6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 10.část

14. března 2010 v 17:01 | maverick
NEJISTÉ CESTY

Pochodovali jsme přes měsícem jasně osvětlené lesy, po nekonečných státních silnicích, rovinách a kopcích, dokud nezačal den. Pak jsme si udělali ještě jednu přestávku, spali jsme mezi snopy a bodláčím a ve večerním soumraku jsme vystříleli zbytek naší munice na opuštěnou vesnici, jen abychom ulehčili vozům.
Naši cestu označovaly rozbořené vesnice, trosky a zbytky požárů. Za námi vzplály poslední domy, na obzoru planuly lesní požáry, muniční sklady byly vyhozeny do vzduchu a světlice, granáty a miny tam létaly vzhůru k nočnímu nebi jako praskající ohňostroj. Vedle nás táhly cizí kolony, sem a tam obyvatelé opuštěných vesnic s vozíky a dobytkem, nebo vlekli zařízení svých domácností na zádech. Stařeny, mladé ženy, děti, těhotné, jednotliví muži, bosí, v roztrhaných botách, s nohama omotanýma pytlovinou. Předjížděli jsme stáda krav a ovcí. Nekonečný had před a za námi se nepřetržitě plazil směrem na západ. Na mnohých místech již hořel les, poslední hráz proti vítězným Rusům.
Ranní červánky hořely jako planetární oheň, se strašnou silou toho nejkrásnějšího. Překročili jsme Děsnu. Náš houfek se už jen stěží udržel pohromadě v zástupech prchajících. Tady ještě pracovali zajatci, vojáci a ženy na postaveních, které padly už další den do rukou Rusům. Spustil se déšť a neměl konce. Pochodovali jsme a pochodovali. Uplynul den. Na rozblácenou a rozrytou silnice padla noc. Pořád ještě jsme pochodovali.
V jedné zpustošené vesnici jsme si ukradli tři hodiny spánku. Dál. Už o půlnoci jsme zase vyráželi. Byl den. Krajřna s nízkými kopci, rozlehlé bažiny, louky, pole a pastviny. Krajina měnila jen pomalu svou tvář. Jen stěží jsme viděli její bohaté vesnice a její krásu v zářijovém slunci. Naše chůze se změnila v potácení, skoro plazení. Chytili
jsme se vozů, odložili pušky a chlebníky a nechali jsme se táhnout třesoucími se koňmi, zatímco nohy se mechanicky pohybovaly chůzí vpřed.
V noci zase málo spánku. Jeden z nás se ze zoufalství a únavy zastřelil. Další zůstali pozadu, zmizeli, jiní spěchali s vozy dopředu a rozptýlili se. Elementární strach nás hnal dopředu, nejistota nás dusila. Pochodovat, pochodovat.
V pozdním ránu jsme přišli do Počepu a měli jsme tam být naloženi. Rusové se na nás tlačili, Počep jsme měli už druhý den opustit. Cekali jsme s úzkostí, u konce se silami. Za dva dny a tři noci jsme za sebou nechali více než sto padesát kilometrů41.
To byl útěk.
Cekali jsme na naložení. Na rampy najížděly tanky a samohybná děla. Nakládala se nákladní auta bez motorů, rozstřílená děla a nepotřebné traktory, byly zajištěny klíny, upevněny a vlak za vlakem odjížděl směrem na západ. Na nás nezbylo žádné místo. Železničáři byli opilí. Strojvůdci a topiči spali na tendrech. Vyrabovali jsme zásobovací sklad a markytánky, na vozy jsme naložili bedny plné lahví s červeným vínem a likérem, ukořistili jsme tabák a cigarety, oblékli jsme si nové uniformy, táhli jsme sladkosti, psací potřeby a mýdlo ze sklepů, kde už byly připraveny nálože, a začali jsme pít. Většina z toho se zkazila, byla zničena nebo padla do rukou vítězné Rudé armády. Zachráněny byly vagóny s trámy, prkny, uhlím a šrotem. Zase jsme museli pochodovat. Naším cílem byla Uneča.
Byli jsme skoro zoufalí. Pochodovat, pochodovat. Polední slunce žhnulo na zaprášenou silnici. Postupovali jsme po cestě. Pak jsme se vzbouřili.
S několika kamarády jsem vylezl na pomalu jedoucí nákladní auto, ostatní jednotky se rozpadly, jen kočí zůstali u svých koní. My ostatní jsme se probíjeli dál. Žádný rozkaz nemohl zabránit únavě a touha po životě se ještě jednou prosadila. Jeli jsme a na nic jsme se neptali.
Vítr nám chladil čela a teprve za večerního stmívání jsme seskočili. Nekonečné kolony motorových vozidel se posouvaly po silnici na západ, pomaleji postupovaly oddíly s potahy po obou bočních cestách.
Odpočívali jsme na okraji silnice a na mapě jsme hledali vesnici Sta-roselje, kde jsme měli přenocovat.
Pomalu jsme vkráčeli do večera, po cestě přes lučinatý pahorek a klidná pole, pět k smrti unavených vojáků s krvácejícíma a zanícenýma nohama. Země již chladně a mlčky usínala. V nějaké vesnici na kopci blikala světla. Jedna dívka nám ukázala cestu.
Stmívalo se, když jsme došli k prvním domům Staroselje. Proslídili jsme vesnici, když jsme hledali vejce, chleba a sádlo a nedbali jsme divení žen a reptání mužů. V jedné světlé místnosti jsme se zastavili, zakryli jsme okna a nechali jsme ženy rozdělat oheň v peci, aby nám připravily jídlo. Poslechly nás jen neochotně a zdráhavě, s rozčilenými řečmi. Přepadl nás zvláštní pocit. Neměli jsme žádné zbraně. Venku zněly hlasy, šeptavé, ale rozčilené.
Otevřel jsem nůž a vyšel jsem ven. U okna stála skupina mladších mužů a poslouchala. Přeměřili si mne pohledem a lámanou němčinou se mne zeptali, jestli chceme vesnici zapálit. Ne. Ale nevěřili mně.
S bušícím srdcem jsem vyšel na silnici. Byla noc, jen skrovně vyjasněná hvězdami a bledým srpkem měsíce. Z temnoty zaznělo pískání, z křoví se ozývalo volání. Sel jsem zpátky do domu a rychle jsem popsal situaci. Tři z mých kamarádů se proplížili zahradou, naslouchali a zaslechli hlasy rozčileného srocení lidí. Všechno mladí muži s klacky a kosami, kteří se nyní vydali k našemu domu.
Ti tři vojáci spěchali zpátky a vyrozuměli nás o tom, co se venku děje. Mezitím jsme už rozbili stoličky a zařízení domu a ozbrojili jsme se klacky a tyčemi, do rukou jsme vzali poboční zbraně.
Teď jsme zaútočili směrem ven, vrhli jsme se proti zahradnímu plotu, vyvrátili jsme ho do trávy a hnali jsme se směrem do kopce. Za námi zapráskaly výstřely. Pádili jsme po cestě a oddechli jsme si teprve u paty kopce, ze kterého jsme viděli světla. Kolem bylo naprosté ticho. Nikdo nás nepronásledoval. Ve vesnici jsme našli ubytování, vojáky a něco k jídlu. Spali jsme neklidně, ale partyzáni nás nerušili.
Postihly mě sny, sny o útěku, zajetí a smrti. Dříve jsem se jen zřídka viděl putovat v zamlžené krajině, a dech dobrodružství provanul
také tyto boje a cesty. Nyní mě pronásledovali démoni mučením a útěkem, a tyto sny už neměly konce.
Brzy ráno jsme se vrátili na silnici. Jedno nákladní auto nás vzalo do Uneči. Seděl jsem na blatníku ve svištícím větru, pozoroval jsem, jak kolem kloužou louky a strniště, kousky lesa, křoví a vesnice a cítil jsem blažené opojení. Toto dobrodružství, být rozptýlen od jednotky, být odkázán sám na sebe a být svobodný na zemi, cesta na západ a šťastné uniknutí o minulé noci mě uvádělo do nálady překypující radostí ze života.
Rovinu ozařovalo slunce bez síly, vítr z jízdy mně čuchal vlasy, tváře a čelo hořely od bičujícího vzduchu a prachu. Rychlost, let a pádění působily v mém nitru jako bouře. Na pár hodin jsem byl svobodný, opojený poutník do nejistoty, blíže domovu, a svoji svobodu jsem si užíval jako oživující nápoj. Necítil jsem se jako voják, jen jako člověk, tulák v nádherném světě.
Za řídkými lesy se objevily továrny a sklady Uneči. Koleje. Kolem projížděly nákladní vlaky. Přišli jsme večer, shromáždili se a znovu jsme se setkali s naší rozptýlenou jednotkou. Pořád ještě přicházeli další jednotlivci. Dověděli jsme se, že ostatní byli naloženi už v Klíncích a další den jsme očekávali vlaky na nádraží.
Večer jsme nastoupili. Nebyli jsme potrestáni, ani pokáráni. Naši kamarádi nás pohostili vodkou a vínem. Bylo mně ale smutno po ztracené svobodě a dobrodružné cestě.
Jeli jsme pomalu ke Gomelu a pořád jsme viděli ten stejný obrázek - sklizená pole v bouři, mraky kouře na obzoru. Z Ruska se stala vylidněná, kouřící, hořící, troskami pokrytá poušť a válka za frontou mě sužovala ještě víc, protože postihovala bezbranné. Také já jsem zavinil to zpustošení a všechno to utrpení, které přinášelo lidem, byl jsem vinen jako všichni bezejmenní a obětovaní, jako všichni vojáci. Téměř jsem zapomněl, že existovalo ještě něco jiného než válka a útěk. Už jsem nesnil o svém návratu.
Před námi byly trosky mostu vyhozeného do vzduchu. Vlak zastavil na trati uprostřed krajiny, v nekonečném řetězu transportů. Zástupy ženistů horečně pracovaly na jeho obnovení. Nešlo to ale dost
rychle. Partyzáni dobyli vesnice v našem sousedství, Rudá armáda se blížila a poslední vlaky již stály na hlavní bojové linii. Ostřelovaly nás minomety a my jsme se připravovali na obranu.
Ale cestovatelský život nezpomaleně pokračoval. Snědli jsme kořist z Počepu, vypáčili jsme zásobovací vlaky a vyplenili vagóny, vynášeli jsme z nich bedny s cukrem, vínem, konzervami a masem, celý den jsme pekli a vařili a kuchaři soutěžili v porážení zvířat a přípravě nejlepšího jídla. Psali jsme dopisy, které jsme nemohli odeslat, a zpíjeli jsme se dlouho do noci42.
Zpívali jsme u červeného vína a likérů, vodky a rumu, upadali jsme do opojení jako zasvěcenci smrti, pili jsme a tancovali, mluvili jsme opilými hlasy o vědách a erotice, potáceli se kolem vagónů, seděli jsme venku okolo táborových ohňů, byli jsme nemocní z pití levných lihovin a nadměrného požívání tuků a přesto jsme slavili dál, vedli jsme groteskní řeči o válce a míru, byli jsme melancholičtí, sdělovali jsme si navzájem hoře z lásky a stesk po domově, znovu jsme se smáli a pili dál, výskali jsme, řádili na kolejích, tancovali ve vagónech, stříleli jsme do noci, jednu zajatou Rusku jsme nahou nechali předvádět tanec a prsa jsme jí pomazali krémem na boty, opili jsme ji tak, jako jsme byli my sami a vystřízlivěli jsme, teprve když jsme po pěti dnech dojeli do Gomelu43. Podle rozkazu byl zbytek alkoholu zničen. Jeli jsme přes Zlobin, Mogilev a Oršu do Gorki. Tam jsme byli vyloženi.
Útěk byl u konce, začala poziční válka na linii Dněpru.

Bitva

Říjnové slunce halilo krajinu do nazlátlého nádechu. Přes kopce a pole vanul studený vítr, tráva žloutla, vlhká země voněla v modrém vzduchu a bezmračný den ubíhal. Pochodovali jsme k frontě. Navečer jsme odpočívali v Andrjuči. Rozložili jsme se kolem ohně z rašeliny, dřeva a slámy. Noc přišla s prvními mraky a slunce zapadalo za zahrady v barevném rauši purpuru, rumělky, karmínu, violeti a zlata.
Oheň dohořel. Zabalili jsme se těsněji do kabátů a vyhrnuli si límce. Ruští piloti bombardovali ve světle fosforu vesnici. Měli jsme mnoho mrtvých a raněných a zabita byla také většina koní. Přesto jsme kolem půlnoci vyrazili vpřed.
Temnota nám ztěžovala postup přes bažinaté prolákliny a přes pahorky, kde začínaly klíčit ozimy. Až později nám požár Luki poskytnul světlo z nebe.
Těsně za zákopy jsme našli prohlubeň od výbuchu a díru v zemi ke spánku potom, co jsme zabloudili a únavou usnuli na dělu. Překročili jsme zákopy. Stanové dílce visely roztažené na jejich stěnách a skrývaly díry, ve kterých nocovali vojáci na tenké vrstvě slámy, noční mráz pokrýval zemi jinovatkou, slunečné dny přinášely čerstvý vítr a večery vlhkou mlhu, a oni zde často probděli celé noci. Jejich pušky ležely v úzkých prohlubních, malou dírou v hlíně fasovali potraviny, střelivo a cigarety.
Před námi byl ještě opěrný bod. Ve vší tichosti jsme natahali trámy a prkna, vykopali bunkr a spali jsme, téměř bez hlídek, zatímco na sever od Leninova již duněl boj a ruské útočné oddíly se objevily v noci blízko nás u ostnatého drátu. Fronta byla tichá. Také my jsme byli klidní. Čas nám utíkal jako písek z unavených rukou, které už v prachu nenašly žádné zlaté zrnko.
Trápily nás vši a svrab. Putovali jsme na odvšivení a myli se sirným mýdlem. Konečně jsme dostali čisté prádlo. Naše staré košile úplně zčernaly. Tak jsme táhli do našeho zimního postavení.
Bubnová palba ničila zákopy a vzbudila nás ze spánku plného zmatených snů. Explodovaly granáty ze všech zbraní a přesto výstřely, exploze a vytí letících střel zanikalo v jediném monotónním dunění. Naskákali jsme do hlubokých zákopů. Hlína a střepiny padaly na naše ocelové přilby. Já jsem také odložil čepici. Jen na vteřiny jsme se odvážili podívat do mlhou zahalené země nikoho. Nic se tam nehýbalo. Uplynuly hodiny. Palba neustávala. Zpozorovali jsme, že nejsme v ohnisku boje. Rusové už útočili. Vlna za vlnou proudily do údolí a brzy se nám ztrácely z dohledu. Vystřelili jsme několik granátů na jejich husté řady, seskočili jsme z děla a vleže jsme hlídali, znovu jsme
se odvažovali k závodu se smrtí, dokud si noc nevynutila přestávku v boji. Rusové si tisíc metrů vedle nás vynutili průlom fronty.
Mrzlo. Na oblohu vyšel krvavě rudý měsíc v úplňku, předtím pohroužený v rozednívání. Slunce, žluté a zastřené, vyšlo nad ruskými pozicemi. Opěrný bod před námi se vyklízel. Houfek otrhaných, zubožených a nevyspalých vojáků utekl k nám, schoval se za zákopy, seděl vyčerpaný a zdrcený v prohlubni a pořád ještě upřeně zíral v prožité hrůze.
Palba granátů zase spustila. Bitva pokračovala. Peklo z ohně, oceli a krve. Kolem poledne zase začala bubnová palba jako ďábelské stupňování. V předvečer Rusové rozmnožili svůj úspěch. Tanky a samohybná děla dorazily příliš pozdě a byly střelbou odraženy, marně pořád znovu útočily střemhlavé letouny na shromaždiště protivníka. Plamenomety selhávaly. Nic nás nechránilo před přesilou. Jedna rota vyklidila zákopy a dvě naše děla tam zůstala ztracena.
Rusové vráželi klín dál do našeho týlu. Naše zálohy vykrvácely ještě před protiúderem. Pak už žádná pomoc nepřicházela. Psali jsme dopisy na rozloučenou a očekávali smrt.
Kousek po kousku jsme ustupovali z našich zákopů. Hromady mrtvých rostly a za hradbami z jejich těl dál bojovali zoufalci. Moji kamarádi padali, roztrháni přímými zásahy, zraněni, nervově zhrouceni. Jako zázrakem jsem zase unikal granátům a byl jsem lehkomyslný. Už na tom nezáleželo. Nikomu už na nás nezáleželo. Už jsme neriskovali, nepřemýšleli jsme a jen jsme čekali na konec. Jako masky jsme hráli naše chování a klid, kouřili jsme a jedli. Pak jsme překotně utekli ucpanými zákopy a nic jsme nezachránili. Rusové byli ještě daleko, ale nikdo nemyslel na odpor. Nikdo už neměl dost vůle a síly. Neděsilo nás nebezpečí a smrt, ale nepřítel. Ale protože žádná pomoc nepřicházela, nezasáhly minomety ani samohybná děla, ani my jsme nedělali, co jsme měli. Granáty padaly do přeplněných zákopů. Vyskočili jsme a v kulometné palbě jsme pomalu šli přes vrch. Všechno nám bylo jedno a chtěli jsme padnout raději dnes než zítra, nebo kdyby nám byl osud milostivý, chtěli jsme být raněni.
Jednomu kamarádovi jsem pomohl k doktorovi. Vrátil se domů.
Byli jsme obětováni jako dobytčata. To už nebyl žádný boj, ale vraždění. Při krátkých protivýpadech jsme nacházeli naše pohřešované roztrhané a zohavené, a také my jsme nebrali žádné zajatce. Bránili jsme se jen do té doby, než se naskytla příležitost k útěku. Nebojovali jsme.
V noci jsme podnikli výzvědnou výpravu do země nikoho. Na výšině jsme překročili obranná postavení, sestoupili jsme do rokle a plížili jsme se na protější pahorek k našemu dělu. Zákopy a postavení zůstaly za námi v temnotě. Napjatě jsme naslouchali. Jen krev nám šuměla ve spáncích. Stáhli jsme dělo do rokle, přivedli jsme pomoc a táhli jsme ho nahoru do svahu. Nějaká rozptýlená skupina procházela kolem nás. Poslední. Nikdo nemluvil. Jen kola se smýkala po trávě. Jednotlivé výstřely zasvištěly kolem nás. Nabírali jsme dech.
Šli jsme ještě jednou ve dvojicích. Pomalu se k nám blížily ruské svítící střely. Rusové na široké frontě pronikali do prázdných míst. U našeho bunkru jsme se zastavili. Někde zněly přidušené hlasy, ještě daleko. Naše odvážné dobrodružství hraničilo se sebevraždou. Zalehnul jsem s odjištěnou puškou, pistoli také připravenou. Můj kamarád přinesl chlebníky a batohy a vynesl ven přikrývky. Nepadlo ani slovo. Sbalili jsme věci do uzlu. Hlasy se stávaly hlasitějšími, docela blízko, rozeznávali jsme ruská slova. Vzali jsme věci a pádili do rokle. Pronásledoval nás křik a střelba ze samopalů. Stíny, siluety překročily vrcholek, ohnivé kouzlo stopovek střel zazářilo jako denní světlo nad krajinou. Běželi jsme dál, padali jsme do trychtýřů a zákopů, zakopávali o mrtvé a konečně jsme se dostali zpět do našich nových pozic.
Bitva skončila ve dne posledními granáty. Byli jsme zachráněni, podmíněně omilostněni na neurčitou dobu44.
Klidné dny ubíhaly. Hrůza se začala projevovat. Pořád jsem před sebou viděl stěnu z ohně, kouře, hlíny a prachu, ve které jsme žili a bojovali. Před těmito představami nebyl žádný únik a kdo uniknul smrti, nesl v sobě vypálené znamení těchto hodin do konce života. Zase jsem zažil válku v celém jejím děsu, jako apoteózu ničení a smrti.
Krev zasychala v jílovité půdě a ztrácela se pod našimi kroky. Mrtví byli zahrabáni. Ale po takovém zážitku nemohl život jen tak dál pokračovat, žádný člověk se už nemohl nazývat člověkem a božím tvorem. A přesto šlo všechno dál, muselo se to vydržet a ještě překonat.
Moje vůle k životu se probudila. Síly rozumu a duše se opět ozvaly, jakoby doplněné z nějakého tajného zásobníku. Vymazal jsem tyto dny a noci z mého života. Pohřbil jsem je tak hluboko, jako by se nikdy nestaly. Vystavěl jsem most přes propast té doby a na druhém břehu jsem začal nový život.
Zaujali jsme klidnější pozici. Několik dní jsme si užívali klid za frontou. -
Zase jsme pochodovali mlhou a nocí. Sotva jsme se viděli navzájem. Jen stíny vedly strašidelné rozhovory a hledaly světlo. Vzduch byl těžký vlhkostí a chladem a nesla se jím k nám železná hudba fronty. V noci nehrozilo nebezpečí a naše postavení bylo dobré, daleko za linií zákopů, teplý, hotový bunkr. Do něj jsme se nastěhovali.
Doba dešťů pominula. Začátkem listopadu poprvé sněžilo. Bouře vyla a hnala mokrý sníh se svištěním po trávě. V našich kamínkách hořelo. Naslouchali jsme praskání rozpadajícího se dřeva a monotónnímu zpěvu větru. Sníh na kopci roztál ještě před rozedněním. Byli jsme klidní.
V té zemi deště byly ještě stále připraveny oheň a přístřeší pro pocestné. Bůh dává zvěři, co potřebuje, a také nám dal svou péči a požehnání v pravý čas. Útoky a smrt se stále vracely, ale vracely se také přestávky mezi nimi. Z nebezpečí a bolestí rostla v duši nová ruda a bylo na nás, abychom z ní vykovali ocel a zlato. Do železných rakví jsme také pohřbili nevěrné hvězdy, takže uvnitř přesto zůstalo světlo.
V noci vzplanula vesnice a přesto nad rejem plamenů klidně svítily hvězdy. Přecházel jsem a zabloudil jsem mezi zákopy. Aniž bych to věděl, procházel jsem zemí nikoho a teprve blízko ruských zákopů mne červená stopovka kulky z nepřátelského kulometu poslala zpět. Všechno kolem mne ale klouzalo v bizarní věcnosti a zmatku snového života, který přijímal věci a události jen jako zrcadlo a nic nechápal.
Klid. Klid nám nedělal dobře. Hořeli jsme touhou po bitvě a vyhledávali jsme jakoukoliv činnost, nacházeli jsme ji jen v koňaku a kartách, naslouchali jsme pravěkému zpěvu bouře a meditovali jsme.
V téhle proklaté době bylo přece jen nejlepší být vojákem a stát tak uprostřed tohoto života. Cítil jsem se být v harmonii se svým osudem, kterou jsem neuměl ospravedlnit. Už jsem se nebránil nevyhnutelnému, dělal jsem svoji práci s jistým potěšením a divil jsem se sám sobě. Vzpomínka na hudbu a básně mi pomáhala uvědomit si gro-tesknost mého vojáckého života v Rusku jako nějaký vnitřní smích a tušil jsem, že to všechno musí při příští bubnové palbě prasknout jako mýdlová bublina.
Tady ale komedie získala nějaký hlubší smysl. Válka se stala takovou elementární a planetární událostí, že se všechno ostatní rozplývalo v kouři a pěně, jako jinovatka ve slunečním světle. Svoboda, básnění a zpěvy měly již jen symbolický prostor mimo realitu. Musel jsem být vojákem, uvnitř i navenek, abych v této skutečnosti ze zabíjení a umírání mohl existovat, a abych měl právo žít na zpustošené zemi, musel jsem padnout na ztracené vartě.
Tak jsem přemýšlel, když byl klid a nechápal jsem se. Znenadání jsem zase zatoužil po putování a jízdách do nejistoty. Bylo to jako návrat z doufání a vůle. Zase jsem nalezl víru ve svůj osud, nalezl jsem důvěru ve veškerý život a mladickou naději a klidně jsem vzhlížel vstříc tomu, co přijde. Cekal jsem na dobrodružství. A moje tajné přání se splnilo.
Cikáni na cestách
V tmavé deštivé noci jsme vyrazili. Putovali jsme vstříc novým katastrofám, strádáním, bolestem a dobrodružstvím. V Koljuči a Suki-nu jsme žili jako v době míru. Změna osudu mohla přinést jen něco trpkého. Já jsem byl ale spokojen. Zůstal jsem věrný svému zvláštnímu vojáctví. Nejen jako dobrodruh v zemi nikoho, jako štvanec a oběť
osudu, také v nitru zůstaly váhy v rovnováze. Beznadějnost války a nesmyslnost mého putování, zoufalství při každé změně, strach z požehnání návratu a laskavosti míru, znechucenost lidstvem, jeho šílenstvím a zločiny mně dávaly poslední možnost vidět završený život již jen v podobě smrti uprostřed Ruska. Tak jsem, spolu s pobloudilými duchy, táhnul dál.
Pochodovali jsme na severozápad. Oddával jsem se smutné kráse podzimní krajiny. Pršelo, cesta se změnila v bahniště, v noci mrzlo a znovu to tálo. Překročili jsme Dněpr a konečně jsme putovali po západním břehu řeky. Před námi se blížilo dunění bitvy na silnici ze Smolenska do Minská. Nikdo nevěděl, kam nás vede cesta. Ztrácela se v nekonečnu.
Přenocovali jsme v jakési kůlně v Budy. Topilo se v obrovských kamnech, ale kůlnou profukoval vítr, slaměnou střechou probleskovaly hvězdy a dovnitř se sypal sníh. Oblékli jsme si zimní oblečení, které bylo přece jen lepší a dostatečnější než před rokem, pili jsme šampaňské a rum, pár hodin jsme spali a za svítání jsme hledali naše pozice. Ještě za tmy jsme k nim přišli, obsadili jeden bunkr a po chvilkách jsme spali, stále znovu buzeni pekelným koncertem minometů, palebnými přepady a nástupy do stráže.
Velká bitva ale byla už u konce. Obsadili jsme jednu vesnici a osvobodili jednu skupinu, která se zakopala a čekala buď na vysvobození nebo na smrt hladem. Protiútok Rusů nepřišel. Zastihlo nás už jen doznívání bojů. Nastala obleva. Leželi jsme na pryčnách, zpívali jsme písničky v různých jazycích a každou noc jsme se opíjeli. Tak jsme zapomínali na naše starosti a na náš život. Už měl jen cenu rezignovaného zahození.
Změna postavení. Pochodovali jsme po cestě zpátky. Nad krajinou přecházely dešťové přeháňky. Putovali jsme a zpívali z čerstvé radosti ze života, podpořené sektem a rumem, a nadcházející dobrodružství jsme přijímali s lhostejností, kterou vytvářel alkohol. V Oljuštinu nás naložili, noc jsme strávili v nákladním vagónu při hazardních hrách a vínu a vystoupili jsme ve Staroj Bychově. Blátem, deštěm a sněhem jsme zase pochodovali po cestě a znovu jsme překročili Dněpr.
Jako zasvěcenci smrti, odsouzení k smrti upitím, zírali jsme do vody, mrzli jsme, se strachem v očích jsme měřili hloubku vody a pochodovali jsme dál, otupěle odevzdaní našemu osudu, únavě z války a věčnému životnímu údělu, abychom pořád stáli na nejvýchodněj-ším výběžku fronty.
Došli jsme do Selece, vesnice dobyté teprve ráno. Protitankové pušky a kulomety Rusů byly ještě na ulicích, mrtví leželi vedle svých zbraní. Očekávali jsme noc, zmrzlí a promočení, shluklí kolem ohně, ale teprve ráno jsme se vydali k našim novým postavením.
Pochodovali jsme zasněženým lesem a při jedné přestávce jsem usnul pod keřem. Když jsem se probudil, ostatní už táhli dál a zajímali rozprášené Rusy, kteří se vzdávali po několika výstřelech.
Blížili jsme se k hlavní bojové linii. Už na přístupové cestě nás zdravily granáty. Jeden voják byl zraněn a jeho kamarádi ho nechali na holičkách. Ve dvou jsme ho odnesli do úkrytu a při praskání granátů jsme ho obvázali, zatímco na nás padaly střepiny a hlína. Jeho obličej byl žlutý, bolestí zkroucený do grimasy; křičel. V jeho stehně byly vidět obnažené žíly a šlachy, a jeho krev nám zamrzala na rukách. Zemřel. Dohonili jsme ostatní.
Ve sněhové bouři za bezměsíčné noci jsme dopravili dělo do pozice. V blízkosti jsme našli několik děr v zemi, širokých a hlubokých právě tak, abychom v nich mohli ve dvojicích ležet na boku. Natáhli jsme nad nimi stanové celty, zabalili se do dek a spali jsme. Nikdo nedržel hlídku. Šuměl déšť. Dovnitř kapalo. Potom stanové dílce pokryl sníh, tál naším dechem a po stěnách prosakoval dolů. Probudili jsme se v kaluži vody. Promočení a zmrzlí jsme se vypotáceli do mlhy. Jediné, co jsme našli k jídlu a pití, byl kalíšek rumu.
Jedna ruská úderná jednotka zaútočila a zůstala ležet daleko před našimi děly pod přehradnou palbou. Postavili jsme si bunkr, zakryli jsme ho jen prkny, trochu jsme ho utěsnili pískem a slámou, postavili do něj kamna a celou noc jsme si sušili deky, kabáty a ostatní oblečení.
Krátká bubnová palba z protitankových děl a minometů nás vyhnala ven. Svítání. Naši granátníci utekli a Rusové na nás útočili
z výšiny před námi. Stříleli jsme podporováni kulomety a granáty. Přinášel jsem střelivo, viděl jsem před sebou dopadat do sněhu střely, blízko mě dopadla mina, ale já jsem nepadnul k zemi. Sel jsem klidně a vzpřímeně, jako by se mně nemohlo nic stát. Protiútok vrhnul útočníky zpátky, ale brzy zaútočili znovu. Vystříleli jsme poslední granáty a opustili naši pozici. Naše děla byla ztracena.
Klidně jsme šli ve dvojicích k jinému dělu asi kilometr kulometnou palbou a jednotlivými výstřely z pušek. Bylo přece úplně jedno, jestli tady padneme nebo se při útěku utopíme v Dněpru. Povídali jsme si 0 Baudelairovi. Občas jsme lhostejně zalehli, počkali jsme na ochabnutí střelby a šli jsme dál. Jako pomatení.
Očekával nás poslední z dělostřelců. Obličej měl poškrábaný od hrudek hlíny a oteklý. Kolem leželi mrtví a shora na to padal déšť. Na zdi jednoho domu byl přilepený mozek a maso. Tomu žijícímu jsme mlčky stiskli ruku.
Nedrželi jsme žádné hlídky. Usnuli jsme v dešti a poletujícím sněhu. Náš dům shořel a zachránili jsme si jen chlebníky a deky. V záři ohně jsme si pak postavili bunkr a z jedné stodoly jsme strhli trámy. Byl dost velký na to, abychom v něm mohli sedět a ležet.
V noci jsem v krajině zabloudil a cestu zpátky jsem našel, zoufalý, až po dlouhé době. Příštího dne jsem byl přeložen k jinému dělu a opět jsem našel dobré kamarády. Přebývali jsme ve stísněných podmínkách, ale naše světy si rozuměly. Bylo mně, jako bych se znovu probudil.
Blízko zákopů byl březový porost a v něm byl náš bunkr. Z bílé přikrývky žlutě probleskovala strniště, ozimy vystrkovaly špičky ze sněhu a vážnou a smutnou krajinu ve žlutém zimním světle uzavíraly na obzoru smrkové lesy. Země tála pod řinoucím se deštěm. Náš bunkr se kousek po kousku zřítil. Podpírali jsme ho, ale už jsme jej znovu nestavěli. Cekali jsme na ústup, chtěli jsme přes Dněpr. To byla posedlost. Reka nás tísnila, ochromovala myšlenky a jako temný hlavní motiv se vinula našimi rozhovory. Občas jsme navštívili osádku jiných děl, dřepnuli jsme si do děr v zemi těsně k sobě, zpívali jsme, hádali jsme se o válce i o míru, porážkách a vítězstvích a téměř každou noc jsme se opili.
Pořád jsem se ještě cítil jako voják, teď ale jako válečník nastávající říše, nějakého duchovního, tajemného vývoje, který si s válkou velice odporoval. Nosil jsem jen masku, jak to doba vyžadovala a často jsem snil o poustevnickém životě v klášterní cele, obrostlé psím vínem, někde na kraji světa, poslouchat jen z dálky lomoz světa a být se smrtí v důvěrném vztahu, ale jinak než teď. Neboť zde se jevil dokonce smrtelný tanec ve středověkých vidinách jako přívětivý a pěkný vedle těch nahých mršin, těch mrtvol v zemi nikoho, těch žijících zdechlin, kterou jsem byl i já. Nebyl jsem křesťanem a neměl jsem žádný domov, kromě tohoto světa. Tak jsem procházel svým osudem jako vykořeněnec zakletý k putování. A při všech mých cestách do nejistoty jsem se nemohl opřít o Boha jako o strom, jež poskytuje stín v pouštní krajině. Mým jediným cílem zůstalo doufání v lepší život v míru. Když se za mnou zavřely dveře otcovského domu, muselo to začít. Ale v tajných komnatách srdce jsem v to už také nevěřil.
To byl můj duchovní advent. Tak jsem přemýšlel v těch dnech příprav a jen někdy jsem si uvědomoval: Byl jsem ještě mladý, svět se přede mnou ještě otvíral - když jsem byl teprve na západním břehu Dněpru.
Obleva přišla a pominula. Mráz nechal ztuhnout krajinu a když jsem o jedné noci vyšel z bunkru, viděl jsem nad sebou konečně, po dlouhé době, zase hvězdy, hvězdy, hvězdy. Sníh se třpytil, jinovatka se leskla a nad zemí leželo ještě hluboké ticho. Cikánský život v lese mně působil zvláštní radost. V prosinci pod širou oblohou, dobrý přítel mraků a stromů, vítr zpíval ve větvích, vanula sem vůně sněhu, pryskyřice a lesní půdy, země pokrytá jehličím se i v zimě zdála teplá, nepotřeboval jsem se na nic ptát, o nic starat, mohl jsem nerušené snít a naslouchat - tento život obšťastňoval dobrodruha proti své vůli, a strádání mně nepřipadalo těžké.
Po setmění vzplanula na druhém břehu sláma a kopky sena v dlouhých řadách, tiché ohňové signály v narůstající noci. Takto jsem kdysi viděl také osvětlená města na druhém břehu mé domovské řeky. Také ničení vytvářelo kouzelné obrazy, a tak jsem nazval válku, s mou starou touhou po paradoxech, estetickým problémem.
Změna pozic. Pochodovali jsme až k mostu přes Dněpr, když přišel rozkaz obsadit opěrný bod daleko na východě. V mírném sněžení jsme prošli Uchljastem, zmrzlou bažinou s téměř neznatelnými cestami, přes umělé potoky a provizorní můstky dál do nejistoty.
Došli jsme do Momačina45, jako ostrůvku, které bylo naším cílem. Měsíc zářil jako ledový oheň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama