6.1.2011 - Aktualizace fotografií v článcích:

S maskou vojáka - Willy Peter Reese 01.část

14. března 2010 v 16:42 | maverick |  Knihy a časopisy
zdoj:

ABC Amber Palm Converter http:\\www.processtext.com\abcpalm.html


S maskou vojáka

Willy Peter Reese
S maskou vojáka
Nelidská válka-Rusko 1941-1944

Předmluvu a doslov
ŽILI JSME V ÚPADKU DUŠE
napsal Stefan Schmitz

"Protože toho je nadbytek, ale psaní je životní nutnost." Ve
svém deníku, který se později stane zdrojem pro rukopis, poznamenává, "...jen můj úkol, vypovídat o válce a doplňovat moji útržkovitou tvorbu, mi ještě dodává osobní vůli k životu."
Dokázal to. Dobrých 140 stránek naťukal během dovolenky počátkem roku 1944 na tenký papír formátu Á5. Tehdy je mu právě 23 let. A je úplně jiný než mladý muž, který byl začátkem roku 1941 odveden k wehrmachtu. Civilista Reese píše básně, kreslí, pěstuje hudbu, komponuje a těší se přírodou. Podobá se - až se to zdá jako klišé - obrazu německých básníků a myslitelů, jako oni se cítí a jako oni chce být. Dobré dva roky po povolání do armády, na ústupu wehrmachtu před Rudou armádou, se z citlivého mladíka, kterému statní mladí chlapci ve škole říkali "pudink", stal otupělý voják:
"Kdo jsme vlastně byliř" ptá se. "Duchovně zpustlí, nic než hromádka krve, vnitřností a kostí." Estét, který hledá útěchu ve vodce a sám sebe posměšně nazývá "géniem polykajícím tablety proti bolesti hlavy". Ale současně je přesným kronikářem svého vlastního zániku. Zapisuje to, co miliony vojáků wehrmachtu po válce potlačily a zamlčely.
"Hroutím se pod touto vinou - a chlastám!" stěžuje si v září 1943, když jeho jednotka na ústupu před Rudou armádou pustoší zemi, vyhazuje továrny do vzduchu, zotročuje lidi, ničí úrodu a zabíjí dobytek. Krátce nato, při chaotickém transportu do Gomelu popisuje, jak opilá soldateska panské rasy nechává tancovat nahou ruskou zajatkyni. Prsa má pomalovaná krémem na boty. Když je jedna žena i se svou krávou roztrhána výbuchem miny, svěřuje svému deníku, že on a jeho kamarádi "v tom viděli spíše komickou než hroznou událost". Nyní se Reese, alespoň v některých situacích, podobá úplně jinému klišé než obrazu básníka a myslitele - obrazu německého okupačního vojáka na východě.
Jeho "přiznání", jak v podtitulku nazve svůj rukopis, nevytváří žádný prostor pro legendu o čistém wehrmachtu, který je sveden a zneužit zločineckou nacistickou klikou. Poskytuje ale dostatek místa pro účast s osudem masy německých vojáků, kteří stáli na straně pachatelů, ale kteří byli současně oběťmi. Zvláště v Hitlerově válce na východě, která byla tak jednoznačně zločinecká, není jen černá a bílá, dobro od zla se od sebe nedá vždy jasně oddělit. Rozměr událostí je tak ohromný, že za nimi hrozí zmizením jednotlivý člověk - jeho utrpení, jeho vina a jeho prožitky.
Reese pomáhá tuto válku pochopit tím, jak střízlivě a přesně líčí, co zažil. I když zachytí jen nepatrný časový úsek, přesto se v něm ukazuje charakter tohoto válečného tažení - a Reeseho schopnost, najít slova i pro nepochopitelné události. Třeba když píše o oběšených Rusech, kteří se stali oběťmi lovu na skutečné nebo údajné partyzány:
"Jejich obličeje byly do modra nateklé, znetvořené do šklebu, od nehtů spoutaných rukou odpadávalo maso, tmavě žlutá tekutina prosakovala z jejich očí a zasychala do krusty na tvářích, zatímco vousy jim rostly ještě ve smrti. Jeden voják je fotografoval, jiný jimi houpal pomocí klacku." To je nahá, bezprostřední, přímá hrůza.
Zde se hlásí ke slovu spisovatel, který líčí centrální zážitek své generace - nasazení na frontě 2. světové války - jako málokdo jiný, a téměř šedesát let starý rukopis se tak stává nejen autentickým dokumentem, ale také literárním objevem.
Voják Reese na základě své individuální zkušenosti ukazuje, jak válka ničí vojáky, kteří ji vedou. V paměti mu utkví utrpení při pochodu v zimě, kdy podrobně popisuje, jak mráz zraňuje nohy. Najednou připadá jako naprosto logické, že voják, který se marně snaží sundat vysoké boty mrtvole rudoarmějce, zmrzlé ve sněhu, usekne mrtvému nohy v holeních a boty i s pahýly postaví dovnitř místnosti vedle hrnce na kamnech.
"Zatímco se vařily brambory, nohy roztály, a on z nich stáhnul zakrvavené plstěné boty."

Jak nelítostně píše Reese o useknutých nohách, tak nelítostně píše o amputaci svého soucitu. Lidskost nezmizí přes noc a nezmizí úplně. Mizí kousek po kousku. "Odlidštující důsledky" války, o kterých psal Ralph Giordano, zanechávají v celém Reeseho textu stopu, která je s průběhem války stále hlubší. Při líčení jeho vojenského výcviku v Eifelu zaznívá v lamentování ještě do sebe zamilovaný zvuk pozdně pubertální prózy: "Radlicepůsobí bolest v úhoru našich duší." Místo toho brzy nastoupí chladná diagnóza zpustošení člověka, který je vržen do války a který si nemůže zasloužit žádnou zkrášlující metaforu.
Projevuje se to ve zřetelně absurdním přání, jet z doma trávené dovolené zpět do Ruska, co nejdříve to bude možné.
"Vnáhle obavě ze všeho krásného a dobrého mne přepadl stesk. Toužili jsme jít zpátky do Ruska, do toho bílého, mrazivého pekla, za utrpením, strádáním a nebezpečím smrti. Nevěděli jsme, co bychom měli dělat s našimi životy. Báli jsme se návratu domů a rozeznávali jsme jen zpustošení v našich duších." Cítí se, již krátce po začátku bojů, "podivně cizí sám sobě".
Reese není nacistou a přes mnohé předsudky ani rasistou. Skládá nádherně drsné, posměšné popěvky na árijské panstvo, ve kterých se říká:
"...hnědý mor z jejich kulatých zadků brzy podělá celý Západ". Je ale součástí Hitlerovy invazní armády. Vidí nejen utrpení ruských obětí, ale cítí a sdílí také pocity německých vojáků. Nepřikrašluje svoji vlastní roli. Právě naopak - přiznává a pitvá všechny pocity, které se příčí jeho přirozenosti, které ale nad ním ve válce přesto získávají moc.
K výjimečnému stavu těla a ducha ve válce patří občas také euforie, hrdost, pocit sounáležitosti. A přísun adrenalinu do žil při boji mnohokrát potlačoval do pozadí poznání, že se zde páše něco nepravého. Reese, kterému není nic tak cizího jako vojáctví, píše:
"Mnozí, kteří měli dobré srdce, cítili tajuplnou touhu po hrůzách v utrpení a v činech. Bděl v nás primitivní člověk. Instinkt

nahrazoval duši a pocit a pojímala nás transcendentní vitalita."
Sklíčený z čekání a nejistoty se "přesvědčenýpacifista" v krveprolé-vání zhroutil.
"Jsem hrdý na tenhle nebezpečný život a na to, co jsem vydržely pyšní se v jednom dopise svému příteli Georgovi. Občas cítí dokonce pohrdání vůči těm, kteří se vyhnuli boji a nebezpečí - aby se vždy znovu zděsil nad svou vlastní změnou. Mezi bitvami a obdobími pití si dodává odvahy a ujišťuje, že věří na "...to nezničitelné v lidech, na tajuplnou sílu, která překonala všechna protivenství a v bezpečné schránce přenesla přes propast podivných roků to zvláštní, to nejlepší do nového života." Reese nenabízí žádný promyšlený úsudek z vyššího morálního hlediska, nýbrž zprávu jednoho zúčastněného, který jiným způsobuje utrpení ve vražedné válce, ale sám také trpí. Mnohé zůstává nehotové a nejednoznačné. Přesně tím popisuje stav člověka, kterému byla ukradena všechna jistota.
O rukopis Willyho Petera Reese se po desetiletí nikdo nezajímal. Přitom by jeho vzpomínky mohly přispět k tomu, aby se každodenní realita života obyčejného vojáka ve válce stala součástí předané zkušenosti. To se dodnes nepodařilo, ačkoliv ve wehrmachtu sloužilo v letech 1935-1945 osmnáct milionů mužů. Jan Phillip Reemts-ma, mecenáš kontroverzní výstavy o wehrmachtu, v tom vidí důsledek společenské dohody, která na dlouhou dobu ovlivnila postoj k wehrmachtu:
"Bylo to jako smlouva - mlčte o vašich hrdinských činech a my budeme mlčet o vašich zločinech. Proto se také mlčelo - nehledě na výjimky uvnitř rodin - o osobních vzpomínkách."
Obraz v hlavách poválečných Němců nebyl podstatným způsobem ovlivněn bezprostřední zkušeností milionů svědků té doby, nýbrž legendou, která byla vytvořena již druhý den po skončení války v Evropě. V posledním hlášení wehrmachtu z 9. května 1945 je německému vojákovi udělen jakýsi druh absolutoria. "Věren své přísaze sloužil nezapomenutelně, v nejvyšším nasazení, svému lidu." Soudci spojenců sice v norimberském procesu odsoudili dva vysoké armádní činitele.
Na rozdíl od SS a gestapa ale nebylo nejvyšší velení wehrmachtu jako celek prohlášeno za zločineckou organizaci. V německém licenčním tisku, který vznikl po roce 1945, sice vyšlo mnoho zpráv o zločinech příslušníků wehrmachtu, ale většina válečné generace odsunula stranou otázky po jejich minulosti. Přednost měla obnova, zájem na skutečném objasnění byl nepatrný. Ohlas naproti tomu získala literatura, v níž šlo o kamarádství, vojenskou čest a ostražitost před nepřítelem. Všechna témata, ke kterým neměl - podle názoru starých bojovníků - co říci ten, kdo u toho nebyl. Ani hořké obviňování vlastních otců dětmi frontové generace, narozenými v padesátých a šedesátých letech, nevedlo k tomu, aby se otevřeli a prozradili zážitky, které formovaly jejich život. Postoj k wehrmachtu zůstal ovládán politickými bojovými pojmy, které deformovaly pohled na historickou skutečnost a na dlouhou dobu zabránily vzniku společenského konsenzu o minulosti.
Dnes je obecně známé a naprosto nesporné, že wehrmacht vedl na východě bezpříkladnou zničující válku. K pochopení Reesova textu patří také prostředí, ve kterém vzniknul. Bilance německého řádění v Sovětském svazu je nepochopitelná - usmrceno bylo kolem 20 milionů občanů, z toho asi sedm milionů civilistů. Přes tři miliony sovětských válečných zajatců přišly o život; více než každý druhý z těch, kteří se dostali do zajetí wehrmachtu. Na územích východní Evropy, obsazených německými armádami, zavraždili vykonavatelé zločinů nacistů miliony židů. Byla to největší jatka v dějinách.
Reese jako voják na tuto situaci reaguje bezmocí, fatalismem a odevzdaností osudu. Pochopitelně zná proslulý výrok Carla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Samozřejmě cítí, že je využíván jako nepatrné kolečko ve velké vražedné mašinérii. Trpí zejména válkou za frontou, protože je namířena proti bezbranným. Píše svým rodičům, že vnitřně by se lépe cítil jako poražený než jako vítěz. Ale podílí se na tom. Jeho cítění a myšlení, které si chce za každou cenu udržet a svěřovat se s nimi,

nevede k odmítání a už vůbec ne k odporu. S groteskně zvětšenou puškou a v obrovských botách kreslí sám sebe na cestě do Ruska - na stejném papíře níže je jeho druhý autoportrét, který ho ukazuje na cestě na západ - s knihou v ruce a s květinou v knoflíkové dírce. Alespoň na chvíli v něm zůstává naživu touha po civilním životě. Ale válka se mu jeví jako přirozená událost, jako elementární síla, které se nikdo nemůže ubránit. Pro lidstvo je světová válka něco jako zemětřesení pro hory, říká v jednom dopise svému strýci. Beznaděj nad vojenským a politickým vedením u něj proto nezanechává následky, tak jako u mnohých jiných.
Již krátce po začátku války odhaduje významný publicista Sebastian Haffner v londýnském exilu podíl vůči režimu "neloajálního obyvatelstva" mezi Němci na překvapivých 35 procent, s rostoucí tendencí. Haffner vyjmenovává tři důvody, proč z velkého počtu nespokojených a frustrovaných nevyrostlo silnější hnutí odporu - nepředstavitelně silná a zjevně nenapadnutelná pozice režimu, "nedostatečně revoluční mentalita" neloajálních Němců, a konečně "politováníhodný ideologický zmatek " a nedostatek nových politických řešení. Všechny tyto tři argumenty vystihují Reesovo chování.
Popisují ale jen myšlenky menšiny, i když významné. Vojáci wehrmachtu představovali průřez národem. Byli mezi nimi zapálení příznivci Hitlera a rovněž jeho rozhodní odpůrci. Všichni se ale nacházeli v mimořádné situaci - je zřejmé, že všichni dostali důrazné ponaučení, aby si našli ospravedlnění pro své činy. Jedno takové ospravedlnění nabízí nacistická rasová ideologie. Další možností, jak učinit li lůzy snesitelnými, bylo odvolání na vojenskou povinnost, která byla v myslích válečné generace velmi pevně zakořeněna.
"Bože,pomoz mi,"píše Reese, který byl jinak přemýšlivý a samostatný, v hodinách zoufalství do svého deníku, "abych řekl to Ano n Amen, které tak často těžce vybojovávám, a nikdy je neprohrál, neboť teprve z odmítnutí vzniká hluboká, tísnivě žhnoucí bolest." I i > byla patrně strategie milionů - spokojit se s tím, že jsem schopen
to vydržet. Odtud je už jen malý krůček k mlčení po válce, které mělo zažehnat nebezpečí vzpomínek.
Teprve když se v devadesátých letech začala nová generace pídit po pravdě, stal se svět, v němž žili normální vojáci, veřejně diskutovaným tématem. Vyšla četná vydání dopisů z fronty. Ale kdo je čte, zjišťuje ohromující neschopnost vylíčit prožité události.
"Mnozí obyčejní vojáci jednoduše ztratili řeč, tváří v tvář hrůzné realitě boje,"analyzuje Wolfram Wette, expert na wehrmacht. Je nutná "exemplární individualizace ,malého člověka v uniformě vojáka."
Willy Reese není typickým "malým člověkem". Je vysoce vzdělaným náruživým čtenářem. Vidí sám sebe jako básníka a sní o životě ve svobodném Německu. Ale jeho válečná zkušenost je stejná jako u normálního odvedence. A on to pochopil a vytvořil z ní text, který tuto zkušenost nechává ožít. Nechce odsuzovat, jak píše o adventu roku 1943 svým rodičům, "nýbrž nechat mluvit samotné skutečnosti a mé zážitky". Mnohé z toho, co popisuje ve svém rukopise, se dá najít téměř doslovně v jeho denících a dopisech. Zachytil to, co sám zažil a cítil. Přitom literární stavba a záměr jsou nedocenitelné. Většinu detailů z líčení není možno ověřit - možná, že tato zpráva obsahuje příliš velkou část založenou pouze na vzpomínkách nebo věcné chyby založené jen na několika poznámkách, avšak Reese chtěl nepochybně ukázat něco zcela reálného. Jak píše, válka otevírá "tajné komory duše" - jeho rukopis umožňuje do nich vstoupit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama