6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 07.část

14. března 2010 v 22:20 | maverick |  Knihy a časopisy
Pohádkový lesík

V pohádkovém lesíku vzniklo podzemní město. Podél cesty stál bunkr vedle bunkru. Jako do posledního domu na kraji světa jsem se přestěhoval k obsluze minometů blízko k nepřátelské straně, abych tam jako střelec z kulometu jistil prostor proti útočným oddílům a zvědům.
Bydleli jsme v dostatečném a teplém prostoru, dostávali jsme dostatek jídla, chodili jsme málo do stráže a měli jsme dostatek spánku.
Tam jsem prožil advent, dobu příprav. Zatímco jsem vždy byl připraven vyrazit k odchodu, teď jsem očekával věštbu. Tušení strašných událostí se střídalo s přehnanou nadějí a s vrtochy. Získal jsem více sebedůvěry a klidně jsem vzpomínal na advent v předchozím roce. -
Rusové proti nám seskupili posily. Byla nám přikázána zvýšená pozornost. Začala obleva. Sníh tál a prosakoval dolů stěnami zákopů, země měkla a voda z rozpuštěného sněhu vsakovala do bot a z pls-
těných bot se stávala těžká a studená závaží. Nahé stromy zíraly do beznadějně šedivých dnů a v rybářské prohlubni popraskal led.
Ruští přeběhlíci prozradili plánovaný útok a nám byla vyhlášena pohotovost.
Čtyři dny a tři noci jsme nespali, pořád oblečeni do těžkých zimních kabátů. V kamnech hořelo, z čela nám stékal pot a v ledovém průvanu nám mrzly nohy. Zima opět vycenila své vlčí zuby. Ale ještě pořád kapala voda ze stropu bunkru. Zbytečně jsme napínali stanové celty. Všechno, čeho jsme se dotkli, bylo vlhké a nepříjemné kvůli nánosu špíny, kalhoty a kabáty byly vlhké, lůžka na pryčnách byla pokrytá kousky bláta. Cekali jsme, dusili jsme se zplesnivělým chlebem a nic se nedělo.
Pohotovost. Naše zbraně zamrzaly. Obuv na našich nohou byla jako led. Připraveni. K umírání a k útěku. Nebyl žádný rozdíl v tom, jestli by nás trefila ruská kulka nebo vlastní přehradná palba, která by byla pravděpodobně vypálena na naše pozice, nebo jestli bychom se zhroutili a chcípnuli vyčerpáním, nebo jestli bychom umrzli během nekonečné noci na stráži. Po první hodině jsme ztratili cit v rukách a v nohách, po dvou hodinách se tělo třáslo jako v horečce, chvělo se a otupělo, po třech hodinách tuhla krev, přicházely sny - a znenadání vytrhlo střídání napolo pomateného vojáka zase zpět do protivného života. Rozmrzli jsme a zírali jsme na sebe - strašidelná skupina sedmi smrtelně bledých vojáků, vybarvených a zaprášených vzduchem z bunkru, kouřem a sazemi, se zanedbanými vlasy, s beznadějí v očích, trápených vešmi.
V nádobí hnily zbytky jídla. Schovali jsme hodinky, čas ještě nevypršel. Z čekání se stalo mučení. Skličovalo nás. Všechno ztratilo smysl a my jsme toužili, aby nás vykoupil boj. Jeden zraněný se vrátil zpět, ovázaný papírem. Chyběli lidé. Museli jsme vydržet. Byli jsme vojáci a průkopníci velké doby, ve kterou jsme nevěřili. Všechno přejde. Na bitevní pole brzy spadla noc a ve sněhu se množily stopy vlků. Nás si ale vzal rozklad do svých milujících rukou. Mohli jsme si vysnít naše mládí, o něž nás válka okradla, toužebně si malovat náš neprožitý život - byla jednou jedna noc, o které se hodně vypilo, zpívalo, tancovalo a líbalo, a bylo ještě tisíce dalších nocí, plných hudby, kouzla, opojení, smíchu a smyslu, putování a blaženého smutku. Ale ty noci nepatřili nám. Viděli jsme sníh - zformoval jej Bůh, tak jako stvořil nás. Mysleli jsme na domov, na knihy, které jsme museli spálit, včetně lží, které v nich byly. Museli jsme se vrátit, zavřít dveře na závoru, pozorovat zdáli zánik Západu a hned, jak je matka porodí, zardousit naše syny, aby nikdy víc nepřišla válka na tento svět. Život byl velkolepý, advent a Spasitel byli blízko - v ruských muničních továrnách se pro nás už plnily granáty. Rozmnožíme řady březových křížů, na každém ocelová helma a pod ním člověk, již předtím změněný v dobytek. To bylo smyslem této války.
Tak jsme se nořili do zoufalství. Selhával i šibeniční humor. Tomuto zármutku nebyla ironie nakloněna a smáli jsme se do šklebícího se obličeje jen našemu strádání. Ďábelské grimasy kvetly na hnojišti našeho adventu.
Cekání v bunkru jsme už nevydrželi. Se setměním jsme spěchali, jako na útěku, na okraj pohádkového lesíka. Padal nový sníh a viděli jsme široký svah táhnoucí se dolů až k rybářské proláklině.
Před námi se rozkládala démonická krajina války. Z rokle stoupala v hustých oblacích mlha a oparem zahalovala pásy smrků na protější straně. V dáli se rozplývala rovina s šedivou večerní oblohou s načer-venalým nádechem. Žlutá světla a modrobílé stíny si pohrávaly nad sněhem. Nebylo vidět ani človíčka, ani zvíře, nebylo slyšet ani slovo, ani křik ptáka. Jen z bunkrů pomalu stoupal bílý kouř z páleného mokrého dřeva a ve zmrzlých praporcích visel nad údolím, jako by tam nadpozemští kováři odlévali koule pro nadcházející bitvu.
Pomalu jsme se vrátili do pohádkového lesíka. Přes noc napadl sníh, hustě a měkce ležel na zemi a větve něžně nesly jeho zátěž. V ranním světle se lesík krásně a tiše zvedal z nebeské nivy.
Náhle to vše přehlušila velká symfonie války. Slyšeli jsme výstřely ruského dělostřelectva a ozvěnu od kopců za nepřátelskými zákopy. Granáty dopadaly hluboko do našeho týlu. Ozvěna duněla, překryla se do elementárního dunění a rozléhala se dál jako chór duchů. Pak třeskly první zásahy v lesíku. Dělostřelecké granáty vybuchovaly tupě a tvrdě,
pronikavě kvílely výstřely z tanků a z protitankových děl a ostře explodovaly. Znenadání se roztříštila munice z minometů. Mezi tím spřádaly kulomety svou smrtonosnou síť. Do toho bušily salvy ruských raketome-tů. Nepřetržitě to kolem pronikavě rámusilo, pískalo, skučelo a ječelo, přerůstalo to do orkánu a utápělo se to v nekonečném dunění. Už jsme nemohli rozlišit jednotlivé výstřely a výbuchy. To byla bubnová palba.
Seděli jsme v bunkru v plné výstroji a s připravenými zbraněmi. Chránily nás jen dvě vrstvy klád a navršená hlína, a přesto jsme se cítili vysvobozeni z ochromení a dusivého čekání. Bitva začala a nastávající boj nemohl být horší než tento začátek.
Bunkr se kymácel a otřásal. Klidně jsme se dívali do toho běsnění, do ohně, létajících hrud hlíny a kouře. Černý kouř stoupal strmě vzhůru a překrýval se s rozptýlenými zbytky. Před dveřmi padal déšť střepin a zmrzlé hlíny. Valila se šedohnědá, nažloutlá, černá a světle-šedá oblaka zplodin ze střelného prachu. Zápach rozežíral naše plíce a štípal nás do očí.
Tak znenadání, jak začalo, skončilo dunící zjevení a znovu se přesunulo do týlu. Telefonní vedení byla zpřetrhaná, žádná spojka se neodvážila vyjít ven, ale my jsme věděli - teď zaútočila první vlna Rusů proti zákopům před námi. Spěchali jsme k minometům a kulomet jsme umístili do postavení. A viděli jsme, jak přicházejí - v maskovacím oblečení, ve skupinách a v řadách. Začala obranná palba. Viděli jsme jak padají, zastavují se a utíkají. Uplynula hodina.
Také druhá vlna ztroskotala v palbě německých kulometů, výstřelech pěšáků a minometů. Pak se snesl soumrak. Daleko před námi leželi mrtví. Zranění se plížili zpátky. Naše zraněné jsme odnesli k doktorovi. Bylo neuvěřitelné ticho, jen tu a tam padnul výstřel jako ozvěna vřavy dnešního dne.
Pohádkový lesík se ale změnil. Sníh už nebyl bílý - byl pokryt černou krustou ze střelného prachu, rozrytou, smíchanou s prachem, střepinami a hlínou a skrze ni v časném večeru jen jaksi nadpřirozeně probleskával světlý podklad. Lesík vypadal jako vymýcený. Na hromadách ležely stromy bez větví, v zemi jeden trychtýř vedle druhého a granáty očesaly zmrzlé větve z kmenů. Roztrhané a zlámané haluze
se vzpínaly, kůra byla poraněná střepinami. Smrky čněly obnaženě vzhůru, torza, rozdrcené jehličnaté větve olámané. Krása a život lesíka se staly obětí války stejně jako zranění a mrtví kolem.
My, přeživší, jsme ale milovali nebezpečí, které krátilo čas vražedného čekání. Ve velké bitvě se život ukázal silnější v nějaké divoké touze po bytí. Válka nás zavedla do jakési oblasti snění, a mnozí z nás, kteří byli mírového smýšlení, pocítili jakousi tajuplnou touhu po děsu v utrpení a činu. Probudil se v nás primitivní člověk. Instinkt nahradil ducha a cítění a zmocnila se nás jakási transcendentní vitalita.
Do bunkru jsme se ale vraceli vystřízlivělí, vyčerpaní a promrzlí.
V noci opět promluvily zbraně. Jako dialog kulometů zněly od zákopu k zákopu. Naslouchali jsme jim na stráži. Sněhem projasněná zamlžená noc, ve které vysoko nahoře v oparu probleskávaly svítící body a nám, nehybným strašidlům, dodávaly lidské rysy. Tu pohovořil jeden německý kulomet v rychlých, odsekávaných dávkách směrem k nepříteli, že jsme tady a bdíme a po krátké přestávce odpovědělo klidnější klepání ruského kulometu nebo se zamíchalo do doznívání našich zbraní. Od kopců se odrážela ozvěna jako zvuk fugy.
Byl to koncert technického orchestru, mechanických nástrojů ovládaných jeho obětmi. Panoval zde kov. Tráva a les to musely strpět stejně jako člověk.
O příští noci jsme zažili anarchistické vypuknutí válečných hlasů. Nepravidelně zněla palba dělostřelectva, raketometů, protitankových děl a minometů. Poslední útoky ztroskotaly před našimi drátěnými zátarasy. Večer bylo po všem.
Počítali jsme padlé před našimi zákopy a hledali jsme naše raněné a mrtvé, vyslovovali jsme jména, jejichž nositel již neexistoval. Téměř bez dojetí, bez politování, jako obyčejná statistická činnost, kterou jsme přecházeli na denní program.
Jedna naše skupina dostala přímý zásah. Sesbírali jsme jejich končetiny ze sněhu pokrytého krustou z krve, shrabali dohromady spoustu masa a vnitřností a na mozek a krev jsme naházeli hlínu. Malý zbytek jsme zavinuli do jedné stanové celty a zahrabali jej před Tabákovém, jako by z nás velká bitva udělala bezduché stroje.
Ale ani mrtví nenašli žádný klid. Jak v létě leželi, práchnivějící, často týdny v obilném poli a masařky jim ryly v očích, než je někdo našel, pohřební oddíl je vyzvednul, naložil slizovitou hmotu a pohřbil je na nějakém hřbitově hrdinů - také se stalo, že hroby před Tabákovém byly explozí znovu vymrštěny a končetiny byly zahrabány na jiném místě. Tam odpočívaly v pokoji a mrtvým zůstala věčná sláva za jejich činy.
Potom jsme konečně směli spát. Někteří brzy upadli do vyčerpání, jako v bezvědomí, my ostatní jsme zůstali vzhůru. Při každém setmění zavyly granáty a vyrušily nás a ticho venku znásobovalo burácení vzpomínek. Stále ještě jsme se potáceli na mostě mezi životem a smrtí.
Stále znovu jsem prožíval onu minutu, v níž jsem ležel nechráněný v trychtýři od bomby a rozhořívala se bubnová palba, která rozryla okraj trychtýře a zasypala mě sněhem a hlínou, až jsem ztratil vědomí. Moji kamarádi mne vyhrabali, odnesli do bunkru a považovali mne za mrtvého. A když jsem se probudil, přišel jsem jakoby z jiného světa.
Neboť my jsme žili v sousedství smrti. Umírání nebylo těžké. Váhání, všudypřítomnost smrti tvořily tu hrůzu a její velikost. Ona neměla ráda ty dlouho ušetřené, ale ty rychle padlé. Nás ale měnila rok od roku. Vedla nás tajnými komorami duše, v těch dobrých probouzela anděla a v těch zlých ducha Kaina. Naplňovala nás a nechávala nás zavírat se do ulity, vydávala z nás plody a z jedné kapky vermutu vytvářela moře zoufalství. Tak nad námi vyrůstala jako vítězný strom. Jako stín dopadala smrt před toho slabého, strhávala jej do smíchu zoufalství, vyvolávala horečnou dychtivost po hojnosti a radosti života, hasila poslední jiskry slušnosti a zdrženlivosti, nábožnosti a víry, servala mu masku a nechala jej padnout jako ztracenou zdechlinu.
Mnohý z nás se skláněl k smrti jako zralý plod. Takový poutník do dáli rád zakotvil v Hádů a příprava na to ho naplňovala štěstím. Smrt pak byla téměř jako světlo z nitra. Žádný svět duchů ji nemohl zničit a její setrvávání korunoval čas.
Ale v její blízkosti byly všechny hodnoty nové. Zlato bylo ničím, ale za drahocenný byl považován každý kousek chleba. Knihy se staly
buď nic neříkajícími nebo nalezly hlubší smysl, milostné vztahy nalezly své dokonání nebo svou pomíjivost. Zachovalo se jen to podstatné. Tak z nás smrt udělala nové a lepší lidi.
Kříže z březových větví ale vyprávěly svou zimní legendu.

Strašidelný lesík

V přesýpacích hodinách se pomalu sypal písek a každé jeho zrníčko spočinulo v rukách Božích. My jsme to ale nevěděli.
Počátek nového roku jsme ještě prožili v pohádkovém lesíku; Silvestra jsme oslavili pálenkou a odvážnými debatami a o půlnoci jsme uspořádali ohňostroj ze všech zbraní29: rok 1943! Následovalo opojné putování, jízda na saních a ve dne jsme spali. Ale při pohledu na stromy s ustřelenými korunami, osekané křoví, kterým ani jinovatka, viditelná duše kouzelných věcí, nedodala žádný život, na všechny ty trosky krásy a míru, se nás často zmocňoval pocit, jako by to všechno vedlo stejně strašidelný, neskutečný život jako my. Pak se někde vynořilo jméno strašidelný lesík a brzy se běžně používalo.
Také my jsme vypadali jako strašidla. Přelétávaly přes nás granáty a přecházely přes nás boje a ty nás vykořenily stejně jako smrky. Válka z nás strhala masky z listí a jehličí. V nitru jsme byli rozervaní a zdeformovaní jako křoví po boji. Nemohli jsme myslet na nic jiného než na granáty, výstřel, výbuch, černý sníh; krev a černý sníh se pro nás později staly symbolem zpustošení, které v našich mladých duších způsobila válka. Jen jinovatka tvrdosti a nebezpečí a čerstvý sníh mlčení skrýval tyto rány, dokud z nás v mrazu nespadlo také to poslední z našich charakterů, kousek po kousku se to odlamovalo, a my jsme se stávali stíny našich předchozích životů.
Chtěli jsme zapomenout a pohřbít minulost, ale nemohli jsme. Znovu jsme se zahrabávali do vzpomínek a nesli jsme si to ještě do uren našich snů.
Začal nejostřejší mráz, jako by od hvězd nepřetržitě vál ledový vítr. Bílý měsíc zářil pronikavěji z letících mraků. Ruce a nohy jsme už
neměli teplé. Trpěli jsme stihomamem. Obklopeni smrtí, procházeli jsme těmito dny jako při věčném loučení. Žili jsme uprostřed smrti - tak jsme změnili staré přísloví. Naučili jsme se nenávidět dobu a proklínat válku. Vnitřně jsme se ale ještě bránili proti marnosti všech obětí, abychom nepropadli zoufalství vojáků na ztracené vartě.
Bylo po bojích. Ale teprve potom bylo vše skutečné. Teprve potom jsme poznali, jak nelidské bylo všechno to zažité a pokoušeli jsme se tomu dát smysl a hodnotu. Ale skutečnost nás donutila odmítnout mnohé oblíbené klamy. Začal duševní existenční boj proti realitě. Nenašli jsme ale žádné kouzelné slovo a žádný nový klam. Válka se nelítostně vkliňovala do mikrokosmu našeho pohledu na svět.
Sníh stále zůstával ležet, noci zůstávaly plné mlčení, jako by to všechno byl jen sen. Když jsme v našich srdcích přece jen ještě objevili lásku k lidem, zavanul Boží úsměv kolem našich čel. Opět jsme věřili na lepší světy, které vzniknou ze zániku a ze země nikoho, a když jsme zavřeli oči, vystupovaly před námi obrazy domova, jako proud poutníků ponořený do zlatého lesku.
Jednou se musely také sny vojáků stát prožitým životem. Naše ruce jsou prázdné, ale jednou se to všechno splní.
Ptali jsme se a přemýšleli jsme.
Nežili jsme ve velké době, i když se udalo mnohé, a v gigantickém měřítku. Jako atomy orkánu jsme spoluprožívali otřesy a katastrofy a zdálo se nám o zániku Západu, který rozsápe sám sebe. Podíleli jsme se na tragédii; byl to triumf techniky nad člověkem a Bohem. Velikost bitev co do výbušnin a oceli, nezměrnost takových podniků, mobilizace materiálu a sil v planetárním měřítku - nic z tohoto násilí se nedá popřít, ale není to mechanika, nýbrž duch, který vytváří velikost nějaké doby.
Naše velikost ale zůstala také jen iluzí. Bezmocnější než kousíček oceli, člověk stál mezi odpoutanými mocnostmi, jen jako číslo, jen jako zbraň a poslušné tělo, služebník nějakého stroje. My jsme to nechtěli. Ale raději jsme se obětovali náhodě boje, té karikatuře vojácké-ho štěstí, než jisté smrti na základě zákona. Jestli jsme šli do boje rozrušení, odvážní nebo roztřesení, smělí nebo zbabělí, připravení nebo
pochybovační, neměnilo nic na skutečnosti, že nikdo nešel dobrovolně. Jen někdy, na pokraji šílenství, udělali nějakou oběť jednotlivci, kteří už přestali věřit ve svůj vlastní život.
Byli jsme vojáci, otupělé bytosti, které vegetovaly v zákopech a bunkrech, beznadějně promarňovaly čas, vychloubaly se, nadávaly, měly starosti, vytrvávaly, poslouchaly - odlidštěné karikatury. Lidskost se ve válce zachovávala jen zřídka. A pokud jsme chtěli o samotě psát, číst a učit se, pak nastával boj o svíčku, o světlo, které muselo svítit také k jídlu a ke stráži, ale ne pro potřeby ducha.
Jednou se nám válka zdála jako nezbytnost, jako boží řízení osudu, kosmický jev, plný smyslu pro dokončení a zničení také jednotlivců. Ale nyní jsme viděli, že válka nebyla začata pro Boha a lidstvo, že jenom nevědomí spustili lavinu, která vše zavalila. Žádné vítězství, žádné dobytí nemohlo ospravedlnit jediného mrtvého, hladovějícího, mrznoucího, zraněného, ani jediné osiřelé dítě. Válka chtěla jen sebe samu.
Tak jsme si uvědomili plody naší připravenosti a vzpomínali jsme na heroický nihilismus, se kterým jsme kdysi vtáhli do Jaroslawi. Nyní jsme se mohli osvědčit jako lidé v nelidském prostředí a milovat opojení a krásu ničení, vychvalovat střepiny vlastního osudu, uctívat zdechliny a říkat k tomu naše Ano. My jsme to ale neudělali, tehdy jsme se mýlili. Hrála s námi jen statistika a dějiny.
Kdo jsme byli?
Tak jako zimní oblečení nakonec nechalo odkryté jen oči, tak vo-jáctví nechalo prostor jen nepatrným individuálním rysům. Byli jsme oblečeni v uniformách. Nejen nemytí, neholeni, zavšivení a nemocní, ale také duševně zpustlí, nic než souhrn krve, vnitřností a kostí. Naše kamarádství vzniklo z vynucené závislosti jednoho na druhém, ze společného přebývání v těsných prostorách. Náš humor se rodil ze škodolibosti, šibeničního humoru, satiry, sprosťáren, kousavosti, vzteklého smíchu a ze hry s mrtvými, z rozstříknutých mozků, vší, hnisu a exkrementů, z duševní nicoty. Záchvaty zuřivosti z pobytu v bunkru rozevíraly své veselé květy na smetišti bídy. Životní moudrost, přikázání a myšlenky jsme nahradili pudem sebezáchovy. Ne-
měli jsme žádnou víru, která by nás povznášela a veškerá filozofie sloužila k tomu, abychom náš osud považovali za snesitelnější. To, že jsme byli vojáci, stačilo k ospravedlnění zločinů a zchátralosti a stačilo jako základ existence v pekle. Našimi ideály jsme byli my sami, tabák, jídlo, spánek a francouzské děvky.
Na nás nic nezáleželo, nezáleželo na hladu, mrazu a úplavici, průjmů a omrzlinách, mrzačení a zabíjení, na zničených vesnicích, rozbořených městech, svobodě a míru. Záleželo to přinejmenším na jednotlivých lidech. Mohli jsme bezstarostně umírat.
Rybářská kotlina
Přišly sněhové bouře. Opustili jsme strašidelný lesík a vtáhli do zákopů a bunkrů rybářské kotliny - široké rokle, kterou protékal potok, v bažině lenivý a silně zasněžený. Pohostinství nám poskytly úzké jeskyně. Už jsme neměli ani svíčky, ani dřevo na topení. Bylo to přeložení za trest.
Nad rovinami a pahorky řádila sněhová bouře, když jsme se přemisťovali s jedněmi sáněmi sněhem, sahajícím často až k pasu, hodinu za hodinou, vrávorajíce a sténajíce, s proklínáním a na konci už k smrti vyčerpaní. Na pokraji sil a se zarputilými slzami v očích jsme leželi ve sněhu, lapajíce po dechu. Ledové krystaly nás bičovaly do obličeje. O půlnoci jsme dorazili, oslepení a kulhající, k cíli.
Hodili jsme deky na pryčny nevytopeného bunkru a upadli jsme do spánku podobného smrti. Na hodinu. Pak nás rozkaz zase vyhnal do neprůhledné noci. Měli jsme prohrabat průběžný zákop. Až do ranního svítání jsme pracovali s lopatami a jen jsme se dívali, jak sníh stále znovu zasypává trasu zákopu. Plstěné boty jsme měli mokré a roztrhané, sníh nám visel na holých nohách a roztával. Dopotáceli jsme se zpátky do bunkru a než na nás Rusové začnou střílet, potřebujeme nařezat, naštípat dřevo, zatopit, a také bychom chtěli spát.
Ale neměli jsme klid. Po několika hodinách jsme museli přinést munici a přístroje a po dlouhých cestách pod nákladem beden, rýčů
a granátů padnul soumrak. Sešli jsme omylem z pěšiny a spadli do vody rybářské kotliny, vyhrabali jsme se znovu na pevnou půdu a kulhali směrem k bunkru. Obuli jsme si šněrovací boty a byli jsme vysláni na neznámé území, abychom doručili hlášení. V temnotě jsme se zmýlili, chodili jsme v kruhu, dostali se do minového pole a zakopnuli jsme o drát dálkového odpálení. Výbuch nás srazil na zem, ale zůstali jsme ušetřeni.
Náš bunkr jsme zase našli pozdě a bez jídla jsme byli posláni do hlavního bojového zákopu. Ve světle světlic jsme tam dorazili, ruce opancéřované zledovatělými rukavicemi, boty promrzlé.
Sedm hodin jsme stáli na stráži, dalších sedm hodin jsme měli pohotovost v jednom bunkru, kde nehořelo v kamnech, sněhu bylo po kotníky, přeháněly se přes nás vlny chladu, až jsme zase museli ven na sněhové bariéry, se zledovatělými bagančaty na ztuhlých nohách, nechráněni před střelami a bouře nás šlehala do obličeje a šatů ledovými jehlami, vlhkem, vločkami a kroupami.
To byla první noc. Ráno jsme dostali najíst a mohli jsme čtyři hodiny spát.
Uplynul týden. Zase přišel mráz, nový sníh zmrznul. Naše noci se teď střídaly. O jedné noci jsme stáli jen tři hodiny na stráži a pět hodin jsme pracovali na opevnění, abychom udrželi zákopy, bunkry a palebná postavení bez sněhu, o druhé noci jsme stáli ve spojovacím zákopu, při hlídání jsme ho potácivě procházeli, promrzlí, vyčerpaní a horečnatí od bezmoci a vzteku.
Znovu přišla sněhová bouře v síle, jakou jsme ještě nezažili. Když jsme té noci opouštěli bunkr, neviděli jsme v té černošedé záplavě ani nebe, ani zemi. Jen šedivé nic. Nenašli jsme žádnou cestu, a tak jsme tápali podél rokle, plazili se, až jsme nakonec zničehonic ztratili půdu pod nohama a skutáleli jsme se do potoka. Led se prolomil. Voda nám vystoupila nad kolena, paže jsme měli mokré a nořili jsme se stále hlouběji. Nikdo neslyšel naše volání o pomoc. Pak jsme našli pevnější dno, krok za krokem jsme se prodírali vpřed, až jsme se vyškrábali na břeh. A ještě hodinu jsme bloudili, než jsme našli zákopy.
Půjčili jsme si suché ponožky a rukavice a vyrazili jsme na stráž. Čtyřikrát dvě hodiny dlouhou. Stáli jsme na vysokém sněhovém valu. Bouře pískala, řádila a šlehala jakoby odevšud, hnala nám sníh do obličeje a každou trhlinou vháněla vločky pod roztrhané maskovací oděvy. Tam se rozpouštěly. Byli jsme úplně promočení. Sotva jsme v té prázdnotě viděli světlice.
Po vystřídání jsme dotápali do bunkru, svlékli jsme zmrzlé kabáty a postavili je, přehodili jsme přes sebe deky a se ztuhlými prsty jsme kouřili. Žádná kamna, sněhu po kolena, vítr fičel rozbitými dveřmi. Mrzli jsme. Ruce a nohy jsme neměli vůbec teplé. Přesto jsme vsedě usnuli.
Ještě třikrát dvě hodiny stráž, a pak jsme se stále stejně řádící bouří vrátili zpět do našeho bunkru. Dvě hodiny jsme ještě museli řezat dřevo, podpálit kamna mokrými hoblinami, uvařit kávu, a pak jsme dostali povolení spát. Za pět hodin jsme měli začít s opevňovacími pracemi.
Když nás ale probudili, byli jsme jako slepí. Sněhová bouře zanítila naše oči, jako by byly za poškrábaným sklem. Víčka jsme měli zarudlá a oteklá, všechno se rozplývalo, oči bolely a slzely. Museli jsme zůstat vzhůru. Pak jsme psali dopisy, aniž bychom viděli na řádky a písmenka. Jen myšlenky na matku a mír nám bránily ve spáchání sebevraždy. Spikli jsme Bohu. Tohle překračovalo lidské možnosti a síly. Zoufali jsme si. Nebylo vidět konce.
Příští ráno jsem se uklidnil. V prudkém slunečním světle jsem se vyplížil z bunkru a napřímil jsem se. Jedna kulka proletěla kolem. Ta druhá trefila.
Bylo to vysvobození30.

NÁVRAT

Vplížil jsem se zpátky do bunkru a nechal jsem se obvázat. Rána v pravém stehně moc nekrvácela a ani moc nebolela. Pomyšlení, že budu vysvobozen z pekla v rybářské kotlině, mi pomáhalo klidně snášet strach a lehké pálení.
Nad jinovatkou a sněhem bylo stále slunce. Musel jsem počkat do setmění, abych mohl jít k lékaři. Šťasten a jakoby v jednom jediném uvolněném nadechnutí jsem usedl na pryčnu. Oči jsem měl opět jasné a napsal jsem radostné poselství domů a všem přátelům. Pak jsem si zabalil psací náčiní, mýdlo, ručník a knihy. Nic jiného jsem si s sebou nebral.
Opřen o ramena kamarádů, odvlekl jsem se v modrém večerním světle k lékaři, dostal jsem protitetanovou injekci a čekal jsem na sáně, které mě měly dopravit do Charitonova na hlavní obvaziště, zatímco v rádiu zněly zlaté tóny Mozartovy symfonie.
Jeden saniťák mě vzal jako dítě do rukou a nesl mě k sáním. Koně klusali nocí plnou hvězd. Světlice žhnuly nad lesy, stále ve větší dálce. Pod sanicemi vrzal sníh a k zemi padal meteorit. Návrat! V mrazu mi ztuhly nohy, které neměly pohyb, rána pálila, ale vůbec jsem bolest a zimu nevnímal.
Návrat!
V Charitonovu lékař vyčistil okraje rány a jedním obvazem ovázal vstřel i výstřel. Zul mně boty a nechal mi masírovat moje namrzlé nohy. Bolest přešla. Krev zase proudila končetinami, a tak jsem blaženě upadnul do nádherného, dlouhého, žádnými sny a hrůzami rušeného spánku.
Ráno mne vyhřáté sáně odvezly do Atinova. Odvšivili mne a poslali mne do jednoho baráku, pak mě odnesli na nosítkách k ošetření, potom jsem dostal koňak a cigarety, pil jsem a prospal jsem také tuto noc.
Brzy ráno mě vzbudili, odvezli mě do Papina a naložili na pomocný lazaretní vlak do Vjazmy. V osobním vlaku, jako sedící, jsem
pak jel směrem na západ, přes Smolensk a Vitebsk do Diinaburgu (Daugavpils - pozn. red.), kde mně jeden laskavý lékař vystavil průkaz k cestě dál, spíše kvůli mému vyčerpanému vzhledu než kvůli lehkému zranění.
Návrat!
Příštího večera vjel vlak do Wirballenu31. Byli jsme vyloženi z vlaku v proudícím dešti, ale po měsících ve sněhu a ledu se mi déšť zdál jako nádherný zázrak. Odevzdal jsem moje nepatrné zavazadlo do úschovy a uniformu k odvšivení. Saniťáci nám sundali obvazy. Byli jsme vykoupáni a posláni do čekárny, abychom počkali na oblečení a abychom se nechali obvázat.
S dvěma stovkami nahých vojáků jsem seděl v nějakém sále. Vojáci s omrzlinami rukou a nohou, střelnými ránami na všech končetinách, se střepinami ve všech částech těla, s vředy a někteří s vnitřními onemocněními. Dva lékaři a dvě sestry obvazovali na tomto sběrném místě lidské bídy, kterou způsobila válka. Lékaři vykonávali tuto službu jen jeden týden, sestry se střídaly denně, protože ani ta nejtvrdší srdce a nejsilnější nervy nemohly déle snášet tento hnisající, hnijící, krvácející chaos nouze, ničení a křiku. Viděl jsem, jak odpadávalo maso z odumřelých prstů na nohou a jak z rozkladu bledě probleskovaly kosti, jak z kvasících ran prosakoval hnis, vředy znetvořené obličeje, mrtvou kůži, která v cárech visela z popálenin, a pahýly amputovaných rukou a nohou, které groteskně a strašidelně odstávaly od bezkrevných těl.
Jeden voják ukazoval tomu staršímu lékaři pahýl své pravé ruky. Trčely v něm ještě tampóny, pevně zarostlé v důsledku několik dní chybějící péče. Lékař za ně zatáhnul pinzetou a voják odvrátil obličej stranou. Do jeho očí vstoupila hrůza. Sténal, a pak se rozeřval jako bezmocné zvíře protáhlým, strastiplným přerývaným nářkem. Lékaři se třásly ruce, na čele mu vystoupil pot. Marně hledal slova útěchy a uklidnění. Mladá sestra hladila vojáka bezmocně po vlasech a utírala pot na jeho mrtvolně bledé tváři. Pomalu se zhroutil k zemi. Jeho bezvědomí působilo na nás na všechny jako milosrdný osud. Hledal jsem únik v cigaretě. Lékař ho rychle obvázal a vyšel ven.
Kdo tohle viděl a ještě se odvážil říci jediné slovo na obhajobu této války, to nebyl člověk, to musel být někdo horší než zločinec.
Jako vysvobození jsem potom vdechoval chlad a mlčení noci, až jsem pak, opřen o hůl, odešel do jednoho baráku, abych čekal na transport.
Přes Drážďany jsem jel do Duryňska, do lazaretu v Oberhofu32.
Tady byl domov. Hory se smrkovými lesy s posledním sněhem, údolí s potoky, rozvodněnými roztálým sněhem, prosté domy a rovné cesty před okny mého pokoje, kde jsem ležel s dobrými kamarády.
Moje rána začala bolet. Zanítila se v důsledku trmácení na cestě. Noha mi otekla. Druhý den jsem s vysokou horečkou ležel v posteli. Starala se o mne jedna stará sestra. Četl jsem nějakou fantastickou knihu a v polospánku jsem míchal její sotva pochopené události se vzpomínkami na bílé peklo rybářské kotliny, strašidelný lesík, dávno minulé dobrodružství v ruské zemi-nezemi, na mrtvé a umírající, dětské sny a slavnosti, ženy a wirballenské vize. Když horečka odezněla, byl jsem úplně vyčerpaný.
Četl jsem, psal a spal.
Ale rychle jsem pozbyl klid a nenacházel jsem žádnou cestu k sobě samému. Jako fúrie mě štvaly vzpomínky. Znovu a znovu jsem zažíval hrůzy zimní války, znovu jsem slyšel vytí granátů a křik zraněných, znovu jsem viděl vojáky útočit a umírat a sebe sama na kraji země nikoho jako cizince ve svém vlastním osudu.
Tušil jsem v sobě zpustošení válkou, viděl jsem zpustošené zahrady mého mládí a věděl jsem, že jsem odsouzen ke stínové existenci v ča-rodějnickém kotli vzpomínek, cítil jsem se opuštěn Bohem a mými anděly, vysazen v nějakém ledovém kosmu, mezi nejvzdálenější hvězdy v prázdnotě.
Moje přemýšlení stále kroužilo kolem války. Byl jsem doma jen mezi mršinami a hrůzami, pořád ještě voják, zločinů se dopouštějící válečník, živoucí mrtvola, cizinec mezi radujícími se, nezúčastněný mezi smutnými, neschopný jak štěstí a bolesti, tak soucitu a lásky. Můj duchovní svět se zhroutil a na troskách ještě tancovala smrt. Zů-
stalo mi jen bytí v přetvářce, lži a pod maskami. To udělala z mého života válka.
Mlčel jsem.
Když jsem směl vstát, a nenašel jsem mír a zapomenutí ani na pomalých procházkách předjarním lesem v hornaté krajině, a když jsem v noci stále nemohl spát, hledal jsem únik ve vínu a pomoc jsem nakonec našel v morfiu. Přinášelo mi tíživý spánek a s probuzením zase přicházelo zoufalství, vzpomínky a prázdnota.
Určité uzdravení a změnu osudu jsem očekával už jen od nových zážitků a setkání.
Byl jsem propuštěn a přijel jsem domů.
Četl jsem, ale žádná kniha mi nepřinášela vysvětlení, ani znamení. Psal jsem, ale slova a myšlenky se zamotávaly, zůstávaly bezbarvé a beztvaré. Poslouchal jsem Requiem od Johannese Brahmse - lidské maso je jako tráva a jako luční květiny, tráva je uschlá a květina opadaná - ale hudba jen zvyšovala můj smutek pro ztracený svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarcoE MarcoE | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:05 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama