6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 11.část

14. března 2010 v 17:08 | maverick |  Knihy a časopisy
Opěrný bod Momacino
Přebývali jsme na ostrůvku v zemi nikoho. Momacino, světu neznámá vesnice, sestávající z několika domů a stodol, bylo přestavěno na opěrný bod. Kolem vesnice se táhnul zákop s mnoha rozmístěnými kulomety. Mezi domy stály minomety a pěchotní děla a my jsme rozestavili naše děla, maskovaná jako nějaké harampádí, těsně za zákopy.
Zařídili jsme se v krechtu na brambory. Věci jsme vynesli ven a dovnitř jsme si postavili pryčny, stůl a stoličky, okno a kamna a už jsme cítili - zůstali bychom zde dlouho. Krajina před námi klesala do pro-lákliny, na druhé straně se zvedala výšina s nepatrnými borovicemi a holými keři. Rusové obsadili své díry v zemi teprve v noci. Na severu, za čarodějnickým lesíkem, stoupaly vzhůru světlice. Tam někde byl další opěrný bod a mezi námi močál, les a rovina, rovina. Jen od vzdálených kopců se ozývala nepravidelná střelba z pušek. Ruský úderný oddíl vyrazil. Naproti najednou vzplály světlomety a vytvořily stíny na území před námi. Jako slepý jsem se sesunul zpátky do temnoty. Fronta byla neklidná. Po hodině zahájily na severu, směrem k mostům přes Dněpr, palbu těžké zbraně.
Nedivili jsme se, když přišel rozkaz ke změně pozic.
Po půlnoci jsme ve světlé, měsíčné noci pochodovali k silnici. Za námi hořel bunkr. Oheň se pomalu vzdaloval a nepřítel tam zůstával. Všude kolem země nikoho. Prošli jsme Sekem. Stal se mrtvou vesnicí těsně za hlavní bojovou linií. Prostoupen zákopy a bunkry jako hnisem, žílami a vnitřnostmi války. Blízko Dněpru jsme postavili naše
dělo na kopec na okraji borovicového lesa. Před námi tekl potok bažinatou, mírně zmrzlou lučinatou krajinou. K zákopům klesala smrková obora. Les naproti už patřil nepříteli. Zdálo se, že odtud není úniku, řeka byla příliš blízko.
Unaveni, zabalili jsme se do dek, uložili jsme se do závětří mladých borovic na měkkou zem, pokrytou jehličím, a spali jsme. Ve dne jsme si vyhrabali díru do země, položili přes ni březové kmínky, zakryli ji stanovými dílci a senem, nanosili dovnitř slámu jako podestýlku a postavili dovnitř kamna, která jsme pořád vozili s sebou. Sedět jsme vevnitř nemohli a kamna nás nehřála. Ale měli jsme střechu, byli jsme chráněni před sněhem a průvanem a spali jsme dobře.
Probudili jsme se revmatickými bolestmi, vystrašení výstřely, křikem a voláním o pomoc. Na okraji lesa se objevil náš zadní voj, prchal přes bažinu, pronásledován Rusy, než našel úkryt v porostu na naší straně. Vystřelili jsme několik granátů. Přehradná palba z kulometů. Přesila se stáhla zpátky.
V šedivé mrazivé zimě jsme žili pod širým nebem. V borovicovém lese jsme se dostali z dohledu Rusů, v dolících leželo ještě trochu sněhu a chlad jsme snášeli dobře. Nikdo se o nás nestaral, jen vždy v noci přijela polní kuchyně, a tak jsme byli v této době jediní svobodní lidé, otužilí, a líně jsme nechávali život, aby si s námi pohrával.
Pozn.: mezera v rukopise
kde se nacházely v noci průzkumné oddíly protivníka. Z jihu přijely kuchyně jako doprovod, silně hlídané, v temnotě, a přesto měly pořád ztráty, zraněné, mrtvé a často pohřešované. Rusové brali hodně zajatců a už je nestříleli, jako kdysi u Milejeva, a my, kteří jsme tento osud očekávali každý den, jsme si dělali méně starostí.
Žili jsme na ostrově mezi vojáky Rudé armády. Ruské průzkumné jednotky často procházely nerušené vesnicí, často docházelo k drobným potyčkám, a ve dne v noci jsme drželi hlídky. Domy byly postupně opouštěny, a pak rozstříleny nebo podpáleny, a také noci za měsíce v novu byly jasné od záře plamenů a vzdálených požárů.
V této blízkosti smrti, na hranici mezi svobodou vojáka a válečným zajetím, jsem znovu začal se zapisováním svých ruských dobrodružství. Noc za nocí. Venku ve sněhu skřípaly kroky stráže, štěkaly kulomety, kolem svištěly jednotlivé výstřely. Ruské noci, a já jsem přesto byl jako doma. Advent a vánoce uplynuly. Bděl jsem, žil jsem ve svých vzpomínkách a psal jsem. Ráno jsem občas přebíral poštu a rozkazy daleko v zázemí, jako na nějakém jiném ostrově.
Ranní svítání. Nehlučně jsem vyšel do zamlžené krajiny a cesta byla daleká. Někde šli jiní poutníci v šedivém rouchu do nekonečna. Nade mnou umíraly hvězdy. Cesta byla bez konce, břízy a smrky se vynořovaly jen v obrysech. Všechny věci dostávaly nádhernou podobu, ale krajina byly přesto mrtvá. Němá. Jen mlha se valila. Moji pěšinu obklopovalo nejhlubší mlčení, jako ve vesmíru. Za mnou zněly hlasy, poslové z minulosti, nevýslovně vzdálené.
Zimní krajina byla přesto plná života. Keře a hvězdy mně podávaly přátelské ruce, sněžný třpyt a mlha mizely, ranní vzduch na mě vanul jako boží dech. Byl jsem sám a ve mě zněl monotónní zpěv potlačené melancholie. Sníh ani nezavrzal. Vítr mě čuchal v nepokrytých vlasech. Skoro donucením jsem si musel vzpomenout na to, že je válka a já jsem voják. Pořád jsem věřil ve svůj osud a to nezničitelné v lidech, v andělskou sílu, která překonala všechna protivenství a v bezpečné schránce přenesla přes propast roků to zvláštní, to nejlepší do nového života.
Vánoce uplynuly stejně jako všechny ostatní dny. Hodně jsme pili, ale neslavili jsme.
Rok připadnul zpět do božích rukou, nový přicházel z koše věčnosti. Zůstaly jen sny - návrat a mír. Pořád jsme žili v podzemním vojenském městě u Momačina a srovnávali jsme se se zazděnými indickými mnichy ve svatyních a lesích. Život tlačil a prorůstal do nitra. Od světa nás dělila nejen hlína a trámy. Také duše stavěla kolem sebe zeď za zdí a skrývala se před hlukem doby. Bylo to jako sen, ale bylo to jen zakletou skutečností. Jako náměsíčníci jsme přecházeli přes mystický most života. Ale kolem nás se ztrácela velikost a zkáza Západu, v nás tepala krev dobrodruhů, veškerá touha po dálkách se nám až příliš splnila, a věrná až do konce nám zůstala jen touha po domově.
Znovu jsme vyrazili. Rusové prorazili frontu. Za námi už zněl hluk bitvy. Pochodovali jsme.
Pochodovali jsme kouřem a ohněm z Momačina. Plameny se zrcadlily ve sněhu. Noc svítila krvavou červení. Za svítání jsme se zastavili a večer jsme nastoupili do nových pozic v lese u Malo-Krassnitzu. Byl jsem určen spojkou a měl jsem víc spánku a víc času.
Řídký borový les. Byli jsme blízko okraje, stále postřelováni kulomety a granáty. Rusové neútočili a naše vlastní úderná jednotka ztroskotala už v území nikoho. Byla krutá zima. Les zdobila jinovatka, jako duše větví, která byla viditelná navenek. Miloval jsem les, sníh na smrcích a borovicích ve slunečním zlatě, jinovatku o nocích za úplňku, a nějaký nepochopitelný neklid mne pudil ven, často i v noci. Miloval jsem život, zimu a nebezpečí. Měl jsem pocit, jako bych teď shromažďoval úrodu dlouhého přebohatého života.
Stal jsem se dobrodruhem, putujícím žebrákem, cestujícím vagabundem. Válečný osud mě hnal světem jako plevu a cesty do nejistoty nebraly konce. Ale miloval jsem život, zimu a všechna nebezpečí. To, co jsem ztratil, se zase změnilo v zisk. Na co jsem pohlížel v osamělosti a smutku, získalo magický význam. Co jsem promeškal, z toho jednou vznikne něco velkého, a co jsem pozoroval, zdálo se mi jako mé vlastní dílo. Stojíce lhostejně v životě, hlína mi padala do rozevřených dlaní, a Bůh mi byl nablízku. Kolem šuměl čas a věčnost. Miloval jsem život.
Jízda na saních. Letěl jsem lesem. Ve větvích šuměla a hučela bouře, koně těžce oddechovali a noc se změnila ve snovou a opojnou oslavu. Vyděšení poutníci uskakovali na stranu, sníh se vířil jako prach. Sa-nice vrzaly a praskaly. Zpíval jsem odvážnou píseň. Oblaka a hvězdy se proháněly spící krajinou, rovina, osamělost, nadšení z mládí a letu. Nebylo vidět konce cesty. V dáli se zřítila touha, ve vlasech jsem měl jinovatku. Jízda se šuměním větru, jako na saních ve vesmíru. Přepadlo mne opojení, dmoucí se pocit života, bezmezná, překypující radost z toho, že jsem na světě. Svoboda jedné hodiny v ruské zimní krajině - miloval jsem život.
Roky zaútočily, smrt řádila na zemi, na Západě umíral Bůh a hvězdy, a ve světě byla válka. Byl jsem vojákem v nebezpečí a bolestech, tulák, dobrodruh ve vesmíru. Ale miloval jsem život.
Přestávka
Přestávka. Dovolená doma. Návrat, návrat! A přesto to byla jen mezihra. Válka pokračovala. A já jsem do ní znovu sel. Miloval jsem život46.

"ŽILI JSME V ÚPADKU DUŠE"

O zacházení s žalem a vinou
Stefan Schmitz
"Pis mi, můj příteli. Napiš mi, že jsi naživu, víc nic." Plný obav, prosí Georg, přítel Willyho Petera Reeseho, v srpnu 1944 o nějakou známku života. Ceká marně. Od Reeseho už nepřijde žádná zpráva. Zbylo mu jen několik týdnů dovolené v únoru 1944, aby svůj rukopis převedl do předkládané formy. Uzavírá jej - navzdory nastávajícímu návratu do Ruska - v podivně optimistické náladě:
"Zase jsem se vydal na cestu. Miloval jsem život." Na rozdíl od předchozích roků se nemusí nejprve podílet ani na bojích, ani na dlouhých a náročných pochodech. Plyne jako "trampskápísnička", poznamenává o své páté cestě do Ruska. Jeho jednotka, čtrnáctá rota 279. pluku 95- pěší divize se nachází nejprve značně daleko za frontou, v blízkosti Vitebska, dobrých 400 kilometrů západně od Moskvy. Divize přísluší k armádě Střed a drží jeden oblouk fronty vysunutý směrem na východ. Přes naléhání svých generálů Hitler odmítá vyrovnání linie fronty a požaduje silně bráněný výběžek dál držet. 22. června 1944, v den výročí německého přepadu Sovětského svazu, nastupuje Rudá armáda k rozhodujícímu útoku. V jednom britském televizním seriálu vzpomíná bývalý rudoarmějec Venjamin Fjodorov, že sovětské oddíly postupovaly úplně stejně, jako ty německé před třemi roky.
"Chování Němců v jejich opevněných prostorách bylo hloupé... Naše ostřelováníje vyřídilo. Padalo na ně nesčetné množství granátů a nebylo slyšet nic jiného než dunění. Opevněná zařízení byla úplně rozmetána. Bylo to smrtelné... Němci drželi území až do posledního muže - byli všichni odsouzeni k smrti."
Vyhledávací služba Německého červeného kříže píše ještě v roce 1970 Reeseho matce, že po obou stranách Vitebska postupovaly
ruské jednotky. Reeseho divize byla poslána do boje a krátce nato byla "rozstřílena".
"Jen menší skupiny se začátkem července přes Borisov, Lepel a Molo-děčno znovu spojily s německými liniemi." Všechna zjištění připouštějí jen ten závěr, že pohřešovaný voják Reese padl. Když vrchní velení wehrmachtu 30. června 1944 hlásilo, že ve středu východní fronty se opět vedly urputné boje, armáda Střed už prakticky neexistovala. Její zhroucení je jednou z nejtěžší porážek pozemní armády v celé válce. Asi 350 000 vojáků - více než u Stalingradu - bylo usmrceno, pohřešováno nebo padlo do zajetí. Bitva, v níž Reese s velkou pravděpodobností přišel o život, zahájila konec války v Rusku.
Willy Peter Reese za sebou zanechal, na třiadvacetiletého, nepředstavitelně rozsáhlé dílo. Největší část z něj vznikla během války. V malých kalendářích na každý rok si vede přesný záznam o své tvorbě. V roce 1942 píše 400 básní, třináct prozaických děl, 250 dopisů, přečte 50 knih a procestuje 11 000 kilometrů. V roce 1943 je to 300 básní, 8 próz a 300 dopisů. Napočítá 9 000 procestovaných kilometrů a 50 přečtených knih. Psaní je pro něj únikem před každodenním válečným životem a současně zpracováním toho prožitého. Souběžně se svými pracemi o válce píše milostné básně. Se vším je "...spokojený a šťastný, jen když mohu psát". Od své matky energicky vyžaduje potvrzení, že došly všechny rukopisy, které jí poslal, často i s přesným návodem, jak její zprávu nejrychleji dostane:
"Prosím leteckou poštou (ale se dvěma známkami)." Rodičům tlo svého domovského města Duisburgu posílá dlouhé seznamy knih, které si přeje. Ve válečném rukopise je možno najít zřetelné stopy tehdejší četby, třeba textů Ernsta Júngera, kterého "četl s nadšením". Ale objednává si také Schopenhauera, Rilkeho, francouzské moralisty nebo dílo Lao-c': Tao-te-ťing.
Jeho matka uchovává synovy rukopisy v bednách. Během války jsou načas převezeny z Duisburgu do Bavorska. Část z nich se ztratí, ale většina zůstane zachována. Reeseho sestřenice Hannelore, která nyní žije u Bodamského jezera, se v sedmdesátých letech stará o jeho matku, která mezitím ovdověla. Po její smrti zdědí bedny s tisíci
listů papíru svého bratrance. Trvá roky, než se dostane k tomu, aby neuspořádané a často jen velmi těžko čitelné stránky roztřídila a přečetla. Přepisuje všechny dopisy a rukopisy, z nichž většina je vybledlá k nerozeznání. V roce 2002 začíná Hannelore, jíž samotné je nyní hodně přes sedmdesát, hledat instituci, která by Reeseho rukopisy archivovala, aby se po její smrti neztratily. Píše univerzitám a vydavatelstvím, ale jen zřídka dostane odpověď. Teprve díky zájmu redak-torky Sternu Stefanie Korteové vzniká kontakt, který vede ke vzniku této knihy.
Willy Peter Reese od začátku doufal, že jeho práce - a právě válečný deník - budou vydány. Marně se z fronty snažil pro svá politicky nezávadná díla najít vydavatele. S lehce hořkým humorem dělá ke konci roku 1942 bilanci:
"Ačkoliv jsem pro nedostatek příležitostí neudělal žádné pokroky v lásce, tak přesto mě daly, ve jménu mé znásilněné múzy, dvě vydavatelství kosem."
Přesto je sporné, jestli by perfekcionista Willy Peter Reese byl spokojen s uveřejněním rukopisu svého válečného deníku v jeho současné podobě. V této otázce nelze udělat skutečný závěr. Zůstávají některé nejasnosti. Vyprávění není jednoznačné. Mnohé pasáže působí jako prozatímní a nerozpracované. Ještě několik týdnů před svou smrtí posílá Reese z Ruska domů fragmenty, s jejichž pomocí chce později knihu přepracovat. Bohužel se z větší části nedochovaly. K dispozici je už jen "doplněk" k prvním měsícům jeho nasazení v Rusku v roce 1941, který je uveden v poznámkách. Již kvalita vyjadřování v tomto textu však vyvolává pochybnosti, zda by ho Reese v této formě použil. V dubnu 1944 píše, že o příští dovolené nebo při příštím pobytu v lazaretu bude jeho "hlavním úkolem'1Vytvořit z předběžného rukopisu ucelené dílo. V jiných dopisech nazývá předložené znění "hrubou stavbou". Stěžuje si, že dokonce o dovolené neměl k dispozici všechny zápisky, které potřeboval. Mnohé kapitoly vznikají přes noc, vedle normálního průběhu dne na frontě. Přesto některé části stále znovu přepisuje. V jednom z Reeseho přehledů o tvorbě děl se uvádí:
"Ruské dobrodružství - Odchod, začato 16. 12., hotovo 17. 12. 43; Návrat, 4. odchod. Cesta do katastrofy zahájena 18. 12., 20. 12. ukončena; V bažině u Brjanská začato 20. 12., ukončeno 23. 12.; Útěk 23. /2."Nejdetailnější údaje o jeho práci obsahuje dopis z 18. prosince 1943:
"Tak, začalo pondělí a já jsem mezitím popsal své zážitky z prvního a třetího návratu. Tento válečný deník >Ruské dobrodružství je obrovským úkolem. Musím prohlédnout a roztřídit ohromné množství materiálu, už jsem však mnohé vytvořil, o první zimě dokonce dvakrát, musím zpracovat deníky, básně a vzpomínky a později si budu muset vzít na pomoc také mnoho dopisů, které jsem napsal a u dalších částí jsem plně odkázán na svou paměť (naštěstí jako vždy vynikající). Také nevím, jak mám dílo označit. Není to román, není to deník, ani reportáž. Možná bych to mohl nazvat >přiznáním<. Také chci odstranit to, co v mých předchozích pokusech bylo obžalobou války a politiky, protože nechci obviňovat, ale pouze nechat mluvit skutečnosti a moje zážitky. Často lituji, že nemám k ruce všechny materiály, aleje to tak vlastně lepší, protože tím jsem více nezávislý a získávám přehled ve větších souvislostech
(pozn.: jeden řádek je nečitelný)
pracuji s přesnými daty, kterých se teprve později zase zbavuji, pokud je to napsané jasné i bez nich."Vo ukončení prvního sepsání to stále znovu a znovu přepracovává. Jenom do zážitků v Jaroslawi v pozdním létě 1941 se pouští čtyřikrát. Naději, že bude hotov před tím než nastane mír, na začátku roku 1944 dočasně vzdává.
"Přísně vzato, nejsem přes všechny ty začátky dnes ani tak daleko, abych přesně znal styl a formu knihy. Všechno jsou to jen pokusy." Vak se rozhoduje, zřejmě podnícen výměnou dopisů se svým přítelem Georgem, který slouží jako voják v Norsku a po válce Itikle pracovat jako novinář, s konečnou platností pro jednu koncepci. |cn málo z toho, co naťukal o dovolené na stroji, nechá v původní
formě - 28. března 1944 oznamuje svým rodičům přímo euforicky, že "...pro to konečně našel nejlepší formu a nejsrozumitelnější stavbu, jakou si můžu představit. Kdybych zde měl ten materiál, mohl bych ho bez problémů dopracovat, ale právě to já nechci. Nechám si na to ještě nějaký čas a všechno napíši ještě jednou. Georgova kritika mně přitom velmi pomohla." Z přiznání "má nyní být báseň, která je nejen poněkud nezávislá na chronologické skutečnosti, ale také vybírá to podstatné a těsněji je spojuje." Už ví, doplňuje o den později, "že potom některé odstavce budou sotva kpoznání." Předložený rukopis, který byl ukončen v únoru 1944, se ještě v mnoha částech omezuje na vyprávění jeho válečných zážitků.
Reeseho postoj jako spisovatele se ukazuje v malé části výměny dopisů s Georgem, která přestála desetiletí. Poukazuje na to, že jeho přítel neviděl úkol spisovatele v tom, aby realisticky a podle pravdy líčil své zážitky, nýbrž aby z nich vytvořil něco nového a zvláštního. Některé z Reeseho ostatních autobiograficky ovlivněných prací kritizuje: Když je vezme do ruky, pří vší fascinaci se poleká "když se odhalí závoj, když jako podstata nezůstane nic jiného než posměšná, šklebící se grimasa, která nenechá nic existovat." Georg se domnívá, že jeho přítel mu bude namítat "to je ale pravda", kterou on vylíčil, a pokračuje:
"Mápak cenu takovou pravdu zobrazovat? Když například čtu >Hrá-če< nebo >Úsměvy Marcela Trocarda<, tak se skutečně musím ptát: K čemu to všechno je? Nezůstává ve mně nic než jen pocit prázdnoty. Má být smyslem našeho umění, nedát nic jiného než tento pocit?" Tento spor se sice nevztahuje na tento publikovaný Reeseho rukopis, ale popisuje rozpolcenost, kterou pravděpodobně pociťovali mnozí z válečných generací. Je "přiznání", jak jej chce Reese učinit, ke kterému patří také vylíčení vlastního traumatu, slabosti a zoufalství, nutné - nebo je spíše potřeba transformovat a zpracovat to prožité, jak to měl podle úlomkovitých vyjádření, které se zachovaly, na mysli Georg? Dnes udivuje tón vyměňovaných dopisů, hluboká vážnost, se kterou byly tyto otázky diskutovány a způsob vyjadřování, ve kterém se jako samozřejmé předpokládalo spisovatelské poslání obou píšících mladých
mužů. Přesto se Georgova slova dotýkají jádra zacházení s osobní katastrofou válečných zážitků. Píše:
"Můžeš namítnout, že to, co jsi zažil, musí beze zbytku představovat Tvé (okamžité) postoje - ano, příteli, v tom Ti nemohu nijak odporovat, neboi v tom je charakter našeho poslání příliš odlišný. Postoj, vidět život tak, jak na mne vystupuje z prací, ležících přede mnou, znám nakonec také, ano, mohu v určitém okamžiku života vyvolat jen pocit hnusu - ale já přece vím, že není konečný. A tak k tomu jako spisovatel mlčím. " Reese nemlčel. Zůstával věrný svému původnímu a stále znovu projevovanému názoru - a učinil svým rukopisem vyznání, které až do posledního detailu vychází z jeho vlastních zážitků a právě z této autentičnosti získává svou sílu a váhu.
V Reeseho pozůstalosti se nacházejí četné doklady o tom, že pro něj tento rukopis měl klíčový význam. Považuje jej za velkou, nelítostnou bilanci. Vyzrále zpracované, s literárními nároky, hlavní dílo mladého spisovatele. Během celého svého vojáckého období denně píše - přičemž různé druhy textů mají zcela rozdílné funkce - své povídky a ostatní prozaické práce považuje rovněž za část literárního díla, které má mít delší trvání. Naproti tomu četné básně se zdají být spíše rozhovorem se sebou samým; rychle napsané, občas kostrbatě rýmované. Deníky jsou paměťovou pomůckou, s často extrémně zkrácenými, téměř heslovitými záznamy. Konečně dopisy - s jejich pomocí udržuje kontakt s rodiči a přáteli. Především svoji matku nechce znepokojovat, a tak ji v korespondenci ušetřuje jak detailů válečného dění, tak příliš otevřeného líčení působení války na jeho psychiku. Co se mu z dopisů zdá použitelné pro knihu, přenáší do svého záznamníku předtím, než je odešle. V podkladech se nacházejí tucty stránek - napsaných na stroji - které z těchto poznámek zpracovává o dovolené a ze kterých určité části v doslovném znění vplývají
clo rukopisu.
Srovnání dopisů s deníky ukazuje, že Reese velmi pečlivě vybírá, co v knize popisuje a co ne. Nejde mu - alespoň ne rozpoznatelně - o to, popisovat svou roli ve válce pozitivněji. Chybí především scény, které by mohly působit pubertálně a nehotově. Chce napsat vážnou knihu.
A tak nezbývá žádné místo pro pošetilosti ve stínu fronty, o kterých stále znovu píše matce, aby ji rozveselil.
Tato líčení z přestávek mezi bojovými nasazeními ukazují překvapivé důsledky války pro osobní vývoj - ten zjevně tak zkušený frontový voják touží po tom, aby mohl být mladý, nezatížený a nerozumný. Často se tento více než dvacetiletý muž předvádí jako silně pubertální čtrnáctiletý kluk. Především při svých návštěvách v Německu si užívá normálnosti v jednání se ženami, která je na frontě nemožná. Z pobytu v lazaretu v Neubrandenburgu například podává zprávu, že sestra Friedel se brání "podílet se na dětských hrách ,na bubeníčka', které provozují pacienti s onemocněním ledvin v jejich sladkých kojeneckých košilkách". S Inge, která ho nazývá svým "sladkým dítětem", poněvadž mu pořád dává pít baldrián, flirtuje tím, že si lehne v posteli obráceně, s nohama na místě hlavy, takže když ráno ode-stýlala postel, "viděla jen moje kuří oka". O půl roku později píše domů z lazaretu v Oberhofu:
"Museljsem úplně vyjíst talíř, jinak by nebylo nic jiného, hrozila miAnnchen. Nato jsem zabalil zbytek do papíru a úplně nevinně jsem jí to podal, aby to vyhodila. Dotknout se - upustit -křičet, to bylo ono; bylo to přece tak teplé, rosolovité! Walterjí to měl zvednout; udělal to - vteřinu zaváhal- a pak uzjsem to měl přilepené na brýlích. Seškrábal jsem to a už mu to letělo přímo do pusy. Pokoušel se tím Annchen pomazat, ale nalila mu do obličeje spoustu vody. A já - smíchem bez sebe -jsem ještě dostal napráskáno na zadek. Ale pomstili jsme se. Odmotal jsem si obvaz a tím jsme ji svázali. Ještě jsem jí dával přednášku, pak ostatní zavřeli dveře, já jsem ji osvobodil z pout a zatímco ona byla ještě vděčná, rozházel jsem jednu postel a byli jsme tak "kompromitováni". Teď jsme se už usmířili. To je legrace, co? Ale uzjsem jednou psal, že se vztah ke zdravotní sestře nemůže srovnávat s jakýmkoliv jiným vztahem mezi mužem a ženou."
Takové momenty zůstávají výjimkou. Reeseho život sestává z velké části z nebezpečí a strádání. Přitom ho pohání - jak na frontě, tak za frontou právě v obou posledních letech v masce vojáka - touha po
životě, která se pro něj často stává úzkostí. Tak, jako se otupuje alkoholem a ve stejném okamžiku ví, že se tím více ruinuje, než získává, tak přistupuje na obsazených územích k ženám - ne bez vášně, ale stále se špatným svědomím, které někdy převažuje a někdy ne. Někdy píše jako otupělý žoldák, který se na cestách vydovádí a kterého může jen vyčerpání odvrátit od vyhledávání nahodilého sexu se ženami za
frontou.
"Návrh ,matka', že nám přivede dvě ,panjenkť, jsme kvůli strašné únavě odmítli," píše například v jednom dopise z května 1944. Jeho matka už dlouho ví, že "panjenki" jsou mladá děvčata
- "žabci" jak je nazývá Reese. Objevují se v jeho dopisech stále čas-těji. Popisuje "výzvědné výpravy" do "sauny, plně obsazenépan-jenkami". Ale většinou hledá spíše bezpečí než sex. Což je zjevně daleko obtížnější ve válce, v níže je nouze civilistů nepředstavitelně velká a boj o přežití dominuje nade vším ostatním. Svému strýci píše z Ukrajiny:
"Zeny, štíhlé a ohebné, ale přitom se jejich pěkné obličeje musejí odhadovat pod líčidly. Ani zbídačelé, ani ošklivé dívky se nenabízejí za kousek chleba."rNa začátku války se obává ucházet se o lásku u žen z cizího národa. V roce 1944 to už, alespoň občas, neplatí. Jeho život vojáka ve válce už není výjimečným stavem, ale každodenní realitou. Kupodivu se mu daří - vojákovi invazní armády
- navazovat zjevně normální vztahy. Jeho obraz Ruska už zřejmě není živen jen četbou literatury, poslechem hudby a nánosem předsudků, nýbrž také setkáváním s ruskými lidmi, kteří jsou úplně jiní než karikatury nacistické propagandy. Za frontou u Vitebska se Reese v květnu 1944 zamiluje do Kláry.
"Kdo ví, co všechno by z toho vzniklo," ptá se, když vztah skončí kvůli odsunu jeho jednotky. "Rozloučení s Jurkovastjenem bylo pro všechny zúčastněné těžké. Večer předtím jsem ležel s Klárou v posteli a utěšoval jsem ji, až, ustaraná, usnula, ale když jsem jípak ráno (včera) dával polibek na rozloučenou, plakala přece, taky Paula vzlykala, jejich otec mi přál štěstí a matka mižehnala
- a tihle lidé, ti by měli být nepřátelé?Nikdy!"
Když se Reese o něco později vrátí do vesnice, je Klára pryč. Je z ní nyní "doprovod wehrmachtu", což nasvědčuje tomu, že její vztah k Willymu byl asi spíše subtilnější formou prostituce než láskou. On bojuje o své romantické představy o lásce, které ovšem nejsou slučitelné se způsobem jeho existence mezi frontou, lazaretem a dovolenou. Často se zdá, jako by romantika měla šanci jen v rychle a bez námahy napsaných básních. Jeho život je nepřetržitá řada odchodů a loučení; a on si pomocí rýmů uvolňuje smutek z duše. Pod názvem "Touha" píše "Loře":
To tiché štěstí poslední mi dej,
osudu mému smíření teď přej
a nech mne jít
Vydám se bránou k červánkům
opustím starý, věrný dům
můžeš to pochopit?
Jen úsměv svůj si neber zpět
tvář tvou mi dopřej uvidět,
tvá slova slyšet znít
Pak zemřít chci, sám a přece šťastný
věda, že život můj byl krásný.
Jakoby zvenčí pozoruje stále znovu chování vojáků, považuje je za zvláštní a cítí, že se sám stal jedním z nich:
"My, vojáci, jsme strašně tvrdí a drsní muži, přitom ale doslova dětinové, tak hrdí a nemající rádi něžná gesta jako kluci, kteří se sami sobě zdají odvážní a silní. A přitom nemají všichni tito palicáci nic jiného na mysli, než se pokud možno co nejdříve schoulit v teplém hnízdečku s jejich maminkami nebo Lorami, Hannami, Gretami a jak se ony všechny jmenují, a být klidní a šťastní. Ano, tihle muži a hrdinové jsou docela zábavné hádanky. A já, který tady vyprávím tak opatrně v "my" osobě, nejsem z toho určitě žádnou výjimkou."
Boj a strádání, strach a vina, touha po míru a domově a starost o členy rodiny probouzí v Reesovi a jeho kamarádech tlak zapomenout a nalézt zapomenutí. Čím zoufalejší je postavení německých vojsk, tím lépe funguje, zdá se, zásobování alkoholem. K pití je většinou kořalka, často zředěná a smíchaná se sladkými přísadami. To potom vojáci nazývají likérem.
"Z té špatné vodky jsem nemocný," stěžuje si Reese, "teď na stráži je mně špatně. Ale upínám se na útěchu z chlastání." Padá opilý z pryčny, kamarádi ho znovu uloží a příští ráno mu o tom musejí vyprávět, protože to nepostřehnul nebo si na to nemůže vzpomenout. Když mají dostatek alkoholu, zase ten umíněnec zápasí s novou kořalkou.
"S kocovinou jsem se potýkal jen pár minut, pak jsem se zabýval řezaným koňakem." Sikovatel to nemá jednoduché, rota je každý den ožrala. Pije s ostatními vojáky, úplně opilí si sypou do vlasů pudr na nohy, navzájem se házejí do studeného potoka a polévají se kbelíky plnými mýdlové vody. Pije i sám, při psaní, kdykoliv jsou zásoby. "Půl lahve od sektu ořechového likéru" ho přivádí do nálady n jednoho z jeho dopisů.
"Pro přestávky ve válčení tady nemáme vlastně nic jiného než pálenku a opilost. Nemohli jsme doufat v nic lepšího a najit nic jiného než minulost. Naše smysly se upnuly na víno. Žili jsme v úpadku duše, stáli jsme mezi bojem, trampotami a jednáním, my zrazení, bezvýchodně ve vesmíru." Neustálé střídání opilosti a bolesti hlavy s novou opilostí a novou bolestí hlavy ovlivňuje od konce roku 1943 jeho schopnost psát. "Pro samý alkohol neschopen práce" - poznamenává si o Vánocích toho roku do svého deníku. () několik dní později, po náramné silvestrovské žranici, si dělá legraci ze své vlastní neschopnosti vzdát se této drogy.
"Odteďchci vést docela solidní život. Nepít žádný alkohol (dokud zase nebude kořalka)."
Především láska k matce pomáhá Reesovi neodevzdat se úplně depresi a opíjení. Pro ni sbírá na frontě veškerou odvahu k životu a humor, který v něm ještě zůstává. Opěvuje její placičky:
Morkem a kostmi se ke mně vplížil hlad,
v záři ohně jsem roztrhnul balíček
a snědl jsem tě mezi plameny, kouřem a sazemi
s velkou chutí, ó keksíčku.
Básněmi "z čerstvě odvšiveného rukávu mé kožešinové vestičky" jí děkuje za balíčky a povzbuzení. Zdá se, jako by sám sebe testoval, kolik radosti a optimismu, lehkovážnosti a náklonnosti je ještě schopen dát dohromady. Koláč od "milé maminky" zlepšuje jeho náladu na několik dnů. A bez váhání vede k básnění, před nímž, jak říká, "bledne Goethův stín a Schiller se dává na útěk":
Koláč, jak ten, co si Adam vysnil když v rajské zahradě si spal V Evině touze ten koláč zpěnil ten koláč pro veliký bál.
Stále znovu prosí matku, aby neměla tolik obav. Dělá mu hodně starostí to, že skutečnost je často tak strašná, že si ji takovou ani nedokáže představit. Přinejmenším ne bezprostředně, nýbrž jen po nějakém odstupu. Když jí potom posílá své rukopisy a deníky s válečnými zážitky, ujišťuje ji, že se mu už vede lépe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama