítá svět, který ho nutí nosit masku. Z lásky k otci překoná po maturitě odpor proti zaměstnání spojenému s penězi a podnikáním a nastupuje k zaškolení v bankovnictví u Duisburského bankovního spolku, kde svou práci vykonává řádně, ale bez většího nadšení a snaží se, aby pokud možno co nejdříve mohl zase sedět u svých knih a rukopisů. Když jeho zaškolování kvůli odvedení do armády předčasně končí, chválí jeho školitelé jeho "skromné, kamarádské postoje" 2. "cenné služby", které vykonal. On funguje, ale sní o nějakém jiném životě, daleko pryč od všech těch tlaků, které na sebe vidí působit. "Útěk" )e pro něj slovo "plné magie, jako andělské hlasy, jako volání démonů. Je v něm kouzlo naděje a nebezpečí."
Na snímcích z předválečné doby působí rysy jeho obličeje měkce, většinou se přes brýle dívá do nějaké knihy. Fotografie z pláže v Darftu na baltském pobřeží, kde se rodina vždy v létě zotavovala, ukazují vytáhlého mladíka. Ale za měkkou fasádou se skrývá pozoruhodné ego, umí být arogantní a umí zraňovat. Na společenskosti mu nezáleží. Ve své "Letní legendě", textu o baltské dovolené, popisuje, jak přihlíží,
když ostatní staví hrady z písku, sám se úplně stáhne - jako záminka mu k tomu poslouží zánět na rukou - a oceňuje otce při jeho vyjednávání s půjčovatelem plážových košů.
"Přitom jsem učinil pozorování o nezbytnosti pracující společnosti pro líného jedince."Stále se považuje za výjimečný zjev - své četné deprese ("Tak to bude nyní mým osudem - stále s sebou nést tenhle smutek") svádí na neschopnost svého okolí zacházet s jeho talentem. Dovoluje si malé potrhlosti, aby se odlišil od ostatních; tak například až do doby nástupu na vojnu nejí žádné sýry. Dokonce koupání se pro něj stane vzpourou a výrazem jeho vlastní jedinečnosti:
"Ale ku zděšení společnosti, která, jak je všeobecně známo, nemůže vystát odlišné a obává se překvapivého a jež následuje starého mravu kazícího pomalu uvykati vodě a slunci, prodlel jsem ve vodě mimořádně dlouho, a důkladně naolejován jsem ulehl na slunce. Pak už se mnou nikdo nemluvil."
Skutečně mu asi rozuměl jen spolužák Rolf, který byl podle nacistické rasové ideologie "polovičním židem" a později byl deportován do Osvětimi. S ním vede spory o literatuře, hraje šachy až do vyčerpání. Toto přátelství, píše Reese, se pro něj stalo na šest let velkou částí jeho života.
Ale odstup mezi nimi dvěma stále narůstá. S konečnou platností se nepohodnou, když mu Rolf sděluje v září 1942 - několik měsíců před jeho internací - že by už neměl se svými spisovatelskými díly začínat. Nacistickým režimem pronásledovaný "poloviční žid" Rolf kritizuje texty německého vojáka nejen po literární stránce; k tomu píše, že v nich žije "ještě starý formální svět. To jsou přece pořád ty staré obrazy a symboly." V dopise vycházejí najevo mnohem hlouběji jdoucí konflikty mezi nimi - je to jedna stará milostná historka, kterou Reese literárně zpracoval a která se nyní Rolfovi jeví jako "ostudná indiskrece". Zaznívá zde ale také frustrace pronásledovaného z jejich pomocníků a z jejich motivů.
"Člověkpomáhá druhému, který se dostal do velké nouze," píše Rolf, " led'shledávám, že všechny ty soucitné pocity dávajícího (křesťansky) stej-
nějako vděčnost přijímajícího jsou podružné; důležitý pro život jen ten čin, a pro myšlení to, že byla pochopena jeho nutnost." Rolf tuto pasáž výslovně označuje jako "příklad". Mnohé mluví pro to, že tato skrytá výčitka přesto Willyho Petera Reese těžce zasáhla. Na začátku roku 1943 se dovídá, že Rolf je zatčen a těžce nemocen.
"S touto informací jsem schopen si něco počít jen ve vzpomínkách, " poznamenává Reese, který toto staré přátelství považuje za vyřízené. Ale když se Rolfova přítelkyně, která mu porodila dítě, ocitá v nouzi, a je svými rodiči - "členy strany první kategorie" - odvržena, je pro něj "samozřejmostí, že jí pomohu". S pomocí své matky se postará o to, že dostane 100 marek z jeho vkladní knížky. Je to také matka, která musí výdaj na nemanželské dítě oběti panující rasové ideologie ohleduplně sdělit otci.
"Nejsem si jistý, jestli z toho bude tatínek nějak nadšený,"^obává se Reese. "Jestli se to má dovědět, tak ty mu to můžeš říci lépe, než bych to já mohl napsat."
Ve svých dokladech uschovává malý papírek s adresou osvětimské-ho tábora, do kterého byl "vězeň v ochranné vazbě" Rolf zavlečen. Až do počátku roku 1944 mu pravidelně píše. Protože přímá korespondence není možná, směruje dopisy na Rolfova otce, který je předává dál.
"Věřím, že moje dopisy přece jen přinesly vězni mnoho dobrého," píše svým rodičům. Ještě několik týdnů před svou smrtí se Reese pokouší Rolfa povzbudit a posílá mu básně. Zjevně se cítí být pronásledovanému příteli blízko a vidí paralely ke svému vlastnímu - i když úplně jinému - životu.
"Každý práh, který překročíme, nás vede do nové země nikoho," píše. ve své básni "Vandr", kterou v březnu 1944 posílá Rolfovi. A dále: "Mocnosti si pohrávají se životy těch, co jsou hnáni, i těch, kteří je ženou".
Osud přítele zjevně přispívá k tomu, že už se Willy Peter Reese nevyhýbá politickým otázkám. Asi od roku 1942 nachází odvahu a také volný prostor k tomu, aby otevřeněji projevil své pohrdání válkou,
armádou a národním socialismem. V dopisech se objevují pasáže kritické vůči režimu, ačkoliv je mu známo, že jsou namátkově kontrolovány; některé přicházejí jeho matce otevřené, což jí dělá starosti. Ale Reese na to nebere žádný ohled. V srpnu 1943 píše do svého deníku, který později odešle domů:
"Buďproklet ten, kdo dal rozkaz zaujmout toto postavení, buď proklet Hitler, který tuto válku začal: Buďtež prokleti všichni generálové, plukovníci a zbrojaři, všichni, všichni, kdož nesete vinu na této válce a přejete šiji, prokleta buď tato doba. Zde existuje jen smrt nebo útěk, a útěk je naším cílem. Vzdali jsme Sicílii, ale tady budeme obětováni pro kousek močálu, písku a bažinatého lesa." V každodenním životě si dovoluje malé úniky z vojenské disciplíny. Tak sabotuje všechny pokusy zapojit ho do výcviku nově povolaných vojáků. Je mu to protivné. Když od něj jeho velitel Harry požaduje, aby měl referát o pušce, přednáší rekrutům:
"Puška je ruční zbraň. Nožní zbraně neexistují. Jen propaganda je držková zbraň. Puška je bodná a sečná zbraň; dá se z ní také střílet. Rozpadá se na více částí, podle toho z jaké výšky a do jaké hloubky spadne. Na hlavni je rez, v hlavni je písek a rez, střílí se jen proto, aby se hlaveň vyčistila; společně s poboční zbraní se přední část nazývá bajonet, ale to všechno nás nezajímá, protože jsme poboční zbraň ztratili." Nikoli bez hrdosti konstatuje, že Harry pak pokračoval sám.
Střetávání se s nacionálním socialismem a s válkou dodává jeho pracím novou kvalitu. On to cítí - a chce svoji šanci, konečně dostát svým vlastním nárokům, bezpodmínečně využít. Stále se cítí pod časovým tlakem. Chce ještě více číst, více psát. Ale pořád je občas deprimován a pochybuje o svých schopnostech; ale stále častěji je prodchnutý přemírou zamilovanosti do sebe samého. O jedné své novele píše, že asi bude "...jen málo spisovatelů, kteří něco takového napsali na frontě. Ernst Jůnger k nim patří - ale kdo další?" Přičemž tón je ve srovnání s pracemi z předválečné doby trpčí, ale v žádném případě ne pochmurnější. Zdá se, že právě uprostřed
všech těch hrůz narůstá potřeba výsměchu, satiry a příležitostného cynismu. Také když si Reese sám stěžuje, že se tento druh humoru zrodil "z duševní prázdnoty", působí jeho texty tajuplným způsobem svobodněji a uvolněněji než ta často depresivní díla nešťastného mladíka. Jsou mnohem více svázané s realitou než jeho rané pokusy, které téměř výhradně krouží kolem vlastního Já. Mnohé je velkým kabaretem.
V jedné z jeho básní se Hitler a nacisté nazývají "Luciferovým zadkem". Přitom je stále v jeho obžalobách nacistů současně cítit také uvědomění si toho, že je jimi zneužíván:
A smíme vše, že máme pušky, šavle, děla, smíme to nejhorší, je-li to naše přání. Lidskost a svoboda? Už pěst je umlčela, dávajíc světu znát, že my jsme jeho páni. Klaun vládne nám a hrdě bučí voli: "Dnes říše naše je a zítra země celá", tak naše stádo v propagandě školí.
Verše pocházejí z cyklu "Karneval", který napsal v roce 1942. Nezveřejnitelné básně podepisuje pseudonymem Peter Reiser, takže při jejich objevení policií nebo gestapem může jejich autorství popřít. Ukazují jeho politický postoj tak zřetelně, jako žádný jiný z jeho textů, a současně názorně dokládají, že obyčejný voják Reese věděl o zločinech režimu již velmi záhy víc, než byla většina Němců ochotná po skončení války přiznat:
Židé jsou vražděni jako řvoucí hordy do Ruska pochodují, umlčení lidé do krve rozsekaní, vedení klaunem, jsme vyslanci
na všechny strany známí a brodíme se krví. Neseme vlajky árijského rodu: Dobře nám sluší. Chlastáme a kurvíme se, vandalské stopy cestu naši značí, řádíme a řveme na Blocksbergu a slavíme v bláznivé společnosti.
Vychloubáme se a lžeme klejeme a vítězíme, panujeme ve spolku: člověk je sval, grimasa posetá vřídky,
a jinak jen pes.
Duch je zničen,
vytváříme dějiny
na jedenáct tisíc let,
sesazujeme bohaté,
to třetí jen zůstává
řádící dav.
Obětujeme se a sloužíme
s dobytčím výrazem ve tváři
Bohu naší doby,
blázny vyvolení
k vražděni zrození
satanovi zasvěcení.
Hitler jako "klaun", který vede nažhavené hordy. On sám je částí té hordy. To je obraz z řádění wehrmachtu na Východě, který má Reese před sebou. Někdy je jasný a jednoznačný, pak se zase rozmaže, protože se s ním nemůže vyrovnat. Právě v měsících před svou smrtí
a na podzim roku 1943 upadá do apatie a odevzdanosti osudu. Stejné pocity, které líčí v rukopise, se nacházejí také v dopisech jeho strýci, který, jak věří, toho může snést víc než jeho matka.
"Nekonečná válka mě uvádí do jakéhosi zvláštního rozpoložení, které si já sám nedokážu zdůvodnit. Cítím se skutečně jako voják, tak, že se bez potíží nacházím v harmonii s mým osudem. Přestal jsem se bránit nevyhnutelnému, vše dělám s jistou radostí, a přitom se královsky bavím sám sebou (...) a tuším, že veškeré hrdinství praskne při příští bubnové palbě jako mýdlová bublina." Člověk "musí být vojákem, uvnitř i navenek", aby mohl žít uprostřed smrti a nebezpečí.
Myšlenka na dezerci mu v hlavě neleží. Ani po dvou letech v uniformě frontového vojáka v něm touha po ní neožívá. Střídají se u něj zoufalství a euforie. Ulehčení mu přináší očividné krachování wehrmachtu. Od roku 1943 se mu jeví rychlá porážka hitlerovského Německa jako jediná šance na život ve vnějším a také ve vnitřním míru. V lednu 1944 píše:
"Žádný strach. Neexistuje žádné odhodlání k útěku - neexistuje nic jiného než tupé, rezignované zoufalství; tušení, že všechno je marné. Přesto, čím je válka z politického hlediska nesmyslnější (taképro naše protivníky), tím lehčí se mi zdá hrát v ní svou roli; neboť tak přicházím stále méně do konfliktu se svým svědomím." Na konci roku 1943 a na začátku roku 1944, když nadměrná spotřeba alkoholu již zanechává stopy v jeho dopisech, vynalézá odvážnou konstrukci, jak na sebe pohlížet jako na vojáka dobrého Německa. Národní hrdost mu není v žádném případě cizí. Ani pocit nadřazenosti vůči Slovanům, kterého se zbavuje jen pomalu. On sám přiznává, "musím se ještě hodně učit, překonat ještě mnoho předsudků a získat širší a spravedlivější přehled." Cítí se jako zástupce kulturního národa, jako dědic mladického génia doby bouře a expanze. Když je v jeho domovském městě rozbombardováno divadlo, tak jen míní, že je "jedno, jestli ho Angličané zničili nebo jestli se tam bude zohavovat kultura bezduchostí naší doby." Pečlivě rozlišuje mezi nacisty a Německem.
"Kvůli tomu chci pořád ještě žít a bojovat za Německo," píše,
"za duchovní, klidné Německo, které teprve po své porážce, po
skončeni hitlerovské doby bude moci zase existovat a získá si
pozici ve světě, která mu náleží. Když bojuji, tak o můj život,
jestliže padnu, tak proto, že to můj osud chtěl, a pro budoucí,
svobodné, duchovní Německo se také chci obětovat-ale nikdy pro
Třetí říši. A tímto rozhodnutím se mnohem lépe vyrovnám s tím,
proč jsem se cítil jako voják, jako voják říše duchů, pod maskou,
kterou ode mne doba vyžaduje."Když toto píše, pádluje bezmocně
kolem zlomků jeho pohledu na svět. A stěžuje si: "Kdybych jen byl
alespoň Kristem a pobýval na nebesích."
Reeseho přítel Georg ho v jednom ze svých dopisů utvrzuje v tom, aby se nijak neprovinil vůči lidem slovanského původu. Přesto Reeseho myšlenky stále krouží kolem otázky jeho vlastní viny. Nejvýrazněji se to projevuje v jeho básních. Jednou se vidí jako kreatura, která byla zbavena svobody rozhodování; nepřímo se srovnává s koňmi, jichž v této válce zdechly miliony a jimž patří jeho soucit:
Snáším rány, vetchou slámu
Dělám svou práci, mlčky a trpělivě
Bylo to ve válce; sloužil jsem, nikdy s radostí
Mám teď na této válce také vinu?
Jindy přímo snažně prosí své protivníky, které nepovažuje za nepřátele a na které přesto střílí, aby mu jeho spoluúčast na šílenství války nepřičítali osobně. V mnoha těchto básních zůstává jazykově daleko za svými možnostmi. Jsou to snad nejintimnější texty, které napsal.
"Každý si pomáhá svým vlastním způsobem před zoufalstvím," komentuje sám svoje nutkání veršovat. Mnoho jeho veršů zjevně splnilo svůj účel v momentě, kdy byly napsány. Básnění je pro něj formou sebeuvědomění, při které výsledky nestojí v popředí. I když forma často není perfektní, hodně vypovídají o jeho stavu:
Podívej, člověk, matka mu život dala, trpěla pro něho, plakala, milovala, chovala v náručí a střehla nesnází. Podívej, člověk, teď peklem prochází bídný tak jako ty a sám je jako veš, tohohle nenávidět chceš?
Tohle je člověk, voják jako ty,
kolo osudu ho cize rozdrtí,
jen únava zbyla, stesk a nouze
a tanec se smrtí - ten čeká ho už pouze.
Pochod mu nohy sedřel hůř nežli nože břit.
Ty ho chceš zastřelit?
O člověku je řeč, o božím dítěti osleplém bídou, určeném k oběti. Jde sám a bezmocný v té holé krajině docela jako já, docela jako ty, sleduj ho pokojně a přikázání cti, střež před vraždou ruce své nevinné.
Kolísá mezi vágním doufáním, že bude moci uchránit svou osobnost uprostřed vražedného prostředí a poznáním, že člověk, kterým býval, než táhnul do Ruska, již neexistuje. V roce 1943, po jeho druhé válečné zimě, píše:
Vracím se domů, ubohý poutník jen,
mne nikdo nezná a nikdo nemiluje,
cizinec pro všechny a někdo jiný jsem
než ten, koho Váš hlas mým jménem pojmenuje.
"Žádný dům a zahrada, žádný zpěv drozdů," obává se Reese v momentech své deprese, "nezastavípo válce zánik duše."
Přes tři roky sloužil ve wehrmachtu. Reese umírá, právě když vzniká naděje, že válka brzy skončí. Několik týdnů před jeho smrtí se v Normandii vylodili Spojenci. V tom vidí začátek rozhodující fáze války. S podivuhodnou prozíravostí píše 9. června 1944, tři dny po
dniD:
"V těchto bojích na francouzském pobřeží se rozhoduje na desetiletí o osudu Evropy. Důsledky, které z toho vyplynou, se však poznají teprve v posledních dnech války - a po polovině století budou také ony bezvýznamné v rámci nového vývoje." Pro něj samotného, jak doufá, invaze urychlí návrat z války.
Touží po tomto posledním návratu, zaujímá ale postoj, který mu byl ještě před rokem naprosto cizí. Do jeho se dopisů plíživě vtírá logika armády, kterou tak dlouho odmítal:
"Každý druhý den jen trhat šeřík, to přece není žádný úkol pro bojovou divizi, na to je mi život přílišmilý."'Úplně vyprchala pozoruhodná euforie, která poznamenává poslední stránky jeho nedokončeného válečného deníku. Také ta rušivá schopnost pozorovat sebe sama jako někoho cizího, kterou si zachoval po celou dobu pobytu na frontě, chybí v jeho soukromých poznámkách z posledních týdnů jeho života. Voják a zapisovatel se stali jednou osobou. Jeho odcizení sobě samému se zdá být dokončeno. Blízkost smrti a nebezpečí se pro něj stalo tak velkou samozřejmostí, že ji v každodenním životě už sotva vědomě vnímá - současně si ale vyvíjí jemné antény pro zaznamenání skutečně kritických situací.
Ve svém posledním dopise z 21./22. června 1944 oznamuje, že dostali rozkaz k opuštění stávajících pozic. Předpokládá, že se jeho jednotka bude pohybovat na cestě mezi Minskem a Smolenskem a že tedy nebude muset postupovat na Vitebsk. Tomu se chce za každou cenu vyhnout, protože to považuje za mimořádně riskantní. Dokonce opatrně zjišťuje možnosti, jak se přihlásit do důstojnického kurzu, aby se tak v nejhorším případě dostal z nebezpečné zóny. To ale má být "jen rezerva pro případ, že půjdeme do Vitebska, na kterémkoliv jiném místě fronty budu zatím klidně pokračovat." Poslední
z mnoha stovek dopisů, které napsal svým rodičům, končí s opatrným optimismem:
"Invaze je ještě ve velmi počátečním stádiu; od začátku jsem si uvědomoval, že nepředstavuje žádný ,blitzkrieg', ale jakmile jednou vyroste z dětských bot, přijde konec ráz na ráz a já se budu muset už jenom poohlížet po dobrém a rychlém vlaku na cestu domů. Bože dej, abych do něj mohl brzy nastoupiti Na shledanou!
Ze srdce vás zdraví a líbá váš Willy."
Reeseho pozůstalost ukazuje, jak trpěl a jak doufal, jak ho válka změnila a odcizila od něj samotného. Jeho válečná kniha je přiznáním a současně obžalobou. Empatie a soucit - které text nepochybně vyvolává - nestačí, aby ho ospravedlnily. Kritické začlenění do souvislostí, ve kterých deník vzniknul, musí teprve přijít. K tomu patří - před vším ostatním - likvidace evropských Židů umožněná teprve postupem wehrmachtu na východ. K tomu ale patří také samotná válka na východě, jejíž zločinecký záměr a provedení je ve vědomí v současnosti žijících lidí zakotveno mnohem méně.
"Bůh s námi" je napsáno na přezkách opasků uniforem německých vojáků. Mají vést "křižácké tažení proti židovskému bolševis-mu". V časných ranních hodinách 22. června 1941 přepadá wehrmacht společně s armádami spojeneckých zemí Sovětský svaz. Více než tři miliony vojáků nastupují do útoku. Od začátku postupují za frontou úderné oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostních služeb. Na obsazených územích okamžitě začínají se systematickým vražděním Židů. Ve velkých obkličovacích bitvách bere německá armáda do zajetí mnohonásobně více vojáků Rudé armády, než tato později zajme u Stalingradu. Jen východně od Kyjeva padne do její moci 665 000 sovětských vojáků; v říjnu, ve dvojí bitvě u Brjanska a Vjazmy následuje dalších 673 000. Přes zajetí kolem 3,5 milionu rudoarmějců zůstávají ruské ozbrojené síly, díky mobilizaci všech
sil, v početní převaze. Válka je jak Hitlerem, tak Stalinem vedena bez ohledu na vlastní ztráty.
"Byla to válka bezpříkladného, krutého vraždění národů," píše britský historik lan Kershaw, "titánská srážka dvou bezskrupulózních diktátorů. " Útočníci postupují až několik tuctů kilometrů k Moskvě, kde zatím Stalin plánuje svou evakuaci. Ale sen nacistických stratégů, dosáhnout rychlého vítězství, jako předtím na západě, krachuje. Kolem Mikuláše 1941, když se Reeseho jednotka v blízkosti Kurska poprvé dostává do silné palby, začíná protiofenzíva. Německá vojska jsou na mnoha úsecích fronty nejprve zatlačena zpět, ovšem v létě 1942 zase postupují vpřed. Reeseho 95. pěší divize patří nyní k armádní skupině B, která na horním toku Donu dosáhne v červenci Voroněže. V říjnu toho roku je přiřazena k armádní skupině Střed a podílí se na bojích o Ržev. O něco později je u Stalingradu obklíčena 6. armáda. Její zánik v lednu 1943 je považován za obrat ve válce. Ministr propagandy Joseph Goebbels vyzývá ve svém projevu ve Sportpalastu k "totální válce". Přesto je ochota mnohých německých vojáků, uposlechnout nacistickou propagandu, narušena vojenskými neúspěchy. Po kapitulaci polního maršála Pauluse u Stalingradu Re-ese poznamenává:
"Projevy Góringa a Goebbelse zde vyvolaly hluboké rozhořčení a pobouření; obětovaní bojovníci o Stalingrad, stejně jako totální válka jsou vojákům silně proti srsti a rozšiřuje se téměř revoluční nálada." Začíná dlouhá cesta postupného pádu německých ozbrojených sil, provázená stále absurdnějšími rozkazy politických a vojenských vůdců k neustupování. I když se na přechodnou dobu znovu podaří frontu stabilizovat, postup Rudé armády se nepodaří zastavit. Letní ofenzíva 1944, během níž je Reese zabit, vede během několika dní prakticky ke zničení armádní skupiny Střed, ke které patří 38 divizí, mezi nimi i 95. divize. Armádní skupina Sever je výpadem Rudé armády odříznuta v Rižském zálivu. Sovětské jednotky, které postoupí do Galicie, dosáhnou horní tok řeky Visly. Sovětské svazky se dostanou až do blízkosti staré východopruské hranice, kde je před jejich postupem směrem na Berlín ještě zdrží poslední vzepě-
ti wehrmachtu. Současně na území německé říše postupují jednotky západních spojenců, které se vylodily v Normandii. Hitler spáchá v dubnu 1945 sebevraždu v Berlíně, na který útočí sovětská vojska. Krátce nato, se zhroucením nacionálně socialistického panství v Německu, končí druhá světová válka v Evropě.
Více než polovině německé východní armády, téměř dvěma milionům vojáků, se ještě včas podařilo přesunout se do oblasti pod kontrolou západních spojenců. Poražení agresoři se obávali - často oprávněně - pomsty ruských vítězů. Miliony Němců z východních území říše uprchlý nebo byly vítěznou sovětskou armádou vyhnány. Nenávist a požadavky po odplatě se nyní zaměřily také proti německým civilistům.
Původ násilí a krutostí byl ale ve způsobu německého vedení války na východě. Strategie opovrhující lidmi nevystupuje nikde tak plasticky, jako v prohlášení politických a vojenských vůdců. Před budoucími veliteli "plánu Barbarossa", přepadení Sovětského svazu, mluví Hitler na konci března 1941 úplně otevřeně o nastávajícím "zničujícím boji". Vojáci na frontě jsou sice od vojenských informací většinou odříznuti, ale zamýšlený a požadovaný způsob vedení války není žádným tajemstvím. Tak oznamují velitelé ve "Sdělení vojskům" z roku 1941:
"Jde o to, rudépodlidi, ztělesňované moskevskými vládci, naprosto vyhladit. Německý národ stojí před největším úkolem svých dějin. Svět uvidí, že tento úkol bude beze zbytku splněn."Tehdejší velitel 6. armády, Walter von Reichenau, konstatuje ve svém rozkaze, Hitlerem výslovně pochváleném, v říjnu 1941:
"Voják není ve východním prostoru jen bojovníkem podle pravidel válečného umění, nýbrž také nositelem neúprosné národní ideje a mstitelem všech ukrutností, které byly německému národu a jemu spřízněným národům způsobeny. Voják proto musí mít pochopení pro nezbytnost tvrdého, ale oprávněného trestu pro židovské podlidi. "Jsou vojáci, kteří zločinec-ké rozkazy nevykonávají. Jsou jiní, kteří se jimi ochotně řídí. Vztah mezi nacionálně socialistickým státem a wehrmachtem je přitom jasný: Nacisté stanovují směr, armáda jej - občas váhavě - realizuje.
"Rusové nyní vydali rozkaz k partyzánské válce za naší frontou, "konstatuje třeba Hitlerův důvěrník Martin Bormann. "Tatopartyzánská válka má také svou výhodu: Umožňuje nám vyhladit všechny, kdo se postaví proti nám." Šéf vrchního velení wehrmachtu Wilhelm Keitel tedy požaduje nasadit neodkladně "nejostřejší prostředky, přičemž je potřeba si uvědomit, že lidský život na dotyčných územích nemá v zásadě žádnou hodnotu a odstrašující účinek může být dosažen jen neobvyklou tvrdostí."
Způsob vedení války veliteli podporuje krutost jejich podřízených. Každý obyčejný voják, který nechce sám hladovět, se musí podílet na plenění civilního obyvatelstva.
"Ženyjsme vyhnali z jejich obydli a nacpali jsme je dohromady do nejhorších domků," píle Reese. "Těhotné a slepé musely jít pryč spolu s nimi. V dešti jsme honili zmrzačené děti... jinak jsme žili naplno a nemysleli jsme na hladomor, který přicházel po nás." Nouze a umírání milionů Slovanů, považovaných za rasově méněcenné, přitom nebyly žádným nevyhnutelným důsledkem války, nýbrž součástí nacistické strategie. Již před invazí informuje hospodářský štáb Východ, skupina Zemědělství:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama